Dress code zdravý rozum: Zpráva z jihočeského mecheche Miloše Zemana

Pro jednou dovolte malou osobní ouverturu. Když tehdejší prezident Miloš Zeman slavil v Míčovně Pražského Hradu 28. září 2014 své sedmdesátiny, dával jsem mu darem jakousi historickou publikaci v papírové tašce od Becherovky a Zeman se se smíchem ke mně naklonil a špitnul: „To bys neřekl, viď, že se toho dožiju…“ Co jsem odpověděl, už nevím, ale není to důležité. Podstatné je, že se Miloš Zema dožil narozenin osmdesátých, které uspořádal v hotelu Štekl v Hluboké nad Vltavou. Proč právě tam, netuším, možná působil i fakt, že na setkání Zemanových přátel neotravovali novináři, kteří umí být dotěrní. Útulné prostředí toho hotelu dalo zázemí vcelku komornímu večírku, který víc než co jiného připomínal setkání abiturientů jakési pomyslné Vyšší školy MZ.

Pozváno bylo 200 lidí, a když pominu zahraniční hosty (Viktor Orbán, Peter Pellegrini, Robert Fico či Andrzej Duda), šlo vesměs o dlouholeté přátele Miloše Zemana, kteří mu přijeli pogratulovat, dá se říci, „jen tak“, aniž by v tom hledali nějakou budoucí protekci kamkoli.

Ještě k těm představitelům sousedních zemí: velice důležitá byla přítomnost polského prezidenta Dudy, jakkoli ti druzí samozřejmě chybět nemohli, neboť tuto část akce Zeman uvodil prohlášením, že s představiteli těch zemí hodlá mluvit o posílení Visegrádské čtyřky, tedy útvaru, který spojuje zájmy středoevropských, kdysi socialistických zemí, a může v mnohém směru zásadně ovlivnit i celé děni v EU.

Politické složení osazenstva se dalo vcelku předvídat. ANO (Andrej Babiš, Karel Havlíček), SPD (Radim Fiala), kohorta bývalých ministrů soc.-dem. vlád (nesmrtelný „atomový dědek“ Miroslav Grégr, Marie Benešová, Jaromír Schling) exposlanci ze Zemanovy éry (za všechny jmenujme Janu Volfovou) atd.

Klaus, Michl i Konečná

Své zastoupení tu měla KSČM (někdejší předseda Vojtěch Filip a současná předsedkyně Kateřina Konečná, byl zde i guvernér ČNB Aleš Michl, a last, but not least, Zemanův předchůdce v premiérství i prezidentství Václav Klaus. Zkrátka se tu sešla Zemanovi nakloněná parta lidí, které nespojuje vlastně ani nic jiného, než zdravý rozum. A to dozajista není málo.

Vcelku jasné bylo, že současnou koalici zde nepotkáte, což je přinejmenším nevhodné a nedůstojné, i kdyby měl jen na předání gratulace dorazit byť na pár minut Petr Fiala. Inu, zachovali se jako děti, jimž někdo chce vysypat na písečku jejich bábovičku. Smutné. Pověst vládních stran zachraňoval, pokud jsem někoho nepřehlédl, jen senátor a starosta Hluboké Tomáš Jirsa. To je v ODS už také pomalu vymírající druh, jehož hlavní zbraní je rozum, a nikoli korytachtivost. On byl jedním z mála ódéesáckých senátorů, kdo se třeba postavili negativně vůči Istanbulské úmluvě a dalším progresivistickým nesmyslům, jimiž dnešní Senát jen kvete.

Průběh večera byl uvolněný, neformální (však také na pozvánce stálo „dresscode casual“ – i Zeman byl bez kravaty, jen v rozhalence. Odpovídá to jeho osobnosti i stylu: neohlížet se tolik na formu, nýbrž hlavně na obsah.

Co bylo obzvláště sympatické, byl fakt, že – jak to tak na podobných akcích bývá – odpadly nekonečné fronty gratulantů čekajících na pravici oslavencovu. Zeman to pojednal po svém. Na svém vozíku objel celý sál a všem účastníkům, osobně potřásl rukou a poděkoval za účast. Kdybych chtěl být patetický, napsal bych, že se zachoval jako ryzí demokrat.

Prezidentský úděl

Každý host obdržel na odchodu Zemanovu – jak sám tvrdil – poslední knihu Prezidentský úděl, kterou právě vydala Olympia. Shrnuje v ní své zkušenosti, názory, vzpomínky na kolegy a spolupracovníky. Je to taková přehledná inventura jeho prezidentské dekád. Čtenář nejspíše ocení, že se autor zdržel nějakých silně osobních hodnocení či provokativních tezí. Je to zralý text, jakýsi „vydaný počet“ z doby, kdy byl hlavou státu.

Po té (ne)oficiální části nastoupil na pódium bůhvíproč Michal David. Za zvuků jeho „nesmrtelné“ písně Chtěl bych žít jsem už pelášil k autu. V té písni lze slyšet v refrénu tato slova: „Nechci snad příliš a nechci už vůbec málo, chci naplno žít, aby žít za to vůbec stálo. Chci jenom, co zmůžu sám, a na to snad právo mám, nic víc. Jak se má, jenom právě tak chtěl bych žít. Jen tak jak se má, jenom právě tak chtěl bych žít“. To byla věru hloupě vybraná tečka. Protože jestli něco Zeman nikdy nedělal, tak nechtěl být konformistou, „žít jen tak, jak se má“. To je opak jeho celoživotního kréda. Ale holt někdo, kdo večírek připravoval, měl za to, že dvorní obveselovač všech režimů pana prezidenta potěší. Nevím. Ale v mých očích to byl jediný šrám na opravdu dobré akci.

Tak na zdraví, pane prezidente!