Čtěte online Deník TO bez reklam >>

Babiš z populisty extrémistou? Liberálové si podřezali vlastní větev

Andrej Babiš
Andrej Babiš. Zdroj: Profimedia
Adam Čaloud
Adam Čaloud Redaktor

Dlouhá léta byl Andrej Babiš v očích liberálních voličů, politiků a médií typickým „populistou“. V posledním roce se ale tato nálepka změnila – z populisty se stal „extrémistou“. Liberální proud tím sledoval snahu ještě více zpochybnit jeho legitimitu a izolovat jej z „demokratického prostoru“. Jenže tato redefinice se začíná obracet proti samotným liberálům.

Česká politika posledního desetiletí je definována sporem mezi Andrejem Babišem a jeho odpůrci. Ti první v něm vidí silného lídra, který dokáže hájit zájmy „obyčejných lidí“ proti elitám, ti druzí pak oligarchu, který ovládl stát, média a dotační penězovody. Liberální média i část politického spektra dlouhodobě pracovala s nálepkou „populista“ – označením, které mělo na jedné straně Babiše odlišit od zavedených demokratických stran, ale zároveň ho neřadit do stejného pytle s ideologickými oponenty. Populista je „nebezpečný“, ale pořád součástí „hry“.

Jenže v roce 2024 se tato strategie začala měnit. S přibývající polarizací a vstupem hnutí ANO do nově vzniklé evropské frakce Patrioti pro Evropu se liberální diskurz posunul. Babiš a jeho hnutí již nebyli jen „populisté“ – byli přejmenováni na „extrémisty“. Tento krok měl zdánlivě logiku: posílit stigmatizaci a znevěrohodnění ANO, vyloučit jej z prostoru legitimní politiky a vytvořit ostrou čáru mezi „demokraty“ a „nedemokraty“.

Paradoxně se ale tato redefinice stává zbraní, která míří proti svým původcům. Pokud je totiž hnutí ANO, které dominuje českému politickému prostoru, postaveno na roveň SPD a dalším opozičníkům, logicky se ztrácí nuance i důvěryhodnost celého liberálního výkladu politické „reality“. Volič, který Babiše vnímá jako umírněného nebo prostě jako menší zlo, si klade otázku: opravdu je toto „extrémismus“? Nebo jde jen o zoufalou snahu vládního bloku udržet se u moci?

Ještě nedávná „liberálně-demokratická“ klasifikace politických subjektů

Volební rok 2021 byl z hlediska politologického rámce, který nastavovala liberální média a vládní kruhy, poměrně přehledný. Politická scéna se tehdy dělila do tří jasně oddělených kategorií. Na „vrcholu politického potravního řetězce“ stáli „demokraté“ – koalice SPOLU, Piráti se Starosty, ale s jistou benevolencí sem bývala zahrnována i tradiční ČSSD či marginální Zelení. Tento blok si přisvojil monopol na „demokratickou legitimitu“ a stavěl se do role ochránce západního směřování země – tedy „jediné správné“ zahraničně-politické orientace.

Vedle nich se nacházeli „populisté“. Tuto kolonku obsazovalo především hnutí ANO a do jisté míry i Přísaha. Šlo o subjekty, které se sice výrazně vymezovaly proti vládnoucím elitám a tradičním stranám, ale přesto byly do jisté míry považovány za součást systému – hnutí ANO mělo za sebou premiérskou zkušenost, Přísaha byla čitelná především skrze svou protikorupční agendu. Populista byl tedy „trpěný rebel“, který mohl ohrožovat establishment, ale ne systém jako takový.

Třetí kategorie pak byla nejvíce stigmatizující – „extrémisté“. Tady liberální narativ bez větších debat řadil SPD, dále blok Trikolory, Svobodných a Soukromníků, a také různé marginální formace typu Volného bloku. To byl prostor, který měl být zcela delegitimizován a oddělen od „slušné“ politiky. Hranice byla jasná: populisté jako Babiš sice kazili standardní hru, ale extrémisté byli už za čarou.

Tomio Okamura a Andrej Babiš
Tomio Okamura a Andrej Babiš. Zdroj: Profimedia

Tato trojčlenná klasifikace plnila důležitou roli – umožňovala liberálům odlišovat mezi oponentem a „nepřítelem systému“. ANO bylo nebezpečné, ale ještě v mezích. SPD a spol. byli hrozbou pro samotné demokratické zřízení. V očích veřejnosti se tak udržovala určitá míra rozlišování, která odpovídala reálné pestrosti politické scény. Jenže právě tato nuance začala postupně mizet. A když v roce 2024 liberální diskurz přehodnotil Babišovo postavení a posunul jej z kolonky „populista“ do kolonky „extrémista“, celý systém klasifikace se zhroutil.

Euro volby 2024, Patrioti pro Evropu a radikalizace režimu

Volby do Evropského parlamentu v roce 2024 se staly přelomovým okamžikem pro českou i evropskou politiku. Zatímco v roce 2019 bylo hnutí ANO vnímáno jako typický „catch-all“ subjekt – tedy strana, která se snaží oslovit co nejširší voličské spektrum bez pevně zakotveného ideového profilu – v roce 2024 se jeho pozice zásadně změnila. Především tím, že se Andrej Babiš rozhodl spoluzaložit novou evropskou frakci Patriotů pro Evropu.

