Před několika dny jsme v článku Odvrácená tvář akademické svobody popsali případ studentky Martiny, který odhaluje nepřijatelnou realitu mnoha českých vysokých škol. Nyní navazujeme rozhovorem s matematikem, doktorem přírodních věd a vysokoškolským učitelem Tomášem Fürstem.
Co říkáš na případ Martina? Jak to na tebe působí?
Zuřím. Teda ne proto, že jsi to napsala, napsala jsi to skvěle a moc za to děkuju. Zuřím proto, že takové historky poslouchám na středoevropských univerzitách pořád kolem dokola. A většina obětí není tak statečná jako Martina. Většina obětí nemá šanci svůj příběh dostat k vlivným novinářům. Většina obětí to vzdá mnohem dřív a odnese si z vysoké školy do života důležité poučení: svět je nespravedlivý, v mocenských pozicích jsou darebáci, kteří se navzájem kryjí, a když se postavíš proti bezpráví, nikdo ti nepomůže a prohraješ.
S touto myšlenkovou výbavou ze středoevropských univerzit jdou potom absolventi do světa – a proto ten náš svět vypadá tak, jak vypadá. A nemysli si, že takovou zkušenost má jeden z tisíce, takže je to jedno. Těch lidí je mnohem víc, a hlavně každý má nějakého spolužáka či kamaráda, který to zažil.
Zuřím taky proto, že přesně stejnou historkou odstartoval asi největší skandál s falšováním vědy na české akademické půdě – kauza Zbořil na Univerzitě Palackého v Olomouci. Začalo to tím, že si student Čeněk Gregor všiml, že v týmu jeho školitele falšují data. Když měřené hodnoty neodpovídaly oblíbené teorii olomouckých nano-kouzelníků, prostě se měřené hodnoty nahradily vymyšlenými a hned to bylo lepší. A dál už to šlo stejně jako s Martinou. Čeňka Gregora vyhodili od doktorské obhajoby (hned dvakrát), protože tam na to švindlování upozornil. Celá komise, která se pod vyhazov podepsala, moc dobře věděla, o co jde. Kdyby se falšování provalilo, olomoucké nanocentrum by možná nedostalo miliardový grant, na který se už všichni moc těšili. Takže „problémového“ studenta vyrazili a všechno pečlivě zametli pod koberec.
Po pár letech (v souvislosti s výměnou děkana na Přírodovědecké fakultě) se celá kauza vynořila znovu, a to už se zjistilo, že si ze systematického falšování vědy olomoucké nanocentrum mezitím udělalo velmi výnosný byznys. Něco o tom vím, protože jsem to tehdy zveřejnil na platformě dŽurnál. Vysloužil jsem si za to trestní oznámení a odsouzení etickou komisí za „nekolegialitu“ a deset let systematické šikany ze strany mocenského aparátu Univerzity Palackého.
Dnes je to skoro deset let od zveřejnění prvních důkazů o falšování vědy. Od té doby jsme na platformě dŽurnál zdokumentovali desítky případů falšování dat, neetického vykazování výsledků, šikany, zastrašování a klientelismu. A nestalo se vůbec nic. Akademičtí švindlíři si založili vlastní ústav CATRIN (aby se vymanili z působnosti Etické komise Přírodovědecké fakulty) a dnes celou univerzitu prakticky ovládají. S novým rektorem se to ještě výrazně zhoršilo.
Akademická obec olomoucké univerzity (a ostatních univerzit, včetně té Slezské, které celou olomouckou aféru velmi pečlivě sledují) z toho odvodila důležité poučení – pokud máte vlivné kamarády ve vedení univerzity, jste nedotknutelní. Kdo se postaví proti podvodům a bezpráví, je exemplárně zničen.
V případě Martiny to hned na začátku bylo o tom, že se nevyučoval předmět, který ovšem byl v rozvrhu – stává se to?
No jasně, to se stává poměrně běžně. Proč by se to nedělo? Studenti za výuku neplatí, takže je to nebolí. Výuka navíc stejně často stojí za starou bačkoru, takže jsou rádi, že tam nemusí. Fakultám je to taky jedno – peníze od státu chodí paušálem na studenta, takže ekonomicky racionální je nabrat maximální počet financovaných studentů a pak se na ně vykašlat. Různé vysoké školy se liší mírou drzosti, kterou tento systém naplňují.
