Cenzura neskončila, cenzura trvá

Ačkoli se Elon Musk již před třemi roky zasadil o konec cenzury na sociální síti Twitter a Mark Zuckerberg avizoval totéž pro Facebook letos v lednu, cenzura na obou sociálních sítích pokračuje, minimálně pro Českou republiku, v takřka nezměněné podobě a nerušeně dál.

Počátky cenzury sociálních sítí se až porozuhodně kryjí se začátkem ukrajinského konfliktu. Bylo to v roce 2014, v době sestřelení letu MH17 společnosti Malaysia Airlines, kdy ze stránek společnosti CNN, náhle a bez udání důvodu, zmizela tehdy populární a oblíbená diskuze čtenářů. Vysvětlení tohoto kroku se objevilo až v listopadu, po několika měsících zpětně. „V CNN byly v srpnu zakázány komentáře u většiny článků. Jsou aktivovány selektivně a již pouze tam, kde editoři cítí potenciál pro kvalitní debatu, a kde se autoři mohou aktivně zapojit do těchto diskusí a moderovat jejich obsah.“ Hotovo, vysvětleno. Kvalita diskuze především, ale o to zde vůbec nešlo.

Diskuze jako záchrana

A o co bylo cílem skutečným? „Já už se koukám jednom do diskuzí pod, co tam má nejvíc lajků,“ prohlašoval tehdy v nadsázce nejeden z čtenářů, protože to, v čem článek mlžil a co čtenářům sdělovat nechtěl, se tam zpravidla vždycky od někoho nakonec objevilo. Ostatní čtenáři pak takový komentář náležitě ocenili lajkováním, až se dostal v pořadí úplně nahoru, a o to šlo. „Vždycky si to přečtu, naštvu se a sem se pak chodím uklidnit,“ napsal zas jiný a narážel na to, že zatímco v textu najdete jen obsahově sterilní mainstreamový narativ od redakčního eléva a už nic dalšího k věci, pro oponentní stanoviska musíte právě do diskuze. A tam zpravidla zjistíte, že nejste zdaleka první, kdo cítil tutéž potřebu, a sdělil světu, co si o takové novinařině myslí, a hned je Vám lépe.

Nejinak tomu bylo i v tomto případě. Fóra z CNN totiž zmizela přesně poté, co se pod jedním z článků, volajícím po válce s Ruskem, obviňovaným prakticky obratem ze sestřelení letounu, objevil příspěvek veterána U. S. Army, rekapitulující všechna fiaska psychologicko mediálních operací podobného druhu, od vylhané střelby v zálivu Tonkin, vedoucí k válce ve Vietnamu, přes falešné svědectví Nayirah Al-Sabah, vedoucí k válce v Kuvajtu, nepodloženou Powellovu prezentaci zkumavky s antraxem v Radě bezpečnosti OSN, vedoucí k válce v Iráku, až po tehdy probíhající afghánskou operaci. Řekl to jednoduchým jazykem vojáka, bez emocí, jeden fakt za faktem. Ale za jiná fakta, která veřejnost bezelstně přijala, ačkoli byla úplně lživá, šli pak on a jeho kamarádi umírat. Tento protiválečný komentář měl na webu CNN tolik podpory, jako málokterý před i potom. A tak diskuze zmizela, a záhy poté i ty ostatní. Bylo jasné, že hlas lidu na Internetu pozornosti tajných služeb a mediálních spindoktorů neuniká už nějaký ten čas, ale až teď se odhodlali k zásahu.

Obrat ve svobodě slova

Pak následoval obrat, jaký si jistě dobře pamatujete. Zatímco ještě v lednu 2015 byli všichni, včetně evropských politických špiček a německé kancléřky Angely Merkelové, za svobodu slova a „je suis Charlie“, následné měsíce migrační krize vedly až k tlaku na generálního ředitele tehdy majoritní sociální sítě Facebook s otevřenou žádostí o cenzuru protivládních názorů, odporujících otevřené německé migrační politice. A čakoli šlo o výhrady oprávněné, kterým dal následný vývoj více než za pravdu, postupně zavedenou cenzuru už nikdo neodstranil, a její mechanismy jsou na sociálních sítích používány stále, ačkoli jsou přímo z podstaty a principu neústavní, protiprávní, antidemokratické a škodlivé.

Nahrazují totiž pravdu konsenzem, konsenzus většinou, většinu frakcí a vůbec neberou v potaz listinu základních práv a svobod, nedejbože pak presumpci neviny nebo rovnost před zákonem jako takovým. Skupinka nahlašujících záškodníků stále třímá opratě. A škodí jako předtím, zatímco Zuckerberg na své předsevzetí rychle a rád zapomněl a Musk ná již několik měsíců evidentně jiné starosti. Nedokázal se vypořádat se zneužíváním komunitních poznámek, a to ani vůči své vlastní osobě, a tak si pátá kolona liberálních cenzorů, která se stále v jeho firmě drží, dělá už opět to, co uzná za vhodné.

