Británie: Peklu na dohled. Podřizování se islámu ve všech sférách života se zrychluje

V Británii jsou už přes tři milióny muslimů. Foto: Profimedia
Jakub Růžička
Jakub Růžička Spolupracovník redakce

Velká Británie se hroutí. Propadá se do stavu, před kterým varovali prozíraví lidé nejen před deseti lety, to už britskou tragédii viděl každý, kdo nebyl zaslepený krajní ideologií multikulturalismu, ale také před čtvrt stoletím, a dokonce už před padesáti lety… Je do velké míry neuvěřitelné, že přes nespočet varování nechali dojít politici situaci ve Velké Británii až na pokraj velké tragédie, kde se nyní nachází.

Migrace a následná islamizace dnes patří k nejvýbušnějším politickým tématům ve Spojeném království. Ovlivnila referendum o brexitu, přispěla k prudkému vzestupu Nigela Farage a jeho Reform UK a nyní rozděluje britskou společnost více než kdykoli od druhé světové války. Abychom však pochopili nynější stav, je nejprve nutné podívat se na základní čísla. Především je třeba odlišit dva pojmy, které bývají často zaměňovány – migrant a muslim. Ne každý migrant je muslim a ne každý muslim je migrant. Významná část britských muslimů se narodila již ve Spojeném království, často ve druhé či třetí generaci. Naopak mezi migranty najdeme křesťany, hinduisty, sikhy, ateisty i příslušníky dalších náboženství.

Podle posledních spolehlivých údajů ze sčítání lidu žilo v roce 2021 v Anglii a Walesu 59,6 milionu obyvatel. Z nich bylo 10 milionů narozeno mimo Spojené království, což představovalo 16,8 % populace. Jinými slovy, přibližně každý šestý obyvatel Anglie a Walesu byl narozen v zahraničí. Pro celé Spojené království uvádí Migration Observatory při Oxfordské univerzitě přibližně 10,7 milionu obyvatel narozených mimo Británii, tedy zhruba 16 % celkové populace. Připomeňme si, že jde o údaje ze sčítání lidu 2021–2022, lze tedy oprávněně předpokládat, že po několika vlnách ilegálních migrantů od té doby je dnes jejich počet výrazně vyšší. Objevují se čísla kolem 20 % i více.

Zajímavé jsou i údaje o muslimské populaci. V Anglii a Walesu se při zmíněném posledním sčítání lidu k islámu přihlásilo 3,9 milionu lidí, tedy 6,5 % obyvatel. Islám se tak stal druhým nejrozšířenějším náboženstvím v zemi. Ve Skotsku tvořili muslimové podle cenzu z roku 2022 přibližně 2,2 % obyvatelstva a v Severním Irsku necelých 0,6 %. V celém Spojeném království tak podle posledních oficiálních údajů žijí více než čtyři miliony muslimů, přičemž největší koncentrace se nachází ve velkých městech Anglie. Protože jsou to údaje pět až šest let staré, dnes odhady odborníků říkají, že v zemi je nejméně 10 % muslimů z celkového počtu obyvatel.

Jak to začalo

Lidé, kteří se začali o toto téma zajímat až po migrační krizi v roce 2015, žijí často v úplně mylné představě, že současné spory o migraci začaly před brexitem nebo po sérii teroristických útoků. Opak je pravdou, jejich kořeny sahají až do období bezprostředně po druhé světové válce.

Británie sice vyšla z války jako vítěz, ale zároveň zoufale potřebovala pracovní sílu. Vláda proto využila skutečnosti, že obyvatelé britských kolonií a zemí Commonwealthu měli právo usadit se ve Spojeném království. Symbolickým začátkem nové éry se stal příjezd lodi Empire Windrush 22. června 1948. Z Karibiku tehdy připlulo přibližně 500 cestujících. Samotný počet nebyl velký, mnohem důležitější byl však zákon, British Nationality Act 1948, který obyvatelům britských kolonií otevřel legální cestu do Británie. V 50. letech následovala migrace z Karibiku, později z Indie, Pákistánu a dnešního Bangladéše. Šlo takřka výhradně o ekonomické migranty, kteří přicházeli za prací, s ochotou, chutí pracovat. Právě tehdy ovšem začaly vznikat početné přistěhovalecké komunity v Londýně, Birminghamu, Manchesteru, Bradfordu či Leicesteru.