Jak to děláš ty, když vedeš diplomanty? Může se stát, že vlastně vůbec netušíš, co student píše?
No tak stát by se to samozřejmě nemělo. U nás na Data Science máme ale výhodu, že většina diplomek sestává z analýzy nějaké datové sady, takže je dost jasné, co se bude dělat a o čem to celé bude. V době velkých jazykových modelů fakt nezávidím kolegům na humanitních a společensko-vědních fakultách. Jaký má smysl chtít po studentech, aby rok sepisovali nějaké řeči, které každý jazykový model sepíše za pět minut a mnohem líp?
Samozřejmě už se mi párkrát stalo, že jsem byl překvapen, co jsem v diplomkách, které jsem vedl, našel. Ale většinou jsem překvapen příjemně. Po studentech chci, aby se jednou za čas stavili s tím, co už mají – nebo aby mi aspoň poslali. Typicky k tomu mám desítky dotazů, komentářů, přání a stížností, ale přesně tohle je přece smyslem psaní diplomové práce. Navíc, diplomové práce mají oponenty, což jsou typicky moji kolegové z katedry a já nechci být za blbce, abych jim na oponenturu poslal něco, co nedává smysl, protože jsem si to ani nepřečetl.
Kolik diplomantů je reálné zvládat a jaká je realita? Kolik jsi jich měl nejvíc? Jsou na to u vás nějaké limity?
Tak jsem se schválně podíval do naší studijní agendy, za těch necelých 20 let, co na UP učím, jsem vedl 43 bakalářských a 30 diplomových prací. Takže průměrně asi 4 práce ročně. Občas se ale stane, že je práce zadaná více než rok, takže když se to nějak všechno potká, můžu mít třeba osm aktivních diplomantů. U toho už se ale skoro nedá dělat nic jiného.
U nás na katedře to děláme tak, že spočítáme studenty, spočítáme zaměstnance, vydělíme to (jsme matematici, že) a podle toho nastavíme rozumné limity. Teď je to zrovna tak, že by jeden vedoucí neměl vést víc než osm prací. Ale naše katedra funguje dobře a tyhle věci se řeší dohodou, ne befelem.
Často se mluví o tom, že vysokoškolští učitelé jsou mizerně placeni, ale pokud můžeš brát peníze za seminář, na který za celý rok ani jednou nedojdeš, tak to je práce snů, ne?
České vysoké školy vůbec nemají málo peněz. Spíš naopak. Evropská unie nás zasypala smrští různých dotací na kdejakou blbost (od globálního oteplování, přes gender studies po cirkulární ekonomiku). A stát tyhle prachy nalívá do univerzit a výzkumáků. Navíc se to všechno musí utratit, protože nikdo z politiků nechce být kritizován, že „nedočerpal“ nějaké evropské peníze. Takže univerzity dnes mají ohromné rozpočty a pracují na nich velmi dobře placení lidé.
Na vrcholu olomoucké aféry s falšováním dat si kolega nechal podle zákona o svobodném přístupu k informacím poslat celkové hrubé mzdy ředitelů našich vykutálených „vědeckých“ center. Nestačili jsme se divit. Ředitelé olomouckých vědeckých center – bez jakékoliv právní odpovědnosti za cokoliv – běžně pobírají mzdy, které jsou násobkem platu prezidenta. Rekordman to tehdy dotáhl na 600 tisíc měsíčně. A to všechno z peněz daňových poplatníků. Mysleli jsme si, že po tom novináři skočí a konečně se o olomoucké kauze falšování dat začne mluvit. Nestalo se vůbec nic. Dodnes si to můžete všechno přečíst na dŽurnálu.
Tím neříkám, že na českých vysokých školách nepracuje spousta lidí za mizerné peníze. Ale není to tím, že by stát dával vysokým školám málo peněz. Je to přesně naopak. Stát jim dává tolik peněz, že různým vykukům – kteří by normálně rozkrádali veřejné peníze ve státní správě – stojí za to přesunout se na vysoké školy a dojit systém tam.
Přitom české vysoké školy mají tak rozsáhlou samosprávu, že to ve světě nemá obdoby. Svobodně volené akademické senáty mají absolutní moc nad rozpočtem a v tajné volbě volí děkany fakult a rektora univerzity. Takže špatně placení akademici si za to mohou sami – neustále volí do akademických senátů takové zástupce, kteří jdou akademickým mafiím na ruku. Je to smutný obrázek, jak neumíme zacházet s demokracií ani na úrovni univerzit, natož na úrovni státu.
