Dnes jsou to čtyři roky od počátku opotřebovávací války na Ukrajině. Čtyři léta bojů, které vzešly ze spousty předchozích let vnitřního neklidu, etnického napětí a následné občanské války, co by možná nikdy ani nezačala, kdyby jí na svět usilovně nepomáhal Východ i Západ.
Kolikrát jsme jen za tu dobu ze všech stran slyšeli, kdo všechno si (ne)přeje mír. A poslední dobou se idealistickým lidem mohlo dokonce zdát, že touhu po trvalém klidu zbraní sdílejí všichni. Avšak krvavé pláně ukrajinského bojiště pravidelně vyprávějí docela jiný příběh. Konec běd si totiž reálně nepřeje nikdo z těch, kteří mají moc ho zařídit. Byť jejich motivace k bezohlednosti jsou rozdílné.
Rozpínavá Moskva už oproti počátečním (istanbulským) snahám o dohodu nepoleví, dokud se kyjevský režim nezhroutí. A tak mírová rokování výhradně předstírá. Není v tom ovšem sama. Část kyjevského vedení nemůže za žádnou cenu připustit nevyhnutelnou porážku země; z důvodů ztráty moci, zisků z cizích dotací a pomoci. Ale též kvůli osobní bezpečnosti svých význačných členů, jelikož post bellum nutně přijde zúčtování. Usilovně se tudíž tváří, že mluvit o prohře Ukrajiny je jako dělat účet bez hostinského.
Z konfliktu dobře obchodně i politicky profitující Čína zase pochopitelně nikdy nepřipustí neúspěch ruského spojence a souseda. Kdežto Evropská unie s Británií, nevalně vedené, točí se jako psi za oháňkou. Absurdně stupňují požadavky vůči Kremlu a doufají v nějaký zázrak na bitevním poli. Každopádně v co největší poškození Ruska prostřednictvím nebohé Ukrajinské republiky. Konečně trumpovské USA zase hledí co nejvíce oslabit (ekonomickou) jednotu EU a vypočítavě manévrovat v obojakém vztahu k Putinovi. Především ovšem na všem a všech vydělat balík.
V zájmu civilizace…
Uplynulých 48 měsíců od ruské invaze v únoru 2022 změnilo jak měření sil, tak i celou Ukrajinu v pevně spoutaného otroka ambicí a cynismu (zahraničních) vládnoucích kruhů. Zatímco osudy obyčejných vojáků nebo civilistů znamenají maximálně toliko snižované nebo zvyšované numero mrtvých a zraněných. Dle potřeby či fantazie spin doktorů té které zájmové strany. Kdo mohl, prchl z vlasti, uplatil odvodní komisaře, případně se skrývá na neznámé adrese před jasně výběrovými, jenže o to násilnějšími odvody do chřadnoucí armády.
Nejbojovnější zůstávají zpravidla jedinci, kteří jsou nejmíň ohroženi. V našich podmínkách svým „neochvějným stáním za Ukrajinci“ v podstatě sdělují, že nemíní pomáhat těm Ukrajincům, kteří v samotné nešťastné zemi zoufale prahnou po okamžitém konci bojů. Pořád pozorujeme sice slábnoucí, ale hodně křiklounskou skupinu, jež odmítá opustit dogmatické představy z počátku vojny. Rozdrcení Ruska – jejich vzor. Očividně si prostě přejí, aby někdo jiný dál umíral za jejich fanatická, nenávistná hesla. Taková hesla, která se nyní objevila na Václavském náměstí: „V zájmu civilizace musíme Rusko porazit a Ukrajina musí zvítězit.“ Nic víc, nic méně.
Pravda k podobným „jestřábům“ zřejmě nikdy nepronikne. Za vším, včetně změn nálad v české společnosti, vidí napořád jen „ruSSkou propagandu“. Onou pravdou je, že ať už masové zabíjení skončí smlouvou, nebo jen příměřím, Ukrajina, o níž odborníci říkají, že ji Západ dvacet let vodí za nos, bude na umření. Část v rámci velkého rozdělování sfér vlivu pohltí Ruská federace. Zbytek zůstane trčet v nárazníkovém poli jako rozvrácený, zbytkový, vylidněný kraj s nesplatitelnými dluhy. Závislejší na cizích zájmech silněji než kdykoliv před válkou.
Nám všem zůstane také obrovská přílivová vlna nenávisti, rozlévající se s novými emigračními vlnami po Evropě. Ruiny budov a hroby padlých či zabitých rychle přibývají. Vůle k míru zůstává žel stále daleko vzadu.
Čtěte také:
Porušování pravidel jako „evropská hodnota“
Jak zprůhlednit muniční iniciativu?
Ukrajinský horký brambor aneb Konec geopolitické iluze