Skutečně masová migrace Británii nezahltila přes noc. Počty příchozích rostly postupně během 60., 70. a 80. let, kdy se k původním migrantům přidávali v rámci dohod o slučování rodin rodinní příslušníci a vznikaly již trvale usazené komunity.

Druhý velký zlom přišel v roce 2004. Labouristická vláda Tonyho Blaira jako jedna z mála v západní Evropě okamžitě otevřela pracovní trh občanům nových členských států Evropské unie. Následoval příliv statisíců pracovníků, nejdříve především z Polska, Litvy, Slovenska a dalších zemí střední a východní Evropy.

Právní základ pro masovou migraci tedy vznikl již v roce 1948. Skutečná proměna britské společnosti pak probíhala po desetiletí a byla výsledkem několika po sobě jdoucích migračních vln.

Kdo otevřel vrata migrantům

Jednoznačně to byl Tony Blair. Právě jeho labouristické vlády v letech 1997–2010 učinily fatální rozhodnutí, které dodnes ovlivňuje britskou politiku. Ústřední zlom přišel v roce 2004. Tehdejší ministr vnitra David Blunkett tvrdil, že britská ekonomika nutně potřebuje pracovní sílu. Vláda očekávala, že z nových členských zemí EU bude přicházet asi 13 000 lidí ročně. Skutečnost byla mnohonásobně vyšší. Nikoli desítky, ale stovky tisíc. Blair své rozhodnutí obhajoval především ideologicky: „Migrace není problém, který je třeba vyřešit. Je to příležitost, kterou je třeba využít.“ Podle Blaira byla Británie historicky otevřenou obchodní zemí, která z příchodu schopných lidí dlouhodobě těžila. Migrace měla podporovat hospodářský růst, zvyšovat konkurenceschopnost a pomáhat financovat veřejné služby.

Střízliví lidé však tvrdí, že Blairova vláda zásadně podcenila rozsah migrace po roce 2004 i její dlouhodobé společenské důsledky. Právě rozhodnutí otevřít pracovní trh bez omezení se později stalo jedním z hlavních témat kampaně před referendem o brexitu. Už krátce po prvních vlnách migrace ze zemí východní Evropy, se spustily další laviny migrantů, tentokrát z Afriky a Blízkého východu. Historici se mohou přít, zda byl Tony Blair největším zastáncem migrace v britských dějinách. Jen málokdo však zpochybňuje, že právě jeho vláda přijala rozhodnutí, které změnilo migrační vývoj Británie více než jakékoli jiné v poválečné éře.

Muž, který varoval před explozí

Nejznámějším odpůrcem masové migrace v poválečné Británii byl Enoch Powell. Konzervativní politik a bývalý ministr zdravotnictví se do dějin zapsal projevem, který pronesl 20. dubna 1968 v Birminghamu. Vešel do dějin jako „Rivers of Blood“, tedy „Řeky krve“. Powell veřejně vystoupil ve chvíli, kdy do Británie přicházely první větší poválečné vlny migrantů z Karibiku, Indie a Pákistánu. Tvrdil, že vláda podceňuje rychlost demografické změny, tlak na bydlení, školy a veřejné služby i riziko vzniku oddělených komunit. Nejslavnější pasáž jeho projevu zněla: „Když se dívám do budoucnosti, naplňuje mě předtucha. Jako onen Říman vidím řeku Tiberu pěnit se množstvím krve.“ Tato věta z Powella udělala politického vyvrhele mezi politiky a novináři, ale současně také hrdinu pro nemalou část veřejnosti. Tehdejší lídr konzervativců Edward Heath jej okamžitě odvolal ze stínové vlády. Média, akademici i církevní představitelé projev odsoudili. Těmi nejjemnějšími nálepkami, kterými byl častován, bylo „nebezpečné podněcování strachu“. Nikdo z rozhořčených politiků, novinářů a dalších britských činitelů si vůbec nevšímal faktu, že reakce veřejnosti byla zcela jiná. Powell dostal nejméně desetitisíce podpůrných dopisů a podle dobových průzkumů s významnou částí jeho argumentace souhlasila většina dotázaných Britů… Londýnští dockeři dokonce demonstrovali na jeho podporu.

Právě v Powellově příběhu se poprvé ostře ukázala propast mezi politickými elitami a částí veřejnosti. Jedni v něm viděli jen politika, který rozdmýchal strach. Druzí dodnes oceňují jeho velkou předvídavost, se kterou hovořil o nebezpečí paralelních komunit, selhání integrace a dlouhodobém růstu napětí. Právě to se mimochodem později stalo jedním z nejvýkonnějších motorů brexitu.

