Dámy a pánové, dobrý den. Jsem rád, že jsme se zde sešli při tak významné příležitosti. Ano, právě dnes, po mnoha letech debat, diskusí i vyhrocených sporů nabyl účinnosti zákon, jímž se ruší Český rozhlas a Česká televize.
Ano, debaty to nebyly snadné, slyšeli jsme v nich mnoho demagogie a skrz hustou mlhu frází mnohdy nebylo snadné se orientovat. Ale nakonec rozum zvítězil a obě anachronické instituce přestávají existovat. Máme nyní téměř rok na debatu následující, tedy co učinit s dědictvím obou obrovských institucí. Dnešní seminář chápu jako jistý výkop k debatě, co nyní dál.
Nejdříve se ale přece jen ohlédněme zpět. Situaci, která tu kolem těchto dvou institucí panovala, si nikdo nevymyslel, nebyla výsledkem koncepčních úvah. Zdědili jsme ji. Kdybychom tu v roce 1990 měli mediální krajinu obydlenou soukromými nezávislými aktivitami, jako je to skoro ve všech oborech lidské činnosti, možná by nikoho nenapadlo nově zřídit zákonem dvě obří instituce, zákonem jim svěřit majetek, sady kmitočtů, trvalý zdroj veřejných financí, zkonstruovat mechanismus zadávání úkolů, kontroly jejich plnění a manažerského řízení.
Nic takového v oblasti knih, časopisů, novin, filmu, hudebních vydavatelství nikoho nenapadlo. Proč? Musel by předložit důkazy, že tu něco strašně důležitého chybí. A to „něco“ že by měl zajistit stát a povinně financovat všichni poplatníci bez ohledu na to, zda by takové produkty konzumovali. A pokud by je snad někdo předložil, bylo by zřízení obřích institucí to poslední, co by koho napadlo. Spíše bychom začali od nuly. Nejdřív bychom museli definovat, co tedy v oblasti elektronických médií chybí, a to by si stát objednal jasně formulovanou veřejnou zakázkou.
Specifičnost šíření signálu
Tak to ale nebylo, a to nejen v postsocialistických zemích. Mluvíme-li o Evropě, pak počátky rozhlasového a později televizního vysílání měl v rukou stát. Z ekonomických i strategických důvodů měl stát v oblasti výroby, a především šíření pořadů naprostý monopol. Kmitočtové spektrum bylo považováno za strategickou hodnotu, kde bylo nutno udržovat naprostou kontrolu. Podobný model by u tištěných médií nikoho nenapadl, přitom tam také jde o výrobu a šíření obsahů a různých sdělení. Rozdíl byl vždy spatřován právě v technické specifičnosti šíření rozhlasového a televizního signálu, kde se mělo za to, že to je příliš citlivá a zranitelná dispozice.
V různých zemích postupně nacházeli různé modely správy subjektů provozujících vysílání. Politické reprezentace si v demokratických státech uvědomovaly, že na rozdíl od jiných veřejných statků zde nelze veškeré kompetence v úkolování, kontrole a řízení elektronických médií svěřit exekutivě. Aktuální vládě. Nebo dokonce jednomu ministerstvu.
Vznikaly proto různé systémy, které měly rozprostřít vliv a odpovědnost za chod médií na celou politickou reprezentaci, tedy i na opozici. Někde šlo o systém kombinovaný, kdy ředitele daného média jmenoval premiér, jinde předseda parlamentu, jinde parlamentem volená rada. Někde se do systému dostaly i prvky čistokrevného korporativismu, vlastně fašismu (zde nikoli jako kýčovitá nadávka, ale politologický termín), kdy rady neodvíjely svou legitimitu od demokratického politického reprezentativního procesu, ale od mandátu prostřednictvím stavovských organizací. Tím nejen vznikl status nerovného práva na podíl v rozhodování ve veřejných věcech (organizovaný bafuňář je víc než běžný občan a volič?), ale dotyčné organizace byly přece naopak právě těmi, které měly být od rozhodovacích procesů v médiích co nejdál, protože byly na provozu těchto médií samy zainteresovány. Tedy klasický konflikt zájmů.
Ke všemu se zrodila jistá moderní mytologie, podle které média státem zřízená, státem vybavená majetkem a kmitočty, státem úkolovaná, státem financovaná, státem kontrolovaná a řízená prostřednictvím nárazníkových rad najednou jaksi nejsou státní, ale vznášejí se v nějakém institucionálním vzduchoprázdnu. Až na konci 80. let se opatrně začalo koketovat s možností uvolnit prostor i pro soukromé rozhlasové a televizní stanice. Takže původně státní monopol se jen pomalu a těžkopádně přizpůsoboval jak potřebě limitovat možnosti vládnoucí moci používat zákonem zřízené médium ke své propagandě či k obohacení spřízněné klientely, tak nově vznikající živoucí houštině nestátních soukromých provozovatelů.
(Tento fiktivní futuristický projev jsem přednesl před 17 lety na mediální konferenci na brněnském výstavišti.)
Celý článek čtěte v aktuálním vydání měsíčníku TO 7/2026.
