Mimořádná doba. Změna režimu a s tím i změna života každého jedince. Dnes často kritizované devadesátky byly skoro neskutečné. Od podlahy vše v pohybu. Bylo to období, kdy vše bylo možné. A právě tomuto období udávali směr dva muži – Václav Havel jako prezident a Václav Klaus jako ministr financí a později jako premiér.
Oba Václavové byli bezesporu na začátku 90. let charismatičtí muži v nejlepších letech. Není tedy divu, že přitahovali dívky a ženy různého věku. Poté, co se Václav Havel oklepal z mírného faux pas krátkých kalhot po zvolení prezidentem, byl obdivovaným nepolitikem, jakýmsi nástupcem tatíčka Masaryka. Václav Klaus byl zase oceňován jako pravicový politik typu Margaret Thatcherové. Navázání na jednoho nebo druhého Václava bylo tak silné, že se dívky a ženy začaly rozdělovat na havlovky a klausovky.
Přechod ke kapitalismu
Oba Václavové měli zřejmě trochu odlišnou představu o budoucnosti od komunismu osvobozené země. Václav Havel viděl budoucnost v občanské společnosti, byl jedním ze zakladatelů Občanského fóra (OF), které se ihned v listopadu 1989 ujalo hlavní společenské iniciativy. Bylo to také OF, které navrhlo Havla na prezidenta a s pomocí komunistického funkcionáře Mariana Čalfy zajistilo jeho zvolení na konci prosince 1989. Václav Klaus měl na mysli přechod ke klasické parlamentní demokracii. Do OF, které se zrodilo především z iniciativy disidentů kolem Havla, se dostal díky doporučení disidentky a pozdější diplomatky Rity Klímové. Brzy pochopil, že OF není klasickou politickou platformou, proto už v roce 1991 založil Občanskou demokratickou stranu (ODS).
Možná už v tomto momentu nastalo vzdalování se obou Václavů. Klasická politická strana má svá jasná pravidla pro delegování moci, zatímco OF bylo volným společenstvím založeným na osobním vlivu. Bylo vůdčí silou prvních svobodných voleb 1990. Po vzniku ODS v roce 1991 však v politickém boji OF, respektive Občanské hnutí, které sdružilo centristy z OF, prohrálo. A s ním „prohrál“ i Václav Havel.
Havlova amnestie a Klausova privatizace
Začátek 90. let provázely kontroverze obou Václavů. Havel vyhlásil všeobecnou amnestii, v roce 1990 tak bylo propuštěno velké množství pachatelů vážné trestné činnosti, mnozí se brzy do vězení vrátili. I mezi Havlovými příznivci vyvolal tento akt nového prezidenta velké rozpaky a kritiku. Ve stejné době však přišel Klaus jako federální ministr financí s plánem na kuponovou privatizaci.
Zatímco kritika Havlovy amnestie probíhala spíše v tichosti, kritika privatizace, zvláště po roce 1993, byla zcela veřejná. K tomu se ještě přidalo rozdělení Československa, na kterém se Klaus významně podílel, a rozkol obou Václavů jako dvou nejvýraznějších osobností nové historie země byl na světě. Až do Havlovy smrti v roce 2011 se už oba Václavové politicky neshodli. O 5 let starší Havel se nesmířil s tím, že jeho představa České republiky navázané na EU a NATO (čemuž Havel výrazně pomohl) se nedaří dle jeho představ. Ostatně tzv. sarajevský atentát v roce 1997 nebyl Havlovi proti mysli. Tehdy však už havlovky a klausovky nehýbaly společenským děním. Už nešlo o dva charismatické muže, už šlo o další vývoj české demokracie.
Premiér, nebo prezident?
Jde o dvě různé, vpravdě nesouměřitelné funkce. Nicméně Václav Klaus zůstal stejný v obou funkcích. Premiérem byl dvakrát. Poprvé po volbách v roce 1992, kdy sestavil vládu s KDS, ODA a KDU-ČSL, podruhé v roce 1996, kdy vyhrála strana, kterou založil, a ta vládla s ODA a KDU-ČSL. V první české vládě byla Klausova pozice nejsilnější. Druhá Klausova vláda nedokončila svůj mandát, protože v roce 1997 přišel „sarajevský atentát“ a po něm demise Klause, tím pádem i demise vlády a předčasné volby.
Druhý mandát premiéra tedy Klaus nedokončil a vícekrát se už do Strakovy akademie nevrátil. Po předčasných volbách, kdy zvítězila levicová ČSSD s Milošem Zemanem, uzavřel Klaus se svým ideovým rivalem tzv. opoziční smlouvu, stal se předsedou Poslanecké sněmovny a soustředil se na legislativní práci.
V roce 2002 opět zvítězila levicová ČSSD, Klaus se rozhodl znovu nekandidovat na předsedu ODS a oznámil své rozhodnutí kandidovat na prezidenta republiky po Václavu Havlovi. Na Hradě Klaus začal svůj úřad v roce 2003. Pro značnou především intelektuální část české společnosti to nebyl kýžený cíl volby a pro Klause to tak nebyl snadný mandát. Rozdílnost vizí Klause a Havla i při volbě na další období podpořila kandidatura Jana Švejnara, který byl Havlem jako Klausův protikandidát preferován, ale neuspěl. Opět byl Klaus zvolen prezidentem, posledním, který byl volený parlamentem.
Není amnestie jako amnestie
Ve druhém funkčním období vyhlásil Klaus v roce 2013 rozsáhlou amnestii, která vyvolala velkou kritiku. Nešlo jako v případě Havla o všeobecnou amnestii, přesto byla kritika Klause nesrovnatelně větší než kritika Havla v roce 1990. Za amnestií se hledaly postranní důvody, které měly vypovídat o tom, že Klaus amnestoval své příznivce. Pravda, to Havel svou všeobecnou amnestií neudělal, dal milost plošně.
Nebyla to však jen amnestie, která vedla Senát k žalobě u Ústavního soudu na prezidenta Klause pro velezradu. Ústavní soud řízení zastavil, protože druhé období prezidenta Klause skončilo. Nicméně tento akt, tak velmi připomínající tzv. sarajevský atentát, byl druhým pokusem vyloučit druhého polistopadového prezidenta ze hry.
Celý článek čtěte v aktuálním vydání měsíčníku TO 6/2026.