Staré, podceňované problémy

První vážné konflikty mezi politickou ideologií multikulturalismu – jakkoli se tento pojem začal veřejně používat až na přelomu 60. a 70. let – a občany se v Británii objevily už na konci 50. let. V roce 1958 otřásly londýnským Notting Hillem a městem Nottingham nepokoje, jež byly spojené s příchodem migrantů z Karibiku a jižní Asie. Už tehdy se ukázalo, že část společnosti vnímá rozsáhlou migraci jako vážný problém. Politici, jako všichni, kdo mají v ústech demokracii, ale v srdci totalitu, označovali protestující davy za „rasisty“. Politickou podobu dostal tento nesouhlas v roce 1968, kdy výše zmíněný Enoch Powell pronesl svůj slavný projev „Rivers of Blood“. Přestože byl odsouzen většinou politických elit, značná část veřejnosti s jeho argumenty souhlasila.

Další výrazný varovný signál přišel v roce 2001. Ve městech Oldham, Burnley a Bradford propukly rozsáhlé nepokoje, přičemž i oficiální následné vyšetřovací zprávy upozornily na vznik takzvaných „parallel lives“ – paralelních komunit, které žijí vedle sebe, ale jen minimálně spolu. Teroristické útoky ze 7. července 2005 už razantně změnily charakter celé debaty. Do sporů o migraci, integraci a multikulturalismus vstoupilo nové téma – bezpečnost a činnost islamistických extremistů. Posun nálady veřejnosti dobře vystihl budoucí premiér David Cameron, když v roce 2011 prohlásil: „Pod doktrínou státního multikulturalismu jsme podporovali různé kultury, aby žily oddělené životy, odděleně od sebe navzájem i od hlavního proudu společnosti.“

Brexit jako naděje

V Británii bublal kotel vášní. Většina politiků ho buď ignorovala, nebo tvrdě odsuzovala a mainstreamová média jim v tom pilně sekundovala. Jakkoli byly rostoucí zásadní problémy s migranty, především z islámských zemí zametány pod koberec a protesty označovány za „projevy xenofoobie, rasismu a extremismu“, dlouho před referendem o brexitu patřila migrace k nejvýbušnějším tématům britské politiky. Bublání v přetopeném kotli bylo nicméně po čase tak silné, že si někteří politici začali uvědomovat, že by ho mohli využít. A začali slibovat.

Prvním nápadem, jak omezit příliv nebezpečných migrantů, proměněným ve slib, bylo „získat kontrolu nad hranicemi“. Druhým slibem bylo snížení čisté migrace. Premiér David Cameron a ministryně vnitra Theresa Mayová opakovaně slibovali snížit čistou migraci ze stovek tisíc na desítky tisíc osob ročně. Třetím tématem bylo omezení přístupu migrantů k sociálním dávkám a větší pravomoc britské vlády rozhodovat o přistěhovalectví.

Nejhlasitějším kritikem tehdejší politiky byl Nigel Farage a jeho UKIP. Farage prohlašoval, že Británie ztratila kontrolu nad svými hranicemi a že bez odchodu z Evropské unie nebude možné migraci výrazně omezit. V roce 2014 prohlásil: „Chceme zpátky naši zemi.“ A o dva roky později, před referendem o vystoupení z EU: „Vezměme si zpět kontrolu.“

Ideologům multikulturalismu se to nelíbí, ale faktem je, že právě masivní ilegální migrace se stala rozhodující silou brexitu.

Pokud byl David Cameron spojován se slibem snížit migraci, pak Boris Johnson spojil svou politickou kariéru se sloganem, téměř totožným s Nigelem Faragem: „Získejme zpět kontrolu.“ Po brexitu slíbil tři zásadní změny: ukončení volného pohybu osob z EU, zavedení australského bodového systému a výrazné omezení nízkokvalifikované migrace. Jeho vláda skutečně ukončila volný pohyb občanů EU a od roku 2021 zavedla nový bodový systém. Současně slibovala, že Británie bude přitahovat pouze „nejlepší a nejschopnější“. Johnson zároveň deklaroval, že chce dostat čistou migraci pod hranici 250 000 osob ročně a omezit závislost země na levné zahraniční pracovní síle.

