Hodnotová krakatice české demokracie aneb Když se protestuje proti vládě, která ještě nevznikla…

V českém veřejném prostoru se rozmohl nový zvyk – protestovat preventivně. Ještě nevznikla nová vláda, ještě se plně nerozdaly karty, a už zní náměstími hesla o ohrožení demokracie. Jenže proti komu se vlastně protestuje? Proti opozici, která vyhrála volby, nebo proti představě, že by mohla začít vládnout jinak, než si přeje část mediálně-aktivistické scény?

Protestní kultura se v posledních letech proměnila. Z občanského projevu nespokojenosti se stává rituál určité hodnotové vrstvy – třídy, která se považuje za strážce té „správné“ demokracie. Můžeme mluvit o takzvané hodnotové krakatici – tedy spletenci médií, neziskového sektoru, části podnikatelských elit a politických osobností, který určuje, co se smí říkat a kdo má právo být považován za „demokratického“.

Protesty jako rituál „hodnotové elity“

Když se podíváme na současné protesty, vidíme něco víc než jen nesouhlas s politikou. Vidíme performanci identity – demonstrace, které nejsou ani tak voláním po změně, jako spíše potvrzením morální převahy. Lidé, kteří se označují za „obránce demokracie“, demonstrují proti těm, kdo byli demokraticky zvoleni. Tím paradoxně sami stírají hranici mezi občanskou angažovaností a ideologickou kontrolou veřejného prostoru.

V takovém prostředí se pojem „hodnoty“ stává nástrojem moci. Hodnoty už nejsou společným kompasem, ale štítem „liberalokracie“, za který se schovávají ti, kdo si nárokují právo rozhodovat o tom, co je ještě přípustné říkat a kdo má právo být slyšen. Mluvíme o „hodnotové krakatici“ – organismu, který prorůstá médii, politikou, neziskovým sektorem i byznysem a svými chapadly ovládá veřejnou debatu.

Mediálně-politická synergie v podobě „hodnotové krakatice“ – od Deníku N po „Pávkův Hrad“

Jedním z nejviditelnějších center takzvané hodnotové krakatice je v současnosti Deník N – médium, které se pohybuje na rozhraní mezi žurnalistikou, aktivismem a politickým vlivem. Deník N má historické i personální vazby na organizace, jako je Open Society Foundation nebo Nadační fond nezávislé žurnalistiky, a jeho směřování se v některých obdobích krylo se zájmy osobností spojených s prezidentským úřadem, jmenovitě s Pavlem a Čaputovou.

V českém prostředí se média a politika nikdy zcela neoddělily. Vždy existoval určitý průnik – sdílené personální vazby, podobné hodnotové zázemí či společné sponzorské okruhy. Tato propojení se začínají jevit spíše jako systém než jako náhoda.

Problém však nenastává v samotné shodě hodnot, nýbrž v její výlučnosti. Pokud se z této shody stane tichá norma, začne se zužovat prostor pro legitimní nesouhlas. V takovém případě se jedná o útok na demokracii a ti, kdo nesouhlasí, jsou vylučováni z debaty. Tak se rodí situace, kdy mediální a politické centrum působí jako jedna struktura – dobře organizovaná, kulturně soudržná a přesvědčená o své mravní misi.

Z takového prostředí pak vyrůstají i předvolební protesty, které nejsou ani tak o konkrétním programu či politických chybách, jako spíše o obranném reflexu této „hodnotově“ zfanatizované vrstvy. Protesty se stávají gestem, jímž společenská elita potvrzuje sama sebe: my jsme ti, kdo brání „správnou“ rádoby demokracii a „démos“ musí mlčet.

Případ „Motoristé sobě“: Test české tolerance

Pokud existuje politický projekt, na němž se dá měřit tolerance českého „veřejně-hodnotového“ prostoru v současné povolební době, pak jsou to právě Motoristé sobě. Strana, která vznikla z poptávky a nespokojenosti občanů s rostoucí regulací dopravy, daní a „bruselských“ zákazů či vizí klimatické apokalypsy, se rychle stala zrcadlem české „netolerance“ politických oponentů.

Deník N je jedním z hlavních médií, které tuto stranu dlouhodobě sledují – až posedle. Zmiňme případy, kdy redakce pracovala s neověřenými materiály nebo nejasnými zdroji v souvislosti s politikem Filipem Turkem. Jedná se o příklad mediální manipulace a snahu diskreditovat nové politické hnutí ještě před jeho vstupem do vlády.

A pak tu máme ty petice. Proti každému „motoristovi“ na odpovědné funkci (ministra) se slétla skupinka petentů. Nemá smysl rozebírat na první pohled povrchně smířlivé petiční výzvy směřující mimo jiné k Andreji Babišovi od lidí, kteří by ho ve skutečnosti nejen rádi viděli šoupat nohama v opozici, ale ideálně i za zdmi „rakušanovského“ lágru.

V tomto smyslu jsou Motoristé víc než jen malá opoziční strana, která se dostala k válu. Jsou zkouškou, zda česká „liberalokracie“ snese odlišný jazyk, jiný styl a nehodnotové postoje, aniž by jejich nositele okamžitě vykázala za hranici přijatelnosti naší společnosti. Pokud se veřejná debata redukuje na souboj „demokratů“ a „populistických dezolátů“, pak se prostor pro skutečný pluralismus vytrácí rychleji než národní hodnoty v prostředí pražských kaváren.

Zvykejme si… Nebo se vzepřeme?

Ironické zvolání „zvykejte si, soudruzi“ může znít jako provokace. Ale možná je to jen upřímný popis doby, v níž žijeme. V době, kdy část společnosti už rezignovala na ideál otevřené debaty a spokojila se s tím, že „ti správní“ určují rámec reality.

Zda si na to zvykneme, nebo se vzepřeme, záleží na každém z nás. Demokracie není majetkem těch, kdo o ní nejhlasitěji mluví, ani těch, kdo ji definují podle svých hodnotových preferencí. Demokracie je především právo nesouhlasit – bez obav, že tím člověk ztratí legitimitu, přátele nebo přístup do veřejného prostoru.

Pokud o toto právo přijdeme, neztratíme jen možnost volit, ale i možnost myslet. A tehdy už nebude proti komu protestovat – protože vláda, opozice i média budou jen chapadla jedné a téže hodnotové krakatice.

Čtěte také:
Ústavní soud splňuje prezidentovy představy, proto bude veselo
Kéž by se to za Babiše podělalo…
Válka volů