Například na olomoucké univerzitě je to úplně komické. Humanitní fakulty jdou dopoledne demonstrovat na náměstí za zvýšení platů a odpoledne jejich zástupci v akademickém senátu zvednou ruku pro odevzdání mnoha desítek milionů korun univerzitnímu ústavu, na kterém se falšují data a jehož různí ředitelé si vyplácejí milionové mzdy.
Navíc, když se řešili doktorandi a jejich peníze, tak se často argumentovalo, že většinou učí místo docentů a profesorů – takže z toho mi vyplývá, že takový vysokoškolský docent snad neučí vůbec – ty univerzity jsou slušná „zašívárna“…
Staré české akademické přísloví říká, že profesor musí vědět, kde je docent, docent musí vědět, kde je doktorand a doktorand musí vědět všechno. My jsme totiž na českých vysokých školách – skrze c.k. systém akademických titulů – institucionálně zabetonovali poměrně odporný klientelismus. Když chceš dodělat PhD, musíš být zadobře s vedoucím, což musí být alespoň docent. Takže za něj učíš, připisuješ ho na publikace a různě mu posluhuješ. Pak doděláš PhD, ale univerzita ti dá smlouvu na dobu určitou, kterou ti může (ze zákona) prodloužit jen dvakrát, do té doby si musíš „zvýšit kvalifikaci“, tedy stát se docentem. Docentem (či profesorem) se staneš tak, že činíš dobře kastě současných profesorů a docentů, kteří v tajném hlasování rozhodují o tom, jestli tě pustí mezi sebe. Jakmile se staneš docentem, systém ti dovolí nabrat nové poddané – doktorandy – které můžeš začít využívat na otrockou práci.
Systém je do sebe uzavřený a naprosto dokonalý v potlačování jakéhokoliv samostatného myšlení či dokonce jiného názoru, než je „vědecký konsensus“. Je to odporný, ale zcela institucionalizovaný klientelismus. Doktorandy tím výborně trénujeme v jediné disciplíně, která je na českých školách potřeba k úspěchu – být zadobře s vládnoucí kastou docentů a profesorů.
Až bude jednou někdo skutečně chtít něco udělat s českým vysokým školstvím a vědou, je třeba začít tím, že se zruší systém akademických titulů a nahradí se standardním anglosaským systémem pracovních pozic. V našem systému je titul „profesor“ napsán na zádech dotyčného. V normálních zemích je napsán na židli, na které dotyčný sedí. Zní to jako prkotina, ale je to rozdíl, který dělí systémy vysokého školství na funkční a dysfunkční.
Kasta docentů a profesorů má v českém systému neomezenou moc. Podle toho se taky chovají. Za covidu jsme viděli, co je to za lidi. Profesor Konvalinka, profesor Hořejší, „profesor“ Hel, profesor Flegr, docent Hajdúch, docent Maďar, profesorka Dzúrová, profesor Chlíbek… Pěkně vykutálená kasta! Sice se ukázalo, že skoro ničemu nerozumí, ale zato jsou naprosto přesvědčení o tom, že oni jsou vyvoleni k tomu, aby nařizovali nám – tupému póvlu – co máme dělat. A na straně vlády jim moudře naslouchali další slovutní profesoři – profesor Fiala, profesor Prymula a profesor Válek.
Takže zpět k tvé otázce – jo, kdyby se profesoři jenom zašívali na univerzitách a nic nedělali, to by byla pohoda. Oni bohužel pořád lezou ven a něco dělají. Běda lidu, kterému vládnou čeští profesoři!
Učí se ještě na univerzitách, nebo je učení až to poslední, čím se ty instituce zabývají?
Ale jo, sem tam na univerzitách zůstali nějací nadšenci, kteří se studentům věnují, protože je to baví. Ale obecně se výukou dost pohrdá, protože tím, že budu líp nebo víc učit, nepřinesu na fakultu žádné peníze. Peníze se přinášejí tak, že získáš 141 milionů na „Sociálně-kulturní determinanty dopadu cirkulace reprezentací na lidskou mysl a možnosti remediace“. Nebo na výzkum „Významu jídla ve vyšším věku“, který bude provádět domovské pracoviště profesora doktora expremiéra. Zkoumat se bude pomocí „hloubkových rozhovorů a pozorování s vizuálními metodami“. Daňového poplatníka to přijde na necelých šest milionů, což je ohromná láce, když si představím, jak drahé by muselo být pozorovat nevizuálními metodami!