Ovšem tady narazil na realitu. Zatímco institucionální cíle splnil, celková migrace neklesla. Naopak po roce 2021 prudce vzrostla a v roce 2023 překročila 900 000 osob ročně. Kritici proto začali hovořit o takzvané „Borisově migrační vlně“ (Boriswave). Z historického pohledu tak Johnson splnil slib, že Británie převezme kontrolu nad vlastní migrační politikou. Nesplnil však očekávání voličů, kteří si pod touto kontrolou představovali výrazné snížení počtu přistěhovalců.

Celý článek čtěte v aktuálním vydání měsíčníku TO 6 / 2026.

Upoutávka
Přečtěte si v elektronickém vydání měsíčníku TO
Přečíst
Ukázat komentáře (2)
  1. O tom, že se z United Condom stane chalífát nebudiž pochyb. A to je ten západ kam míří komouš z hradu. Tak ho volte a nedivte se až tohle přijde k nám. Varoval jsem vás takže nemůžete následně tvrdit, že jste to nevěděli.

  2. Konec detailním záběrům na těla. Manuál pro televize má zastavit sexualizaci atletek. to je jasné protivenství, je to proti hidžábu a burkám. čili protiislámské..
    Mírotvorci bývají v konfrontaci se zlem naivní. fialovej eurohnus. „Všichni jsou jistým způsobem v šoku, protože i když v poslední době proběhlo hned nespočet útoků noži a automobilem, tak nikdo nečekal, že opět budou hrát roli výbušniny.“ ďábelská vatikánská hlupácká prostoto.. eurofialový hnus. „Írán překročil veškeré meze.“ Lipavský předvolal íránského velvyslance. voni jsou hlava, lipavský, islám není oddělen od státu, neuznává odluku náboženství od státu. a irán již dávno vyhlásil válku západu, čili i české republice. takže racek má zpoždění, ale jako ohlupování obyvatel dobrý…čest práci. Historik: Palestinci úzce spolupracovali s Hitlerovým režimem, nenávist k Židům zůstává islám je organizovaná zločinecká pomatená vraždící ideologie, nikoli náboženství. eurohnus stále financuje sebevražednou vítací a dotační politiku. Vítači mají na rukách krev. slimáky nebrat. jdou jen za svým snem parazitovat, pobírat dáfky a islamizovat. fialový eurohnus…. stbčeský rozhlas se pokouší rozdmýchávat antisemitizmus veřejným nastolováním témat libtardů na ideu kriminální ideologie vzniku palestinského státu. což je nepřípustné, čest práci. Šokovaná Francie. Maskovaní útočníci u školy „zmasakrovali“ 15 letého hocha. ten zemřel. o čem se mlčí – ani slovo ISLAM, bez jeho postavení mimo zákon to nepůjde, ne ne ne. vítači mají na rukách krev..tak zas nezapomeňte zapálit svíčičky a položit pietní plyšáky. neni možné kolektivně vítat a pak jen jednotlivě trestat, to je překvapení, kde se vzal, tu se vzal najednou nový stb pojem proxís, přitom právě islám realizuje všude po světě tenhle proxis, právě proto, že jde o státní křiváckou šmejdskou ideologii… Od 14. století v Nigérii, v důsledku činnosti misionářů z Mali, postupně docházelo k islamizaci oblasti. V 16. století již byla dokončena. Na konci 18. století, za vlády Abioduna (1770–1789) vypukla v Oyo občanská válka. Nakonec byla říše rozvrácena muslimskými Fulby. Výsledkem hospodářské krize v Sůdánu byl vzestup mahdistických sil, které by v dnešní terminologii šlo označit za islámské fundamentalisty. Jejich vůdce Muhammad Ahmad ibn Abd Alláh od roku 1881 až do pádu Chartúmu v lednu 1885 vedl úspěšné vojenské tažení proti osmansko-egyptské vládě. Nakonec zavedl v celém Súdánu islámské právo šaría. Jeho nástupci pak chalífát. Brzy již jejich agresivita ohrožovala i sousední Etiopii a Egypt. Egypt však uhájili Britové a z Etiopie byli mahdisté vyhnáni Italy a Belgičany. Ahmad Šara, šéf hlavní syrské povstalecké aliance Haját Tahrír aš-Šám (HTS) a nyní nejmocnější muž v Sýrii vyjádřil obdiv papeži Františkovi a řekl, že křesťany považuje za nedílnou součást syrské společnosti. Před tím ale deklaroval opak… Šara se na Nový rok setkal s vikářem Kustodie Svaté země v Damašku Ibrahimem Faltasem. Na Faltasovu zprávu o setkání v sobotním vydání vatikánského deníku L’Osservatore Romano upozornila agentura ANSA. tak si sbalte to svý libtardí lego a táhněte všichni k čertu..