Přijmi trest a nebo trest

Pod zdánlivě nesmyslným podnadpisem se skrývá zádrhel jak vystřižený z Hellerovy Hlavy XXII. V tomto románu se hlavní hrdina John Yossarian, syn arménských přistěhovalců a nenapravitelný flákač, k čemuž se, co se týče svobody slova, ještě nakonec vrátím, snaží vyhnout službě u středomořské 256. bombardovací letky Mitchellů B-52. To armádní předpisy sice umožňují, ale jen pokud je voják uznán za psychicky narušeného, přičemž sama žádost o uvolnění je akceptována pouze od psychicky zdravých, což ji činí trvale neaplikovatelnou. Joseph Heller, nutno podotknout, byl sám synem chudých ruských emigrantů. Ve svých 22 měl na zmíněném typu bombardéru odlétáno coby bombometčík na 60 misí po italské frontě, takže šlo o dílo do značné míry autobiografické, ale se značným protiválečným a protibyrokratickým filozofickým přesahem.

Tentýž sebepopírající zádrhel práva na odvolání, jako v Hlavě XXII, najdeme i u současné sítě X, tedy přejmenovaného Twitteru. Pokud Vám skupina osob hromadně nahlásí nějaký příspěvek, a to buď zcela nezávadný a nebo obsahující ze zákona zcela veřejné informace, jako v případě mém, pak máte v zásadě dvě možnosti. Buď vinu uznáte a daný trest přijmete, a můžete zde po jeho uplynutí psát zas dál, i když šlo o křivé obvinění s cílem Vás poškodit a umlčet, a nebo podáte odvolání, ale pak sem nemůžete psát nic a Twitter si s jeho vyhodnocením dává setsakra na čas. Pokud se přeci jen dočkáte, jde často o rozhodnutí zjevně nesprávné, v mém případě pak protiprávní a v zásadě protiústavní. Sociální síť ze strachu, aby na ní nezůstával obsah, za který neodpovídá, upírá ústavní práva svým platícím uživatelům, aniž by to jednotlivým státům, ve kterých působí, jakkoli vadilo.

Pejskové, kočičky a arménský recidivista

Tyto mechanismy jsou tak snadno zneužitelné skupinami, jako je mezinárodně působící NAFO a nebo česká nátlaková bojůvka Illumicati, kterým se ve své investigativě dlouhodobě věnuji, a jejichž působení dlohodobě sleduje i Společnost pro obranu svobody projevu. Své konání maskují za „legraci“, ale ve skutečnosti jde o cílené upírání svobody projevu vybraným osobám, a tímto cílem se ani netají. Vzhledem k současné vládní politice je tak tolerován úplně stejně, jako kriminální činnost skupiny Mikaela Oganesjana, již ve třetí podmínce se nacházejícího recidivisty, který je zároveň v insolvenci i v žebříčku multimilionářů Forbesu, aniž by to kohokoli, insolvenční správkyni nevyjímaje, jakkoli znepokojovalo, a to navzdory četným upozorněním, které jsou veřejně dostupná přesně tamtéž. A odsud, paradoxně, pocházela právě mnou převzatá a Twitterem umlčená informace.

Mimochodem je zde již k dispozici i čerstvě zveřejněná odpověď Mgr. Lucie Foffové, stále ještě insolvenční správkyně výše zmíněného řízení, kde zůstává doslova rozum stát, zda vůbec četla, co se po ní chce a co je jí vytýkáno, když dokáže odpovědět takto ledabyle poskládanou zprávou. Asi ví, že jí za to nic nehrozí. Zadání je splněno a zákony jsou jen papír, který snese vše. A tak si připadám jako v Hlavě XXII, jenom ne v armádě, ale ve státě, kde už nefunguje prakticky nic. Tedy, krom obav o vlastní místečko, ustrašeností před požadavky shora a sílící ideologické kakofonie, jaká tu nebyla od 50. let.

Zpět jsou všichni. Kádrováci, uvědomělí svazáci, žňové hlídky na poli informačním, vlivoví agenti s neznámým řízením, domovní důvěrnice ode dveří sociálních sítí a další krásné úkazy dob minulých, které se vždy odněkud vynoří, jakmile se režim stane již otevřeně nesvobodným. A tak, stejně jako v Hlavě XXII, zde máme jak válku, tak arménského flákače, nevymahatelné zákony i úřední natvrdlost par excellence, jen je to všechno tak nějak v realitě, namísto na papíře. A to je další z věcí, co se bude muset, a ideálně hned po volbách, změnit, a velmi rád v tom přiložím ruku k dílu.

Čtěte také:
Cenzura versus svoboda slova – recenze knihy Petra Žantovského
Marek Vašut: Cenzura je všude kolem nás. Svobodu slova bráním, protože jsem zažil estébáky
Nahlášeni a zablokováni. Liberální humoristé ochutnali vlastní medicínu