Kdo by učil, když může za peníze daňových poplatníků řešit projekt „Vědecké poznání jako cíl konspiračních a dezinformačních útoků“, a ještě u toho dělat poradce soudruha generála… Vědecké poznání bude v tomto případě před útoky ochráněno za pouhých 12 milionů korun z kapes daňových poplatníků. No uznej, že v tomto systému by člověk musel být blbej, aby se věnoval výuce.
Já pracuju na univerzitě skoro dvacet let, a protože jsem se odmítl účastnit se té blbárny s akademickými tituly, musel jsem jednou za čas do konkursu před jakousi výběrovou komisi (složenou z docentů a profesorů), která posuzovala, jestli jsem hoden jim sloužit další tři roky. Nikdo se mě tam nikdy nezeptal na to, co učím, jestli tomu rozumím, kolik toho učím, jestli mě to baví, nikdo se neptal mých studentů, jestli do těch hodin třeba aspoň chodím – jediné, co je zajímalo, bylo to, kolik jsem napsal „odborných článků“, které sice nikdo nečte, ale dají se vykázat na ministerstvu.
V kauze Martina se taky ukázalo, že si její školitelka vykazuje jako odborný článek v zahraničním tisku jakýsi canc v barvotiskovém magazínu – člověku se až nechce věřit po tom všem, co se tady už událo kolem ne/odborných publikací. Na SÚ z toho měl z ostudy kabát i Tuleja – to neskončilo?
Tohle je ohromné a nesmírně důležité nedorozumění v moderní společnosti. Lidé, kteří se nepohybují v akademické sféře, mají dojem, že ty tzv. „odborné publikace“ obsahují vědecky prokázaná fakta. To samozřejmě vůbec není pravda, v některých oborech je to dokonce přibližný opak pravdy. Ve vědeckém světě se vyvinul nesmírně zajímavý oligopol velkých vydavatelských domů (Springer Nature, Elsevier, Wiley…) kombinovaný se systémem „peer-review“, který zaručuje, že se do vlivných vědeckých žurnálů nedostane nic, co by ohrožovalo „vědecký konsensus“, na kterém jsou založeny klíčové oblasti moderních západních společností (například očkování dětí, agenda globálního oteplování, ale třeba taky radiační bezpečnost a mnohé jiné – to byste se divili, které všechny).
V dnešní době si nemohu odpustit takovou zajímavou historickou vsuvku. Otcem toho geniálního nápadu, že věda je příliš důležitá na to, aby se nechala na vědcích samotných, je jistý Robert Maxwell – rodák z Československa a jedna z nejvíc fascinujících postav 20. století. Ten chlap se celou druhou půlku 20. století choval jako tajná služba svého vlastního státu. Překvapivě se tak k němu ale chovaly i vlády skutečně existujících států, a to těch nejvýznamnějších. Jeho Pergamon Press později významně přispěl ke slávě a moci Elsevieru, který ho v roce 1991 koupil. Nejmladší dcera Roberta Maxwella právě sedí v americkém kriminále, protože právě ona spolu se svým partnerem Jeffrey Epsteinem ovládala rozsáhlou síť, o jejíž povaze a účelu se právě vedou zajímavé spory. A množství velmi významných vědců, kteří byli do Epsteinovi sítě zapojeni, mi neustále vrtá hlavou. Myslím, že v tomto směru nás ještě čekají nesmírně zajímavá zjištění.
No nic, zpět k akademickým vydavatelstvím. Tomuto oligopolu se podařilo přesvědčit vlády, že vědecké ústavy a univerzity mají být financovány podle toho, kolik publikací se jejich zaměstnancům podaří umístit do žurnálů tímto oligopolem vydávaných. Je to perfektní byznys – marže akademických vydavatelství jsou snad ještě vyšší než v organizovaném zločinu. V současném vědeckém světě je na „počet publikací“ navázáno prakticky všechno – pracovní pozice, plat, vědecké tituly i granty.