🤮 Jahjá Ibrahím Hasan Sinvár je známý také jako řezník z Chán Júnisu. Svou kariéru založil na zabíjení Palestinců, kteří podle něj kolaborovali s Izraelem. Namísto čtyř doživotí se na svobodu dostal v roce 2011 při výměně tisícovky islamistů za uneseného izraelského vojáka Gilada Šalita. Sinvár, který byl v roce 1989 v Izraeli odsouzen na čtyři doživotí, v roce 2017 prohlašoval, že hodlá zastávat přístup mírumilovného odporu. Rétoriku ale brzy výrazně zostřil. Tři roky před propuštěním byl Sinvárův život za mřížemi ohrožen zhoubným nádorem na mozku. Izraelští doktoři mu náročnou operací zachránili život. Podle IDF výstavbu tunelu vedl Muhammad Sinvár, bratr vůdce Hamásu v Gaze Jahjá Sinvára. „Řekla jsem mu, že stát Izrael vyhrál bitvu o jeho život, zachránil ho. A on na to: No a? To je vaše starost. Nejsem vám vděčný,“ vzpomínala v roce 2019 bývalá ředitelka věznice ha-Šaron Betty Lahatová. Wir schaffen das, zdegenerovaný národ….komu není rady…. Na izraelsko-syrských hranicích docházelo k opakovaným střetům již několik let, a jako by to nestačilo, byla v roce 1964 vytvořena Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), v jejíž chartě se otevřeně hovořilo nejen o neplatnosti vzniku státu Izrael, ale i o jeho zničení. Zde je třeba konstatovat, že žádný stát Palestina nikdy předtím neexistoval a části území pro něj určených rezolucí OSN z roku 1947 byly v rukou Jordánska (Západní břeh Jordánu) a Egypta (Pásmo Gazy). Organizace Abú Nidala (OAN) je palestinská teroristická organizace založená Abú Nidalem. Do roku 1974, kdy vystoupila z Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) nesla název Revoluční rada Fatahu. Byla také označována jako: Arabské revoluční brigády, Revoluční organizace socialistických muslimů či Černý červen. Odmítá jakékoliv kompromisy s Izraelem. Zároveň se stala nájemnou teroristickou organizací působící i mimo Izrael (Rakousko, Německo, Turecko, Rumunsko, Indie). frakce Černé září se nechvalně proslavila, mimo jiné, při útoku na letních olympijských hrách v Mnichově známém jako Mnichovský masakr. 5. září 1972 osm teroristů (ze skupiny Al Fattáh a Černého září) zajalo členy izraelské výpravy. V roce 1982 spáchala OAN atentát na izraelského velvyslance v Londýně, což se nakonec stalo záminkou pro První libanonskou válku. V prosinci 1985 provedl ozbrojené útoky na přepážkách izraelské letecké společnosti El Al v Římě a ve Vídni. Při útocích OAN zahynulo celkem na 900 lidí. Stát Izrael byl založen 14. května 1948. Izrael vytvořil vládu národní jednoty. Aktuální stupňující se střety v oblasti Golanských výšin – a vhodně formulované zpravodajské informace předávané Arabům Sovětským svazem vybudily v představitelích Sýrie a Egypta představy, že Izrael chce co nevidět zahájit válku. Hranici mezi Izraelem a Egyptem kontrolovala po válce z roku 1956 na demilitarizovaném území Sinajského poloostrova vojska OSN. 15. května 1967 začal Egypt vojensky obsazovat Sinaj, když si před tím vynutil stažení jednotek OSN. O šest dní později zablokovali Egypťané Tiránský průliv a tím i jediný izraelský přístav Ejlat v Rudém moři. Někdy se o zablokování Tiránského průlivu hovoří jako o „prvním výstřelu“ nadcházející války. Jednotkami mimo to přispěl Irák, Saúdská Arábie, Tunisko, Maroko, Alžírsko, Súdán. Britové v roce 1953 poskytli Súdánu samosprávu, nezávislost byla vyhlášena 1. ledna 1956. Pod vládou Džafara Nimeiryho zavedl