Festival europolitické písně

Soutěž Eurovize, kde soutěží se svou písničkou nejoblíbenější interpreti z různých evropských zemí sdružených do Evropské vysílací unie EBU, má již dlouholetou tradici. První ročník se konal už v roce 1956, po vzoru hudebního festivalu v San Remu. Šlo o nápad Sergia Pugliese, manažera italské RAI, jak dále rozšířit kooperaci mezi evropskými televizními stanicemi. Přenosová síť Eurovize byla tou dobou již odzkoušena přenosy z korunovace britské královny Alžběty II. v roce 1953 a samotný výbor EBU vzniknul o dva roky později.

Když švýcarská delegace odsouhlasila konání v Luganu, vstoupilo do prvního ročníku se dvěma soutěžními písněmi celkem sedm evropských zemí. Událost se jmenovala Gran Premio Eurovisione 1956 della Canzone Europea, což bylo trochu matoucí, a bylo to poprvé i naposled, kdy mohla mít jedna země dvě písně naráz. Událost moderoval švýcarský moderátor Lohengrin Filipello, který byl později v roce 1981 nalezen mrtev, krátce předtím, než měl být jmenován vedoucím švýcarského oddělení aktuálního zpravodajství. Dodnes tak zůstal jediným mužským moderátorem samostatně provázejícím posluchače celou soutěží. Politika? Možná, ale ta k Eurovizi patří snad víc než hudba.

Už letošní ročník stál za to. Nizozemský rapper Joost Klein byl poprvé v historii diskvalifikován se svým tanečním projektem „Europapa“ jen několik hodin před finálním kolem. Důvodem byl posuněk, který ukázal reportérce produkčního týmu při svém odchodu z pódia, protože nechtěl, aby ho tam natáčela. Ta se jím cítila ohrožena, a tak nelenila, neprodleně informovala švédskou policii, a soutěžící tak skončil. Nizozemská stanice AVROTROS sice označila rozhodnutí o trestu za nepřiměřené, ale nenadělá nic. Eurovize je pokroková a progresivní a na dotírající reportérky už nikdo žádná neuctivá gesta dělat nebude. A ani se nebude divit, proč v soutěži Eurovize soutěží třeba Austrálie. Prostě se tak rozhodlo, protože to tak je správné.

Navzdory postupné expanzi soutěže ale počet diváků dále neroste. Bělorusko, které se zde mělo objevit v roce 2021 se songem Ja nauču těbja („Я научу тебя“) skupiny Galasy ZMesta (Галасы ЗМеста), bylo diskvalifikováno už předem. Píseň prý porušovala politickou neutralitu soutěže. Diskvalifikaci si vyžádali přímo evropští fanouškové, protože prý text písně oslavuje politický útlak a otroctví. Během dvanácti hodin získala jejich petice několik tisíc podpisů. Pořadatel EBU ve svém prohlášení vyzval Bělorusko, aby píseň nahradilo jinou, nebo upravilo její text, protože nesplňuje pravidla komunity. Pardon, soutěže. Což Bělorusko odmítlo, a tak se soutěže nadále neúčastní.

Když ale v roce 2016 soutěžila ukrajinská zpěvačka Jamala s písní 1944, zpívající o deportaci krymských Tatarů, nevadilo to. Rusko, ačkoliv je v Evropě také, se soutěže od roku 2022 účastnit nemůže a stanice VGTRK a Pervyj kanal (Первый канал), které ruskou účast zajišťovaly, byly z EBU trvale vyloučeny. Nešlo o první podobné rozhodnutí, už v roce 2017 byla ruská účast zablokována rozhodnutím pořadatelské Ukrajiny, protože interpretka Julia Olegovna Samoilova (Ю́лия Оле́говна Само́йлова) se svou písní „Flame Is Burning“ obdržela zákaz vstupu do země a ruská televize odmítla telemost jako náhradu. Důvodem byl její předešlý pobyt na anektovaném Krymu bez souhlasu ukrajinských úřadů. V roce 2009 pro změnu odmítla účast Gruzie na finále Eurovize v Moskvě, se svu písní „We Don’t Wanna Put In“, kde EBU žádala změnu textu.

Politický charakter soutěže a její pokrytectví pak některé interprety doslova vybízí k provokacím. Už v roce 1981 se soutěže účastnili legendární belgičtí Telex se svou písní „Eurovision“. Šlo o zcela statické vystoupení, zpoza syntezátorů, a song, o kterém podle vyjádření jejich zpěváka Michela Moerse tajně doufali, že zůstane poslední. Nakonec skončili, poněkud zklamaní, druzí od konce. Song byl ryzí parodií celé soutěže a dostal od roztrpčených diváků, čekajících naleštěnou show v duchu dožívajícího funky disca, celých deset bodů. Následně byl pak přejmenován na Neurovision, a zatímco vystoupení Telexu si pamatují fanouškové elektronické hudby dodnes, málokdo si vybavuje, kdo tehdy vlastně vyhrál.

Kdo Vás z letošních soutěžících zaujal, nechám už na Vás. Za mne to byl Izrael a Eden Golan s její písní „Hurricane“, taneční litevský projekt Silvestera Belta „Luktelk“, vlezle přihřátý a u diváků propadající Olly Alexander z Británie s „Dizzy“ a někteří další, ale že bych si je musel pouštět podruhé, to snad ani ne. Celý ročník byl tak trochu dancefloorový až devadesátkový, až to bylo moc i na mne a skoro to vypadá, jako by se všichni dopředu domluvili.

Vyhrál Švýcar Nemo s písní „The Code“, která byla trochu na pomezí žánrů, ale letos to snad ani nevadilo…

Další články autora:
Politické školení obyvatel
Na přednášce dezinformátora
I strach je produkt. Dá se prodávat stejně jako třeba dětský olejíček