Dnes před tři čtvrtě stoletím

Ten rok, kdy si svobodná Praha připomínala 5. výročí Květnového povstání, od začátku nevěstil nic dobrého. Režim pokračoval v pronásledování protistátních živlů ve všech oblastech a na všech úrovních, zatýkáním nebyl konec…

Už v březnu došlo i na hokej. Když se po ´vítězném Únoru´ odmítlo do vlasti z letních olympijských her vrátit několik reprezentantů, a později se přidali i světoví tenisté a krasobruslařky, suma sumárum první ´zrádci dělnické třídy´, režim v případě hokejových mistrů světa, své výkladní sportovní skříně, už nemínil podobnou světovou blamáž dopustit. Pod záminkou, že mužstvo pod vlivem a nátlakem svého kapitána a šéfa Vladimíra Zábrodského plánuje na šampionátu v Londýně kolektivní emigraci, nejprve 13. března direktivně jeho start znemožnil, a jenom pár hodin poté několik hráčů (účastníků veřejně zapíjejících zklamání v oblíbené hospůdce), pozatýkala, a pro další si Státní bezpečnost přijela domů v následujících hodinách.

Dva měsíce poté, ve dnech připomínajících konec války, si sedá jedna ustaraná máma ke stolu a píše do Vazební věznice Pankrác dopis svému synovi, jehož už tak dlouho neviděla. Mladíčku a mistru světa, jemuž v bezesporu zmanipulovaném procesu u Státního soudu hrozí obvinění z velezrady a špionáže, a v důsledcích až trest smrti. (Přepis dopisu najdete pod obrázkem).

Foto: Repro: archív Ministerstva vnitra ČR

Můj nejmilejší Gustíčku.

Ani nevíš kolik si mě zase nahnal strachu a starostí stím jak sem Tě psala, že v úterý po prvním půjdem za tebou a zatím jsme tam nepochodili. Prosila jsem, aby nám aspoň balíček vzali, ale kde pak, museli jsme s tím jít na poštu a poslat, ale druhý den nám vše přišlo zpět. Tak krutý byli, že nám ani neřekli abychom to neposílali, že už tam nejste. Nad vším jsem si zas zaplakala, což ještě dneska jíme a pátrala a čekala, co se bude dít dál. Večer ve čtvrtek p. Štok zvonil, jestli jsme taky dostali lístek, kde jste, ale mi nic, až v pátek v poledne přišel dopis a v sobotu ten lístek.

Hned v neděli a neb v ponděli Tě vše zasílám. Jak ráda bych Ti tam dala to jídlo co mě vždy přišlo zpět. Gustí, prosím Tě, kupuj si dovolené věci a místo kouření, když nekouříš si řekni zdali by si mohl mít něco sladkého, je to také výživné a hleď ať si zdráv, aby si vše předržel, co ještě na Tebe čeká. Pak často vlastně každé sousto, každý krok kde Tě stále vydím a modlím se každý den na májové aby Tě p. Marie vyslyšela a brzo Tě propustila na co jsem nikdy v životě nepomyslela.

Je dnes 7 května, den velkých oslav a den 5 výročí, kdy právě si vzpomínám že je tomu 5 let co jsi dělala barykády, tahal pancéřáky a já pro Tebe plakala, že jsi ležel pod vlakem skrytý a dnes pláču, že tak musíš být od nás odloučen a já Tě nemohu aspoň 5 min. vidět. Už je to 8 týdnů co jsi z domova, tak nám tu scházíš, já nejsem ku žádné práci přesto že jí máme tolika. Jsme s taťkou v jednom kole a děláme dokavaď nám síly stačí a budem dělat…

A život jde dál, pankrácký soud ani šibenice nezahálí

Sedmý květen, Praha si připomíná výročí povstání, a jedna máma v slzách jak trnula strachem, kdy tenkrát její sedmnáctiletý syn tahal na jednu z dejvických barikád pancéřové pěsti. Pomstychtivý režim mezitím řádí dál: už devatenáctého je popravený první toho roku, údajný špión Karel Bušek, za čtyři dny poslanec Lidové strany Stanislav Broj, René Černý (Borská vzpoura) a Josef Goldšmíd (Goldschmied a spol.), sedmadvacátého stojí nad propadlištem po zamítnuté světem požadované milosti politička Milada Horáková, a hned po ní i historik a publicista Záviš Kalandra.

Do konce roku 1950 přibude popravených ještě dalších patnáct. To už 7. října také skončil soud s hokejisty. K nejhoršímu, i díky statečným obhájcům, naštěstí nedošlo: Bohumil Modrý, Gustav Bubník, Stanislav Konopásek, Václav Roziňák a Vladimír Kobranov byli odsouzeni za velezradu a špionáž k trestům odnětí svobody v délce 10–15 let; dalších šest hráčů k trestům kratším.