Evropské antihodnoty: Lidská práva a právní rakovina

Minule jsme se zabývali otázkou, jak Evropská unie nakládá s hodnotami, které ona sama ústy svých představitelů hlásá a zakotvuje v různých dokumentech, například v Lisabonské smlouvě. Zmínili jsme pojmy svoboda, demokracie, rovnost a právní stát. Nyní se budeme věnovat dalšímu ze čtyř zbývajících, nejčastěji zmiňovaných, lidským právům.

Co byla lidská práva

Soupisy toho, co je označováno za lidské právo, jsou staré. K nejstarším patří zápis z babylonské  říše, z roku 538 před naším letopočtem. V Evropě označují historici za nejstarší kodex Listinu svobod z roku 1100, jakýsi předstupeň k přijetí Magny charty libertatum o 115 let později. Moderní způsob vnímání lidských práv byl zachycen v 18. století třeba ve francouzské Deklaraci práv člověka a občana a v americké Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických. Důležité je, že tato práva vycházela z lidské přirozenosti, jejich zdrojem bylo tedy přirozené právo, právo nepsané, věčné, nezávislé na státu, univerzální. Potud mohlo být vše v úplném pořádku, o lidských právech se dalo hovořit jako o něčem, co se normálně, zdravě vyvíjí s lidskou společností. 

Zdravý vývoj však byl postupně narušován v minulém století komunismem, nacismem a fašismem. Posléze v současnosti různými módními ideologiemi, které důležitost lidských práv ponížily a pošlapaly. Zatímco minulé totalitní ideologie a režimy lidská práva okrajovaly a některé skupiny obyvatel do jejich ochrany vůbec nezahrnovaly, současní totalitně smýšlející ideologové se vydali opačnou cestou. Po druhé světové válce zvolna a po vzniku Evropské unie vyloženě bouřlivě začali vydávat za lidské právo úplně všechno, co se jejich ideologii hodilo k rozkladu společenského systému. Výčet by zabral celé knihy, ale stručně je možné říci, že to byl vývoj od práva nebýt popraven bez řádného soudu až k pseudoprávu oženit se s lustrem nebo provdat se za most.

Od práva k právní rakovině

Problém je v tom, že tím, jak původní lidská práva prudce atrofovala, odtrhla se od svého původního zdroje, tedy od přirozeného práva. Tím ale také ztratila nárok na to být nazývána nadále právy. Nejedná se totiž už o práva vycházející z lidské přirozenosti, chránící ji a kultivující, ale o prosazování ideologických výmyslů, a to od trapných, chamtivých, sobeckých až po zvrácené. Lidská práva, postupující přirozeně s normálním vývojem společnosti, se tím zcela vymkla kontrole. Ve společenském řádu je to stejný princip jako rakovina v lidském těle, což je nezdravý buněčný růst. Běžně přijímaná definice rakoviny je: „Onemocnění, které je charakterizované nekontrolovaným růstem a šířením atypických buněk. Pokud tento nekontrolovaný růst není zastaven, může vést k vážným komplikacím a dokonce smrti.“ Velmi výstižný popis nezdravého bujení v lidském těle platí beze zbytku i pro bujení pravidel ve společenském řádu. Pro méně pozorné: Všechno, co je dnes zahrnováno pod pojem lidských práv, samozřejmě není společenskou rakovinou. Tak jako žádný člověk není celý rakovinou. Ale reálnou společenskou rakovinou je nekontrolovaný růst a šíření takzvaných lidských práv, která jsou ale ve skutečnosti jen extremistickým ideologicko-politickým programem. 

Ano, v pozadí této rakoviny je od počátku ultralevicový politický program, který se ovšem jako politický program netvářil a netváří. Protagonisté moderních ideologických výmyslů, zejména těch nejextrémnějších, asi velmi dobře věděli, že kdyby normálně, poctivě, demokraticky kandidovali do parlamentu se záměrem prosadit své extrémní, či blábolivé, případně úchylné představy, nezvolil by je ve standardní politické soutěži prakticky nikdo. Uvědomili si však, že pokud nebudou svou agendu označovat za politický program, ale za „boj za lidská práva“, pak mohou dosáhnout svých cílů jako nátlakové skupiny, které se nikomu nezodpovídají, nejsou nikým voleny, mohou zastupovat klidně jen nepatrnou hrstku společnosti, nebo také jen pár jednotlivců, ale přesto dokážou prosadit své šílené představy do legislativy, a tedy i do života společnosti. Pravděpodobně si pomysleli něco jako: „Z hlediska lidské přirozenosti na to sice vůbec nemáme nárok, ale obejdeme demokracii a její přirozené postupy, stvoříme ideologii, nebudeme ji však označovat za ideologii ani za politický program, a protlačíme ji jako údajné lidské právo, protože pod tenhle pojem se vejde úplně všechno.“ Tak se i stalo a kvůli hlouposti postupně rostoucího množství politiků se jim to podařilo. Nejdříve s podporou jen krajně levicových jednotlivců, poté levicových skupin, později i těch, kteří se označovali za pravicové. To, co dnes leckdy nedokáže ani klasická politická strana, jež prošla všemi zkouškami voleb, zastupující třeba i 40 procent národa, klidně svede uřvaná nátlaková hrstka aktivistů, zastupující čtyři setiny či čtyři tisíciny národa, nebo také jen sami sebe a nikoho jiného…

