Feminismus už karikuje sám sebe

Feminismus se vyvíjel v několika vlnách. Ta první v 19. a na počátku 20. století bojovala za základní práva žen, jako je volební právo a přístup ke vzdělání. Druhá, která přišla v 60. a 70. letech 20. století, se zaměřila na diskriminaci na pracovišti, práva na tělesnou autonomii a boj proti sexismu. Dále v 90. letech třetí vlna přinesla důraz na intersekcionalitu, tedy na souběh útlaků na základě rasy, třídy a genderu. Současná čtvrtá vlna feminismu se zaměřuje na práva LGBTQ+ osob, rovnost v pracovních příležitostech, boj proti sexuálnímu obtěžování a genderovým stereotypům.

V Evropě už byla dosažena formální právní rovnost žen a mužů. V důsledku toho se moderní feminismus soustředí spíše na sociální a kulturní změny, jako je odstranění genderových stereotypů nebo boj proti nerovnostem na pracovním trhu. Ale je to skutečně takto jednoduché? Nikoliv, jelikož se v rámci poslední vlny feminismu už nemluví o ženách, ale o lidech, kteří menstruují.

Práva žen nebo obhajoba násilníků?

V západní Evropě se feminismus z velké části stal součástí ideologií západní odnože marxismu, který staví na boji proti údajným systémovým formám útlaku. Tento feminismus klade důraz na útlak na základě rasy, společenské třídy a genderu. Je však důležité upozornit, že tento směr ztrácí původní zaměření na ochranu práv žen.

Výrazným tématem je zde otázka ochrany žen před násilím, zejména v souvislosti s imigrací. V mnoha případech dochází k paradoxu, kdy jsou pachatelé sexuálních trestných činů, zejména z řad migrantů, chráněni, a to i na úkor bílých žen. Některé feministky z tohoto směru se ztotožňují s teoriemi, které považují kritiku násilných činů migrantů za formu rasismu. Zmíněný postoj vyvolává značné kontroverze, jelikož tento „progresivistický“ feminismus opustil skutečnou obhajobu ženských práv ve prospěch politické korektnosti.

Zvýhodňování žen na úkor mužů

Ve východní Evropě, zejména v postkomunistických zemích, můžeme pozorovat militantní feminismus, který požaduje zvýhodňování žen na úkor mužů. Zaměřuje se na prosazování žen v určitých oblastech, například v politice a ve vedení firem, přičemž často ignoruje rovné podmínky či schopnosti jednotlivce. Militantní feminismus však neprosazuje zrušení některých výhod a privilegií, které ženy v těchto společnostech tradičně mají.

Ačkoli zmíněný směr feminismu požaduje větší práva pro ženy, nepožaduje například odstranění preferencí žen v oblastech jako je péče o děti nebo podpora rodičovské dovolené, nemluvě o ženských privilegiích v rámci pravidel společenského chování. Z toho vyplývá, že militantní feminismus nepracuje na dosažení skutečné rovnosti, ale spíše na prosazování specifických výhod pro ženy, aniž by bral v potaz důsledky pro muže.

Respekt k tradičním rolím

Konzervativní feminismus se v některých evropských zemích staví proti jeho radikálním formám. Tento směr uznává rozdílné role mužů a žen ve společnosti, což považuje za přirozené a vhodné. Například se nebrání tomu, aby muži zastávali tradiční role živitelů a ženy byly hlavními pečovatelkami v rodině. Konzervativní feminismus se nesnaží o dosažení absolutní rovnosti, ale o respektování odlišností mezi pohlavími, přičemž věří v harmonickou spolupráci mezi muži a ženami v rámci stávajícího společenského uspořádání.

Konzervativní feministky zastávají názor, že radikální snahy o zrovnoprávnění mohou vést k narušení stability rodiny a společnosti. Rovněž se kriticky staví ke genderovým kvótám, neboť je považují za nespravedlivé a diskriminační vůči mužům. Tento směr feminismu zdůrazňuje význam rovnosti příležitostí, nikoli rovnosti výsledků, a odmítá umělé zásahy do přirozeného vývoje společnosti.

Je také důležité zmínit, že v zemích, jakou je i Česko, se konzervativní feministky projevují především svými činy a nikoliv aktivismem. Ne ve všech zemích je však situace natolik dobrá jako u nás. Stačí zmínit sousední Polsko, kde je z náboženských důvodů provádění interrupce postaveno mimo zákon. Pokud bychom se podívali do arabského světa, tamní situace je vyloženě katastrofální. Toto je prostor, kam by svoji pozornost měly upnout české „militantky“ a česká veřejná diskuse by byla rázem zase o kousek klidnější a méně nenávistná.

Trocha fantazie na závěr: Feminismus ad absurdum

Píše se rok 2084 a svět, jak ho známe, byl překopán naruby. Od doby, kdy Rada OSN pro genderovou rovnost přijala rezoluci o naprosté rovnosti, je všechno konečně fér. Zní to jako sen, ale jak už to bývá, sny někdy mají podobu noční můry. Muži i ženy (a všechny osoby, které menstruují, rodí nebo mají pocit, že zítra možná budou rodiče), teď sdílejí každý aspekt života – doslova! Už žádné výmluvy typu „ale já nemůžu rodit!“

Pokud jsi muž, jednou za rok tě čeká týdenní hormonální simulátor, aby sis prožil plnou krásu premenstruačního syndromu. Od otěhotnění po porod, vše je férově rozděleno mezi všechna pohlaví. Každý druhý novorozenec se narodí z břicha tatínka – přece tu nebudeme dělat rozdíly, že?

Aby rovnost byla zachována i na pracovištích, je povinné střídání rolí mezi muži a ženami – dnes sedíš za počítačem, zítra budeš stavět silnice. Některé ženy si stěžovaly, že pracovat v dole není úplně příjemné, ale moderní doba přece nezná rozdíly ve fyzických schopnostech! Pokud se muži zvládají tvářit, že menstruace nebolí, pak ženy přece zvládnou padesátikilové pytle cementu.

Vrchol absurdity přišel, když olympijský výbor oznámil, že všechny sporty budou od nynějška smíšené. Zní to hezky, dokud si nepředstavíte ženský ragbyový tým, který se střetne s mužským týmem a vyjdou z toho nejen se ztrátou bodů, ale i pár zubů. Ale rovnost je rovnost, ne?

Ve školách se zavádějí nové genderově spravedlivé učební osnovy, kde se děti učí absolutně všechno – od šití po řezání dřeva. Malé slečny teď chodí domů s motorovou pilou, zatímco chlapci pečlivě ladí své techniky pletení. Učitelé mají zakázáno zmiňovat tradiční dovednosti podle pohlaví – dneska totiž můžeš být i inženýr a zároveň nosit ty nejjemnější krajkové šaty, aniž bys někomu dlužil vysvětlení.

Konečně jsme dosáhli světa, kde si muži a ženy mohou být ve všem rovni. Zní to krásně, dokud se člověk nezastaví a neuvědomí si, že někdy prostě není špatné, když máme každý svou roli. A kdo teď bude otevírat zavařovací sklenice? Doufejme, že naše děti, protože na nás už zbylo všechno ostatní.

Čtěte také:
Proč moderní feminismus ubližuje ženám
Kletba #MeToo už dostihla i mága Copperfielda. Zrušit ji můžeme jen společně
Feminismus a jeho nová vlna