Tento krok byl v evropském kontextu logický: stávající frakce liberálů, socialistů i lidovců ztratily schopnost artikulovat zájmy velké části společnosti. Vznik Patriotů byl reakcí na nespokojenost s byrokratickým, globalistickým a klimatickým diktátem Bruselu. Babiš tím navíc navázal spolupráci s řadou silných evropských hráčů, kteří už dávno přestali být marginálními outsidery. Patrioti se stali tělesem, které začalo představovat reálnou alternativu vůči evropskému mainstreamu.

Pro český liberální blok však tento vývoj znamenal problém. Označení „populista“ přestalo stačit. Populista je sice oponent, ale pořád někdo, kdo se drží uvnitř systému. Patrioti pro Evropu však podle liberální interpretace překračovali hranici: byli vykreslováni jako nebezpeční nacionalisté, podkopávači Evropské unie a potenciální spojenci „autoritářského Východu“. Babiš se tak v očích liberálních médií posunul z kolonky „nepohodlný soupeř“ do kolonky „extrémista a zapřisáhlý nepřítel“.

Tento posun měl pro liberály dva nečekané důsledky. Za prvé, vytvořil efekt „obléhané pevnosti“ – ANO se mohlo prezentovat jako oběť útoků establishmentu, což jen posílilo jeho podporu mezi lidmi, kteří už beztak cítili odcizení od vládnoucí garnitury. Za druhé, liberálové tím sami stmelili své oponenty – jakmile je někdo jednou označen za „extrémistu“, přestává mít motivaci distancovat se od dalších stigmatizovaných subjektů. Naopak, začíná hledat spojence, protože sdílí společný osud vyloučeného.

Jinými slovy – když liberální diskurz předefinoval Babiše, přispěl k tomu, že se česká opozice sjednocuje nikoliv kolem jednotlivých programů, ale kolem pocitu, že je terčem nespravedlivého nálepkování. To je zásadní posun, který v nadcházejících volbách může mít dalekosáhlé důsledky.

Andrej Babiš
Andrej Babiš. Zdroj: Profimedia

Důsledky pro povolební poslaneckou sněmovnu

Pokud se trend nastavený po eurovolbách 2024 potvrdí i v nadcházejících parlamentních volbách, česká politická scéna může projít největší proměnou od roku 1989. Zatímco ještě v roce 2021 se dalo mluvit o rozvrstvení mezi demokraty, populisty a extrémisty, dnes už liberální narativ připouští jen dvě kategorie: demokraty a extrémisty (všichni kdo nejsou s námi, jsou proti nám).

Na straně „demokratů“ zůstávají v zásadě jen vládní strany – koalice SPOLU, Piráti se Zelenými a Starostové. Všichni ostatní byli postupně přesunuti do kolonky „extrémistů“. Patří sem nejen tradičně vyčleňovaná SPD s Trikolorou, Svobodnými a PRO, ale nově i hnutí ANO, Přísaha či projekt Stačilo!, k nimž se připojuje i část ČSSD, ale také Motoristé se Soukromníky.

Jinými slovy kdokoliv, kdo se staví proti současné liberální garnituře, je automaticky označen za „nedemokratického“. Tento černobílý obraz má ale pro liberály devastující efekt. Pokud totiž voliči vezmou tuto kategorizaci vážně, povede to k situaci, kdy se obrovská část politického spektra – od středových Babišových voličů až po tvrdou opozici SPD – octne v jednom šiku proti vládní menšině. V předvolebních průzkumech je už nyní patrné, že takto vymezený blok „extrémistů“ by mohl disponovat nejen prostou většinou, ale potenciálně i ústavní většinou v Poslanecké sněmovně.

Liberální strategie nálepkování tak paradoxně vytváří scénář, v němž sama sebe odsouvá do defenzivy. Pokud se ANO skutečně spojí s některými menšími subjekty, které jsou dnes rovněž stigmatizovány, bude po volbách stát proti vládnímu bloku ne jedno velké hnutí a několik marginálních stran, ale koherentní opozice sjednocená společným nepřítelem – liberálním demokratismem. Otázka, která se pak logicky nabízí, zní: bude mít tzv. liberální demokracie po těchto volbách ještě nějakou legitimitu? Pokud je „většina“ národa reprezentována „extrémisty“ a menšina „demokraty“, není to už projev odtržení elit od reality?

Označování největšího politického hnutí v zemi za „nedemokratické“ totiž nevede k jeho oslabení, ale naopak k jeho posílení. Ztrácí se tím totiž důvěryhodnost celého systému, který už nevypadá jako pluralitní demokracie, ale spíše jako režim, jenž se snaží umlčet své kritiky, protože nemá podporu lidu.

Pro voliče, kteří nejsou pevně zakotveni ani v jednom táboře, to má zásadní důsledek: čím častěji slyší, že je Babiš „extrémista“, tím více začínají pochybovat o tom, zda vůbec existuje nějaký reálný rozdíl mezi demokratickým a nedemokratickým táborem. A právě tato eroze důvěry v liberální mainstream může být tím, co definitivně rozhodne příští volby.

Čtěte a sledujte také:
Andrej Babiš: Bruselu budeme vzdorovat
Petr Fiala je nejprolhanější politik od revoluce, říká Andrej Babiš
Slováci z Babiše strhli nálepku estébáka. Co teď?

Líbí se vám článek?

Redaktor

Můj košík Close (×)

Váš košík je prázdný
Prozkoumat e-shop
Deník TO členství
Pořiďte si členství a získejte řadu skvělých výhod!
Zde se můžete zaregistrovat >