Jinak řečeno, publikace jsou v akademickém světě přímo převoditelné na moc a peníze. Takže je po nich samozřejmě neomezená poptávka. Což vede k tomu, že se samozřejmě podvádí úplně všude a úplně se vším. Falšují se data, nakupují se autoři i publikace ze zahraničí, vykazují se „nevýsledky“ jako na Slezské univerzitě, jeden výsledek se vykáže mnohokrát, a tak dále a tak dále.
Naštěstí je drtivá většina těch „odborných publikací“ úplně irelevantní a nikdo je nečte, takže je vlastně jedno, co je v nich napsané nebo jestli vůbec existují. Švindlování s vykazováním publikací je tak běžné, že nikdo nestojí o to, aby se o tom začalo mluvit. Musela by rezignovat asi tak polovina akademického establishmentu.
Ovšem Web of Science je nemilosrdný a různé hříchy mládí na něm zůstanou viset poměrně dlouho. Už se těším, jak nějaká akademická mafie začne za peníze nabízet službu „odstranění problematických záznamů“ z WoS. Zatím se platí poměrně hodně peněz za „vytvoření záznamu na WoS“.
Tak schválně, jen tak pro legraci: Kdo z čtenářů najde vysokého akademického funkcionáře, kterému se podařilo vykázat jednu knížku (navíc vydanou jeho vlastní univerzitou) jako pět samostatných „odborných článků v zahraničním periodiku“? Prosím tě – kam se hrabe paní školitelka ze Slezské univerzity!
Akademická svoboda – co bys o tom řekl? Dobře nebo špatně?
Akademické svobody jsou klíčovou součástí evropské civilizace – pokud ovšem nejsou vykládány českými profesory jako svoboda nechodit do práce.
V průběhu těch stovek let, co univerzity jako instituce existují, byla ve společnosti málokdy svoboda myšlení, či dokonce svoboda slova. Každou chvíli byl u moci nějaký tyran, který nařizoval lidem, co mají dělat, ale občas taky to, co si mají myslet a co mají říkat. Zejména ve střední Evropě s tím máme bohaté zkušenosti, my jsme ty totalitní nápady vyzkoušeli snad všechny.
A právě univerzity se svými akademickými svobodami často fungovaly jako oáza, kde vládl o něco menší útlak a ze které bylo možné po pádu tyrana načerpat aspoň trochu soudnosti na obnovu společnosti. Jen si vzpomeňte na listopad 1989.
Akademické svobody totiž garantují, že mi žádný ouřada nemůže zakázat, abych se věnoval výzkumu nějakého tématu. Jen díky tomu se například česká veřejnost dozvěděla mnoho důležitých věcí o době covidové. Samozřejmě, že na to od establishmentu nedostanu žádný grant, samozřejmě, že mě covidoví gate-keepers nepustí do důležitých žurnálů, ale nemůže přijít vedoucí katedry, děkan či rektor a z pozice nadřízeného mi zakázat, abych se vrtal v covidových datech. A kdyby mě kvůli tomu chtěli z univerzity vyhodit, museli by si dát pozor, aby to zdůvodnili jinak, než že strkám nos tam, kam nemám. Však sledujte, jak Univerzita Karlova – alma mater Jana Husa – potupně prohraje soud s Karlem Drbalem, kterého vyhodila za to, že říkal za covidu pravdu.
Akademické svobody mi taky zaručují, že můžu ve výuce diskutovat se studenty, o čem chci. Samozřejmě v rámci tématu – asi není rozumné při výuce matematiky žvanit o buddhismu. Ale například mi nikdo nemůže zakázat, abych v Data Science probral evidenci pro i proti hypotéze, že je současné oteplení způsobeno rostoucí koncentrací oxidu uhličitého.
Takže akademické svobody jsou nesmírné důležité. Blbé ale je, že různé vzdělance bohužel totalitní ideologie strašně přitahují, takže se často stane, že místo oázy svobody se právě akademická půda stává baštou progresivního běsnění. Za covidu to nepříjemně překvapilo jen ty, kteří neznají dějiny. Akademický establishment vždy hrdě kráčel na čele každého průvodu k totalitě. Fašisté, nacisté, komunisté i covidisté měli nejnadšenější příznivce právě na akademické půdě.
Akademické svobody tedy na papíře máme – nějak nám ale chybí akademici, kteří by o ně stáli a využívali je, když společnost propadne totalitnímu běsnění.
