Dno Pytle, politiky i společnosti

Všiml jsem si toho už dávno. Máme demokracii, ale s KSČM se nemluví. Bojujeme proti fašismu, ale Rajchlovi zrušíme už bůhvíkolikátou besedu. Jsme proti xenofobii, ale všechny ruSSáky musíme vypakovat z Prahy. Nebo, nejsme rasisté, ale ten Slovák Babiš nebo Japonec Okamura ať táhnou zpátky domů. Jsme proti násilí, ale snad toho Fica někdo zastřelí. A kdo je proti migraci nebo Islámu, je Čecháček a nácek, ale vlajky Pravého sektoru, Karpatské siče nebo OUN nám nevadí. Něco jiného říkat, něco jiného dělat a popřít sebe sama se pro jistou část konformně progresivní společnosti i sdělovacích prostředků stalo přijatelnou normou.

A nejen normou. Je to výraz příslušnosti k privilegované části, která může to, co ostatním zapovídá. Kázat vodu a pít víno, nebo dělat to, za co jsou jiní nemilosrdně pranýřováni. Je to základní ideologická zpupnost každé totality a dělení společnosti na my versus oni. My, co můžeme, versus oni, kteří nemohou. Buďte tedy radši s námi, nebo dopadnete jako oni. Jde o formu všudypřítomného nátlaku a dichotomie, ze které vyrůstají všechny nesvobodné režimy. Pokud není včas zastavena, dříve nebo později přechází v otevřené násilí. A to je to, co se stalo na Slovensku. Výzvy ke zklidnění tak připomínají spíše pokus o zatlačení vrcholu ledovce pod hladinu, místo snah o jeho obnažení a postupné rozpuštění.

Všechny ty termíny, jako nácek, fašoun, dezolát nebo proruská filcka, mají totiž jedno společné. Je jimi postižen vždy ten, na koho se ukáže a o kom se to řekne. Dokazovat není třeba nic a bránit se není jak. Ani soudně. A čím více lidí si přisolí, tím více je osud daného nešťastníka zpečetěn. Média už zajistí, aby se o tom vědělo a exemplární likvidace pak odradila další podobné. Jde o ideologickou nadstavbu známé cancelkultury, která není ničím jiným, než moderní digitalizovanou obdobou řvoucího davu, přihlížejícího pod středověkými šibenicemi. Davu nul a konformních zbabělců, který se cítí lépe, pokud je někomu jinému hůře, a ještě si to sami pro sebe dokáží náležitě morálně odůvodnit.

Je to pro mne vlastně velké zklamání. Informační společnost nepřinesla moudrost ani komunikační revoluci. Namísto ní kralují v digitálním světe hloupost, konformita, cenzura a ostrakizace nepohodlných názorů, typicky i s jejich nositeli. Kdo snad čekal, že dá Internet lidem svobodu, a už nebudou chtít nikdy jinak, podcenil jeden velmi důležitý faktor. Nástup internetové cenzury dal opět jiným lidem moc nad druhými, a to je pro určité typy daleko větším lákadlem, než zmíněná svoboda. Sami žadný názor nemají ani nezastávají, natož ten nepohodlný, a tudíž k němu svobodu nepotřebují. K moci jim pak stačí přijmout ten oficiální, často bez porozumění a hloupě, a začít jej po ostatních vymáhat. A klidně zcela jednostranně. Jednoduché, prosté a lákavé pro kohokoliv, kdo na to přistoupí.

Dost dlouho trvalo, než se zbytek společnosti, který této debilizaci ještě nepodlehl, probral. Internet jsme stále chápali jako doplněk komunikačního prostoru, zatímco se z něj stal v podstatě jeho základ. První případy cenzury se tak odmávaly a odzívaly coby marné snažení několika morálně narušených exotů, co druhým nahlašují a ničí stránky, zatímco za celým mechanismem už dávno stály vládní kanály a snaha prosazoval oficiální politiku silou. To, před čím varovala, ještě v hypotetickém duchu, někdejší petice Zastavme nové formy cenzury, vzniklá v září 2020, se stalo skutečností jen o pouhý měsíc později. Přitom jsem si, jako jeden z jejích editorů, zpočátku říkal, zda to není příliš alarmistické a za vlasy přitažené. Nebylo, a přišlo to pozdě. Twitterová cenzura rozhodla o výsledku voleb v USA a výsledek voleb o válce a současné evropské mizérii, ve které se nacházíme a ještě dlouho budeme.

Proto nepodceňujme maličkosti. Totalita nikdy nepřichází ze dne na den, vždy se blíží malými krůčky. A říkat si pořád dokola, že je to vlastně stále dobrý, zde nepomáhá. Jen to umožňuje další krok, který nepochybně přijde. K napsání článku mne vlastně přiměl twitterový příspěvek Dany Drábové, ohledně známého vinohradského podniku Dno Pytle. Jde o asi nejzpolitizovanější hospodu v republice vůbec, kde se už na jídelním lístku dočtete, kdo do podniku nesmí, s kým se nemluví, s kým se nechlastá a kdo se mlátí. Zákaz vstupu Slovákům a dezolátům, spolu s bývalým slovenským minstrem obrany Jaroslavem Naďem a úřadující ministryní obrany Janou Černochovou, nedávno oběhl sociální sítě. Přitom podobná vyjádření ještě nedávno, třeba u pizzerie v Hrušovanech nad Jevišovkou nebo bistru na Palmovce, byla důvodem pro mediální likvidaci podniku a postih provozovatelů, kteří se tak dopustili diskriminace. Co platilo, už zjevně neplatí, prý šlo o vtip.

Ale já zjevný nástup ze zahraničí řízené totality za vtip nepovažuji, to už tu v minulosti bylo…

Čtěte také: A najednou se to říkat smí: Ukrajina nemá šanci válku vyhrát
Lekce pro Noru Fridrichovou
Festival europolitické písně
Hacking mysli na ČVUT
Nelíbíš se nám? Smlouvu na pronájem sálu ti prostě vypovíme