Tragédie školních střeleb otřásají veřejností svou bezbřehou absurditou a zbytečností. Jsou to činy zoufalých jednotlivců, jejichž frustrace a vnitřní prázdnota se obrací proti nevinným spolužákům a učitelům. Ale co když se oběť střelby nestane „náhodně vybraný cíl“, nýbrž politický symbol? Co když jde o pokus umlčet jednoho z nejvýraznějších konzervativních hlasů, jakým byl Charlie Kirk? Takový čin už není „obyčejnou“ tragédií, nýbrž otevřeným útokem na samotnou podstatu svobodné společnosti.
Každá školní střelba bývá médii i politiky analyzována v nekonečných debatách o duševním zdraví, dostupnosti zbraní či rozpadu rodinných vazeb. Jsou to tragédie, které budí soucit a hrůzu, ale ve své podstatě zůstávají činy izolovaných jednotlivců, kteří se nevyrovnali s vlastním životem. Politický atentát je ale zcela jiná kategorie. Zatímco „školní střelec“ se mstí světu, který nechápe, atentátník útočící na veřejně známou konzervativní osobnost vysílá signál – tento hlas nemá být slyšet, tento názor nemá mít prostor. Není to zkrat narušeného psychického stavu, ale logické vyústění ideologické nenávisti. A proto je atentát na konzervativního lídra, jakým byl Charlie Kirk, mnohem hrozivější než sebevíc tragická střelba ve škole s mnoha obětmi na životech.
Charlie Kirk nebyl „jen“ aktivista nebo řečník. Pro desítky tisíc mladých lidí v USA představuje zosobnění odvahy postavit se progresivnímu mainstreamu, který v médiích i na univerzitách tvrdě určuje, co je „přijatelné“ a co ne. Jeho odstranění se stalo symbolem, že v zápase o budoucnost společnosti už slova nestačí a že pro konzervativce je vyhrazeno jen mlčení nebo zastrašení. Takový čin navíc nezůstal omezen jen na Ameriku. V globalizovaném mediálním prostoru okamžitě rezonoval i v Evropě, a tedy i v České republice. Zvláště na univerzitách, kde je konzervativní pohled na svět dlouhodobě v defenzivě, může působit paradoxně jako katalyzátor – probuzení ze spánku a pochopení, že mlčet znamená přenechat prostor těm, kdo si osobují monopol na pravdu.
Symbol umlčování konzervativců
Charlie Kirk není jen jméno v seznamu amerických komentátorů. Je to symbol – a symboly se nestřílí jen tak. Kirk pro tisíce mladých Američanů představoval odvahu říkat nahlas to, co se v prostředí univerzitních kampusů říkat nesmí: že rodina je základní pilíř společnosti, že národ a tradice mají cenu, že svoboda není libovůle, ale odpovědnost. A právě proto se stal trnem v oku progresivnímu establishmentu, který se tváří tolerantně, ale ve skutečnosti nesnese skutečnou pluralitu názorů.
Umlčování konzervativních hlasů nezačíná výstřelem. Začíná posměchem, dehonestací a ostrakizací. Začíná tím, že se z konzervativce na univerzitě stává „ten divný“, že se jeho názory označují za „nenávistné“ či „primitivní“, že je automaticky řazen k „extremistům“. Z akademické půdy se pak postupně vytlačují všechny alternativy k levicově-liberálnímu výkladu světa. Když ale kulturní tlak, cenzura a tzv. cancel culture nestačí, když ostrakizace už nedokáže umlčet odhodlané jedince, pak přichází poslední krok: násilí. Atentát na Charlieho Kirka tak byl vyvrcholením procesu, který vidíme už dnes. Progresivní hnutí se neomezuje jen na argumentaci a střet názorů – tam, kde nemůže vyhrát férově, se svého protivníka snaží zničit osobně. Sociální sítě se hemží výzvami k „deplatformizaci“ konzervativních řečníků, univerzity ruší jejich přednášky pod záminkou „bezpečnosti“, média je líčí jako hrozbu pro demokracii. Je to metoda postupné likvidace: nejprve vám vezmeme prostor, pak dobrou pověst, a nakonec – proč ne i život?
Proto je vražda konzervativního lídra daleko víc než osobní tragédií. Je symbolem umlčování celého ideového hnutí. Nejde jen o Kirka, ale o každého mladého konzervativce, který dostal jasný signál: „Pokud se ozveš, riskuješ.“ Strach by měl paralyzovat, umlčet, udělat z konzervativců menšinu, která si bude sama sobě šeptat po koutech. Ale právě v tom tkví i paradox. Historie ukazuje, že násilné umlčování často vede k opačnému efektu. Atentáty se zřídka kdy podařilo využít jako skutečnou závoru. Spíše z obětí činí mučedníky, jejichž hlas zní ještě silněji. Konzervativní hnutí by tak možná právě v důsledku tragédie mohlo najít novou sílu. Ale cena by byla strašlivá – musela padnout lidská oběť, aby se pravda mohla znovu nadechnout.
Český kontext: Fakulty v sevření levice
Je snadné si myslet, že problém ideologické nesnášenlivosti a umlčování konzervativních hlasů je jen americkou záležitostí. Jenže stačí se rozhlédnout po českých univerzitách – zejména po filozofických fakultách a fakultách sociálních studií – a zjistíme, že realita není až tak odlišná. Také zde vznikl systém, v němž má liberálně-levicový diskurz prakticky monopolní postavení a kde konzervativně smýšlející student či pedagog naráží na atmosféru latentní či otevřené hostility.