Co když si akademické špičky udělají z univerzit svůj pašalík a nikdo na ně nemůže? Takhle přece nemá akademická svoboda vypadat…
No právě. Proto je v rozumných zemích oddělen univerzitní management od akademické části univerzity. Řízení, financí a správy univerzity se akademické svobody nijak netýkají – ty se týkají pouze výuky a výzkumu. Jenže jedním z neblahých důsledků výše popsaného sytému akademických titulů je i to, že v českých zemích je akademický management (rektoři, prorektoři, děkani proděkani…) složen téměř výhradně z kasty profesorů a docentů. A ti si akademické svobody v úřadu často vysvětlují tak, že si můžou dělat, co chtějí, i v těch funkcích. A podle toho to pak vypadá.
I proto je třeba co nejdřív zrušit systém akademických titulů. Bez toho se nepodaří zprofesionalizovat vedení českých akademických institucí.
Co ty kontrolní mechanismy jako akademický senát, etická komise, ombudsman – bere to vlastně někdo vážně?
Jak kdy, jak kdo a jak kde. V zásadě platí, že každý akademický orgán má tolik vážnosti, kolik si jí vydobyde. U nás třeba Etická komise – což je poradní orgán rektora – před pár lety dosti odvážně potvrdila, že v týmu našich „excelentních vědců“ se skutečně systematicky falšovala data. V reakci na to akademická mafie okamžitě podnikla na předsedu komise odporný dehonestační útok (mimochodem výrobně koordinovaný napříč celou republikou), který skončil tím, že předseda Etické komise – starý a vážený lékař – znechuceně rezignoval. Další kauzy falšování dat už tehdejší rektor Etické komisi prostě nepředložil a aktivně je pomáhal zamést pod koberec. Byl za to samozřejmě povýšen, napřed dělal náměstka na ministerstvu a teď dělá šéfa Národního akreditačního úřadu.
A současný rektor do Etické komise jmenoval jednoho z hlavních aktérů kauzy falšování dat. Takže například na UP Etická komise začala jako dosti vlivný orgán, ale byla akademickou mafií ve spolupráci s rektorem zcela vyautovaná.
Akademický senát má samozřejmě absolutní kontrolní pravomoci, může zřizovat komise, může trvat na řešení etických kauz, a když mu exekutiva nevyhoví, může kdykoliv odvolat rektora. Ale jak už to tak u kolektivních orgánů bývá, typicky se tam ustaví nějaká zákopová válka (malé fakulty proti velkým, humanitní fakulty proti přírodovědným atd.), které exekutiva šikovně využívá ke svým cílům. Akademický senát Univerzity Palackého například selhal zcela hanebně a dovolil partičce akademických podnikatelů a falsifikátorů vědy rozložit celou univerzitu. Vlastně nedovolil – aktivně jim v tom pomohl.
Vy teď máte nového rektora, jak ten pohlíží na akademickou svobodu?
Už jen fakt, že senát zvolil rektorem aktivního poslance za KDU-ČSL, ilustruje ztrátu soudnosti, která olomouckou univerzitu postihla. Nový rektor začal pěkně zostra. Do Etické komise jmenoval jednoho z hlavních aktérů kauzy falšování dat (mimochodem taky aktivního politika, tentokrát za ODS). Do čela problematického ústavu CATRIN jmenoval člověka, pod jehož vedením došlo na ústavu k tolika případům porušení etiky vědecké práce, že už je nejde ani spočítat. A nakonec v rámci novely statutu univerzity navrhl zrušit všechny pravomoci Akademického senátu, krom těch, které jsou explicitně uvedeny v zákoně.
Nejzábavnější na tom je, že mu tento návrh akademického samoděržaví v senátu – který de facto hlasoval o svém vlastním zrušení – neprošel o jeden jediný hlas. Prý proto, že jeden ze senátorů chyběl, neb byl právě ve Vatikánu doprovázet soudruha generála při audienci u papeže. No nemá ten pánbůh skvěle absurdní smysl pro humor?
Takže si dovolím tipovat, že pan kolega rektor má jiné plány než chránit a posilovat akademické svobody.
Čtěte také:
Odvrácená tvář akademické svobody
Okleštěná svoboda slova na českých univerzitách
Hacking mysli na ČVUT
