Nový rok začíná zostra. Ne symbolicky, ne opatrně, ale přesně tak, jak si realita žádá. První číslo měsíčníku TO roku 2026 není bilanční, není smířlivé a už vůbec není uklidňující. Je to číslo, které si bere na mušku moc, její jazyk, její krytí i její selhání. A dělá to způsobem, na jaký si v českém mediálním prostoru zvyknete jen těžko – bez alibi, moralistních berliček a návodu, co si máte myslet.
Těžištěm lednového vydání je kauza Dozimetr. Materiál, který jde za povrch mediálních zkratek a laciných soudů. Smrt, korupce a politika nejsou v tomto případě hesla, ale struktura. Text na stranách 14–23 rekonstruuje jeden z největších politicko-ekonomických příběhů posledních let tak, jak ho běžné zpravodajství rekonstruovat neumí nebo nechce. Co dnes skutečně víme o Dozimetru? Kdo mlčí, kdo přežívá a kdo měl zmizet z obrazu? A proč se z kauzy obřích rozměrů stala postupně mlha, ve které se ztrácí odpovědnost? Právě tady TO ukazuje, jak vypadá novinářská práce, která se nebojí nepohodlných souvislostí.
Úvodník šéfredaktora Marka Stoniše nastavuje tón celému číslu. Je to přesná, místy brutální anatomie polistopadové moci ve fázi únavy, sebeklamu a hysterické morálky. Vláda, opozice, prezident, média – nikdo z toho neodchází bez šrámů. Nejde o exhibici, ale o pojmenování reality, která se už nedá lakovat řečmi o hodnotách, když pod nimi vrže prázdnota kompetence.
Další zajímavé články ale ukazují, že Dozimetr není osamělým ostrovem, nýbrž součástí širšího obrazu světa, který se rozpadá rychleji, než si jeho správci připouštějí.
Rozhovor s psychologem Jeronýmem Klimešem jde přímo k jádru společenského rozkladu. K otázce úcty, vztahů a světa, v němž se lidé stávají navzájem nadbytečnými. Bez patosu, bez motivačních frází, s přesností, která bolí.
Velké tematické bloky věnované Německu patří k tomu nejzásadnějšímu, co dnes v českém tisku vychází. Texty Jiřího Weigla, Petra Robejška, Petra Hlávky, Ilony Švihlíkové, Benjamina Kurase či Jaromíra Piskoře skládají mozaiku mocnosti, která dlouhodobě formuje Evropu, ale sama je hluboce vyčerpaná politicky, ekonomicky i kulturně. Německo jako problém, metafora i varování.
Bezpečnostní rubrika se vrací k Ukrajině, Majdanu a dlouhé historické linii západní konfrontace s Ruskem. Bez iluzí, válečnické rétoriky, s důrazem na fakta, která se do televizních debat nehodí. Navazuje text o Americe Donalda Trumpa a otřesech, které přináší NATO – tentokrát ne jako dogma, ale jako politický projekt pod tlakem reality.
Nechybí kultura, historie ani civilizační reflexe. Rozhovor s Petrem Zuskou připomíná, že kultura není dekorace, ale paměť národa. Reportáže, eseje i umělecké texty dokazují, že TO není jen politický měsíčník, ale prostor, kde se ještě myslí v souvislostech.
Měsíčník TO 1/2026 není pohodlné čtení. A ani jím být nemá. Je to číslo pro čtenáře, kteří nechtějí být voděni za ruku, ale chtějí rozumět tomu, co se kolem nich skutečně děje. V době, kdy se většina médií mění v hlídací psy jediné pravdy, je TO jedním z mála míst, kde se ještě ptá.
Teď TO začíná. A nebude to hezké. Právě proto je to nutné.
Za posledních 18 měsíců uprchlo z přijímacích center pouze v jedné německé spolkové zemi celkem 923 žadatelů o azyl, což je problém, který se pravděpodobně neomezuje pouze na Porýní-Falc.