Komu můžeme poděkovat

Kromě samotných vyhroceně zideologizovaných aktivistů lze největší „zásluhu“ na degeneraci lidských práv připsat zastáncům pokřiveného, bezhodnotového liberalismu, který se nejdříve stal vlastní karikaturou a poté svým opakem. Dnes je touto smrtelnou nemocí prolezlý už celý západní právní řád, protože jako se rakovina v lidském těle nevyhýbá žádnému orgánu, tak se bujení ideologických výmyslů nevyhýbá žádné oblasti života společnosti. Lze tak konstatovat, že původním, skutečným lidským právům nejvíce ublížili „liberálové“, progresivisté a vůbec všichni rádoby humanisté. Zničili jejich velikost a společenskou důležitost tím, že způsobili neuvěřitelnou inflaci všeho, co nazývali „lidským právem“, čímž skutečná a velkolepá lidská práva rozmělnili, ponížili a v očích spousty lidí znemožnili. 

A jaký je cíl toho všeho snažení? Odpověď je nabíledni: Rozhodně to není lepší svět pro všechny nebo alespoň pro většinu. Cílem je moc nad společností. Co je pro vládce lepší než krajně atrofovaný a nesmyslnými bláboly rozložený právní řád, podřízený nějaké vypjaté politické ideologii? Političtí zastánci této ideologie nemusejí rušit demokratické zákony a nahrazovat je nějakými totalitními. Rozvrácený právní řád, ve kterém se vůbec nikdo nevyzná, zakazující a přikazující nic a všechno současně, podle toho, jak se to vládnoucím ideologům právě hodí, to je přece snem každého diktátora, autoritáře, tyrana. 

Důsledky práce užitečných troubů

Skutečné totalitáře a tyrany bychom si neměli ale plést s naivními nedovtipci, slastně se sebeprožívajícími v pocitu, jak úžasní, pokrokoví a dobří lidé jsou, neboť přece zachraňují svět. Takových užitečných troubů bylo vždy mnoho. Je tak snadné propadnout nějaké rádoby spasitelské ideologii… Užitečný trouba je zbaven nutnosti myslet, hledat, zkoumat. Prostě přijme svou uctívanou ideologii a všechno, co jí odporuje, označí za (v lepším případě) manipulativní kravinu či dezinformaci, případně rovnou za nezákonné, kriminální jednání. Stačí se podívat na debaty na sociálních sítích. Jen minimum ideologicky postižených lidí si uvědomí, že svou energičností, často už dnes přecházející do fanatismu, nahrávají tomu nejhoršímu společenskému zlu, protože ničí demokracii. Ačkoli si občas snad ještě uvědomí, že nejlepší ochranou demokracie je svoboda, přesto se ve své slepotě podílejí na tažení proti svobodě, zejména svobodě slova. Z chamtivosti a egoismu, aby viděli svou ideologii (oni to vnímají jako „své pravdivé názory“) zvítězit nad oponenty. Nedochází jim, že pokud zvítězí, budou právě oni po čase požráni svými ideologickými nástupci, což je běžný dějinný proces.

Přispívají tak k pádu demokracie, takže nyní už prakticky nikdo nehledá pravdu, protože se domnívá, že právě on je jejím nezpochybnitelným majitelem. Je tak pohodlné se zaseknout ve své víře a společně se svými soudruhy útočit na všechno, co se odlišuje. Kdosi to nazval jakýmsi myšlenkovým rasismem, a je to přiléhavý výraz, neboť tento myšlenkový rasismus je přinejmenším stejně nebezpečný jako rasismus vnější, etnický.

Paradoxem je, že už zakladatelé demokracie věděli – a zakotvili  to mimochodem také  v různých textech o skutečných právech lidí –, že zásadní problém demokratického světa není v tom, že se objevují různé názory, a některé z nich pochopitelně mylné a občas i šílené. To je běžné a normální. Ne omyly, ne různé pitomosti, ale zaťaté, až fanatické zaseknutí se v tom, že „jen já jsem majitelem pravdy“, je smrtelným nebezpečím pro demokracii. Demokracie není likvidována diskusemi o čemkoli. Je likvidována odmítáním diskuse. Neboť fanatik je tak dlouho atakován realitou, až začne vyvíjet snahu ty jiné, tak otravné názory zakázat. Co na tom, že tím zničí základní demokratické lidské právo a samotný úhelný kámen demokracie. Protože nikdy v historii nebyla demokracie zničena svobodou, ale naopak byla vždy zničena nesvobodou. Myšlenková totalita se vždy projeví ve společenské totalitě.

Text byl zveřejněn v tištěném měsíčníku TO.