Súdán v roce 1983 islámské právo šaría. To vyhrotilo rozpory mezi islámským severem a křesťansko-animistickým jihem a vedlo k občanské válce, jež vyvrcholila odtržením Jižního Súdánu v roce 2011. V letech 1989 až 2019 zažil Súdán vojenskou diktaturu vedenou Umarem al-Bašírem, počet jejíchž obětí se odhaduje na 400 tisíc, i kvůli etnické čistce v oblasti Dárfúru. .. Írán musí reagovat na smrt Haníji. Na Blízkém východě platí jen síla a zákon odvety, říká exdiplomat Jiří Schneider, bývalý velvyslanec v Izraeli a bezpečnostní expert.. britové to už pochopili nyní také. vítači mají na rukách krev. islám byl za 1. a 2. světové války spojencem nacistů, ale jejich antisemitismus přetrval do dnešní doby. v letech 1913 až 1917 osmanský ministr vnitra a v letech 1917 až 1918 poslední velký vezír Osmanské říše Tageblat Talát, muž, který z titulu těchto funkcí rozpoutal v dubnu 1915 hrůzné masové vraždění, jemuž padlo za oběť více než milion Arménů, převážně žen a dětí. Z půldruhého milionu Arménů, kteří obývali multietnickou Osmanskou říši ještě začátkem roku 1915, jich bylo do podzimu roku 1916 zavražděno nebo utýráno nejméně 664 tisíc, ale možná až 1,2 milionu. velké pogromy, jimž padly za oběť možná až statisíce lidí, se uskutečnily už při takzvaných hamidských masakrech v letech 1894 až 1896. „Tyto masakry sloužily, slovy jednoho arménského historika, jako konfekční zkouška pro arménskou genocidu v roce 1915,“ další tisíce lidí byly zmasakrovány v roce 1909, hlavními organizátory tohoto zrůdného projektu se stali kromě již zmíněného Taláta paši ještě turecký ministr vojenských záležitostí Enver paša, velitel palestinské fronty Djemal paša a člen ústředního výboru vládnoucího Výboru unie a pokroku (členové tohoto politického uskupení si říkali Mladoturkové) Behaeddin Šakir Bej… asi málokdo, ze zastánců palestinských teroristů, zde ví, že Hitler byl palestinským muftím poctěn titulem „čestný muslim“ a muftího obdařil titulem „čestný Árijec“. Později nazval Hitler al-Husseíniho dokonce “fuhrerem arabského světa“. Při setkáních s dalšími nacistickými pohlaváry byla rovněž konstatována naprostá shoda v cílech a prostředcích arabského nacionalismu a německého nacizmu, namířeného proti Židům. „Na nebi Allah, na zemi Hitler“ bylo heslem arabských pronacistických fundamentalistů. John Gunther z Inside Asia v té době napsal: „Současným nejvýznamnějším arabským hrdinou je pravděpodobně Adolf Hitler“. Hitlerovi al-Husseiní slíbil, že pro něj zverbuje půl milionu arabských vojáků, ale zhroucení fronty v Africe mu splnění plánu znemožnilo. „Arabská brigáda“, vytvořená z několika tisíc arabských uprchlíků a emigrantů, skutečně založena byla, ale po odeslání na východní frontu beze stopy zmizela na kavkazské frontě, tedy byla pravděpodobně zcela zničena. EU došla trpělivost se židovskými radikály. Za útoky na palestince poprvé čelí sankcím. ale to je zajímavé, že s muslimským vražděním a znásilňováním po celé evropě zatím trpělivost drží, nejenom to, nadále toto vítají a financují. v roce 1964 byla vytvořena Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), v jejíž chartě se otevřeně hovořilo nejen o neplatnosti vzniku státu Izrael, ale i o jeho zničení. Zde je třeba konstatovat, že žádný stát palestina nikdy předtím neexistoval. islám si vždy krvavě dobíval své sféry vlivu, chtěli svůj stát a taky si ho vydupali ( pakistán, bangladéš, irán, súdán), chtějí kalifát v německu, francii)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Líbí se vám článek?

Spolupracovník redakce

Můj košík Close (×)

Váš košík je prázdný
Prozkoumat e-shop
Deník TO členství
Pořiďte si členství a získejte řadu skvělých výhod!
Zde se můžete zaregistrovat >