Na papíře se české univerzity rády prezentují jako místa svobodného myšlení. V praxi se ale z některých oborů stávají ideologické laboratoře, kde je „správný“ světonázor předem dán. Studenti, kteří si dovolí zpochybnit dogmata genderových studií, multikulturalismu nebo klimatického alarmismu, bývají okamžitě označeni za „zaostalé“ či „zpátečnické“ existence nehodné akademické půdy. Diskuze se pak mění v jednostranný monolog, kde všichni říkají totéž a kde odlišný názor není vítán, ale trpěn – a jen do té doby, než je příliš slyšet. Je to prostředí, které u mnohých vyvolává autocenzuru. Konzervativní studenti se často sami rozhodují mlčet, aby si nezkomplikovali studium, vztahy se spolužáky, nebo hodnocení u vyučujících. V důsledku toho je akademická půda čím dál více uzavřená do ideové bubliny. A co hůř – progresivní proudy to považují za normální stav, který je třeba ještě více upevnit.
Představme si nyní, jak by v tomto kontextu mohl zarezonovat atentát na někoho, kým byl Charlie Kirk. Pokud by se i v Evropě otevřeně ukázalo, že konzervativní hlas může být umlčen nejen kulturní ostrakizací, ale i fyzickým násilím, mohlo by to působit dvojím směrem. Na jedné straně by to progresivnímu establishmentu hrálo do karet – strach a pocit ohrožení by mnohé konzervativce odradil od veřejné aktivity. Na straně druhé by to ale mohlo být impulzem k probuzení z autocenzurní letargie. Mnozí by pochopili, že mlčení a přizpůsobování se už není cestou k ochraně, ale spíše k postupnému vymizení. Na filozofických a sociálních fakultách, tradičně vnímaných jako bašty progresivního myšlení, by tak mohla vzniknout nová energie. Právě zde by konzervativní studenti mohli začít zakládat vlastní spolky, pořádat diskuze a prezentovat alternativní pohled na člověka a společnost. V prostředí, kde se už dlouho hovoří jen jedním jazykem, by se znovu otevřela možnost skutečné plurality. Ironií by pak bylo, že impulsem k tomu by nebyla klidná akademická debata, nýbrž tragédie – pokus umlčet konzervativní hlas v zahraničí.
Výzva k probuzení
Atentát na konzervativního lídra tak můžeme vnímat jako výzvu. Zkoušku, zda konzervativní hnutí dokáže obstát, nebo zda se nechá zahnat do kouta. Dnes, kdy progresivní ideologie na univerzitách i v médiích získala dominantní postavení, už není možné spoléhat na to, že „věci se nějak samy vyrovnají“. Nevyrovnají! Pokud konzervativci nevyvinou vlastní iniciativu, prostor zcela ovládnou ti, kteří nechtějí pluralitu, ale ideologickou poslušnost. Pro české studenty to znamená jasný úkol. Nestačí si v hospodě stěžovat, že na fakultě „není slyšet druhý názor“. Jen šeptem si sdělovat, že rodina má smysl, že národ není přežitek, že víra není slabost. Pokud má konzervativní hlas přežít, musí být organizovaný, viditelný a připravený obstát i v nepřátelském prostředí.
Založení konzervativních studentských spolků na filozofických a sociálněvědných fakultách by mohlo být prvním krokem. Spolků, které nebudou fungovat jen jako obranný val proti progresivní ideologii, ale jako aktivní centrum intelektuálního života. Dokáží pořádat debaty, zvát hosty, formulovat argumenty a nabídnout skutečnou alternativu k jednostrannému výkladu světa. Spolků, které se nebudou bát odporu ani posměchu, protože vědí, že mlčení znamená prohru. Atentát na Charlieho Kirka může být katalyzátorem a připomínkou, že svoboda není samozřejmá. Že o ni musíme bojovat i tam, kde by měla být chráněna nejvíce – na univerzitách, v srdci vzdělanosti a kultury.
Závěrem…
Rozdíl mezi „obyčejnou“ školní střelbou a politickým atentátem je propastný. Zatímco první je tragédií lidskou, druhý je tragédií civilizační. Atentát na konzervativního lídra není jen útokem na jednotlivce, ale na celou komunitu, ideu svobodné debaty, a právo člověka vyznávat hodnoty, které mu byly předány generacemi předků. Pokud bychom se tvářili, že jde jen o další násilný čin, popřeli bychom jeho skutečný význam. V případě, že bychom na něj reagovali jen strachem a ústupem, pak by atentát splnil svůj účel – umlčel by nás. Proto musí být odpověď opačná: ne ústup, ale probuzení. Ne mlčení, ale hlasitá a organizovaná aktivita. Ať už na amerických kampusech, nebo na českých univerzitách, kde konzervativní pohled potřebuje znovu nabýt odvahy. Jen tak se můžeme postavit progresivnímu monopolu, který se nebojí sáhnout ani po násilí. Jen tak můžeme dokázat, že konzervativní hlas nelze umlčet výstřelem.
Čtěte také:
Amerika ve spárech politického násilí
Může si za to sám, Charlie…
Kardinál Duka, mše za Kirka a ostuda veřejnoprávní televize
