V Hospodářských novinách jsem se dočetl, že ODS díky společné kandidátce se SPOLU prozřela, protože jí došlo, že v evropských volbách nepůjde jenom o evropské volby. Tušíte o co půjde a prozřel jste taky?
Uspokojení některých novinářů nad programovým (ideovým) vývojem ODS je pro mne smutným potvrzením toho, že ODS nestojí hodnotově na místě, že nestojí tam, kde kdysi stála, že pluje s proudem europeismu do podoby politické strany „bez chuti a bez zápachu“, k „bezpohlavnosti“. Jsou to totiž ti stejní novináři, kteří v minulosti „natírali ODS nahnědo“ pro její eurorealistické pozice, pro její podporu konceptu „Evropy národních států“, pro její odmítání federalistické vize Evropy. Pokud právě tito novináři chválí, není něco v pořádku. A nemá-li jít o volby do Evropského parlamentu, o co jiného má jít? O pololetní vysvědčení z vládnutí? Dílem možná ano, ale rozhodující je vysvědčení na konci školního roku, tedy po ukončení vládního mandátu. Eurovolby mohou být jen dílčí zpětnou vazbou, jak si kdo stojí. Jejich výsledek bych proto nijak nepřeceňoval. Pokud tedy nějaké prozření, pak je to strach školáka, co na to pololetní vysvědčení řeknou rodiče. A proto se ho snaží před nimi schovat.
Já jsem prozřel tak, že ODS udělala další krok k tomu, aby upozadila svůj význam na české politické scéně v zájmu partnerů, ke kterým není radno se otáčet zády…
Je přirozené a sympatické, že pokud máte s někým dobrý, přátelský, profesní vztah, pak vám záleží i na tom, jak se mu vede. Politika ale není filantropie a už vůbec ne altruismus. A to proto, že v ní nejste sám za sebe, ale jste pouhým zprostředkovatelem vůle těch, kdo vás zvolili, abyste reprezentoval jejich zájmy. Koalice SPOLU nevznikla jako manželství „dokud nás bůh nerozpojí“. Bylo to v daném čase racionální a pragmatické spojenectví, které díky velké dávce štěstí (několik desítek tisíc hlasů, které chyběly ke zvolení sociální demokracie a ušatcostrany) slavilo úspěch a vedlo k cíli, tedy k vládnutí. Tmelem tohoto spojení byl „antiBabišismus“ a deAgrofertizace České republiky (což je zcela legitimní politická strategie). To, co tehdy spojovalo, bylo silnější, než to, co rozdělovalo – odlišovalo. Jednotlivé strany a zejména jejich voliče. Tento tmel v eurovolbách přítomný není. Nejde o domácí vládnutí. Není proto důvod popírat svoji identitu.
Čeština má přísloví o tom, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Řekl bych, že v politice to platí dvojnásob…
Myslím, že více než o „dobrý skutek“ jde o projev strachu z „pololetního vysvědčení“. A to více než z voličů, tak z vlastních straníků. Tedy z toho, jak zhodnotí můj výkon. Strachu z toho, že mi možná řeknou, takto to dál nejde, něco se musí změnit, někdo se musí vyměnit. Koalice, v níž nejde o získání co největšího počtu mandátů umožňujících vládnutí, není ničím jiným, než rozmělněním odpovědnosti, rozpatláním reality. „Trpaslík stojící na ramenou jiného trpaslíka, aby byli větší, je stále jen trpaslík na trpaslíkovi“, chce se mi říct. A na tom nic nezmění ani koaliční pláštěnka, do které se zahalí.
Já bych měl s pochopením důvěryhodnosti kandidátky, na které by byli Mirek Topolánek a Jiří Paroubek, docela problém. A to odhaduji, že k sobě měli oba dva blíže, než například pánové Vondra a Niedermayer…
Jsem bytostně přesvědčený o tom, že světy Mirka Topolánka a Jiřího Paroubka od sebe byly vzdáleny několik tisíc světelných let. Svět Alexandra Vondry a Luďka Niedermayera od sebe dělí „jen“ několik světelných let. Saša je sice realista a pragmatik, ale vyrůstající ze zcela jiných kořenů, než Luděk Niedermayer. Saša nechce měnit svět a tvořit novou, spravedlivou, tentokráte bezuhlíkovou společnost, sochat nového uvědomělého člověka bez ohledu na fyzikální zákony a sociální důsledky, jako pan Niedermayer. Alexandr Vondra je ztělesněním eurorealismu pramenícího z vědomí vlastní síly (míněno Českou republiku v EU), z respektu k přirozenému řádu věcí. Luděk Niedermayer je prototypem sociálních inženýrů, kteří se ve jménu „dobra“ cítí být povolání tento přirozený řád měnit a změnit. Jak jsem řekl, vzdálenost mezi ním a Alexandrem Vondrou je podstatně menší, než mezi Jiřím Paroubkem a Mirkem Topolánkem, nicméně je převeliká. Aby bylo jasno, to není hodnocení osob jako takových, ale vidění světa různými politickými subjekty – ODS, ČSSD, TOP 09, které tyto osoby ztělesňují.
Zahlédl jsem titulek Spolu do EU: Dohodli jsme se, že co nás dělí, nebudeme raději řešit. Zní mi to docela komicky, ale teď si říkám, že ona to až taková legrace není. Myslíte, že hlava zabořená do písku je dobrý volební program?
„Je toho víc, co nás spojuje, než toho, co nás rozděluje!“ To je takové klasické politické ptydepe, když nevíte, jak vysvětlit těžko vysvětlitelné, obhájit těžko obhajitelné. Strčení hlavy do písku znamená, že vám v prostoru zůstává jiná část těla. To samo o sobě má v sobě různou symboliku. Mám raději „pohled z očí do očí“.
Poslanci Evropského parlamentu jsou sdružování do frakcí, které tvoří podobně smýšlející národní strany. ODS je členem frakce Evropských konzervativců, lidovci a Top 09 jsou členy Evropské lidové strany. Společnou kandidátku vnímám jako posun do středu, konzervativní volič ODS, pokud ještě nějaký takový zbyl, se musí cítit zrazen, neboť Green Deal asi nebude jeho ideálem?
Evropská lidová strana byla a je (spolu se „socialisté všech zemí Evropy spojte se“) hlavním spolukonstruktérem současné podoby EU a její politiky. A to v mnoha oblastech: unifikace Evropy a potlačování role národních států, migrační politiky „Wir schafen das“ i Zeleného Údělu. Evropští konzervativci a reformisté, jejichž zakládajícím členem byla ODS, jsou antifederalisté, pro některé euroskeptici, pro jiné eurorealisté; to platí jak o přístupu k evropskému superstátu, tak o multikulturalismu i o karbonovém šílenství. To poslední se sice tváří jako „zelené“, ale ve skutečnosti je „rudé“, neboť jeho podstatou je vytvoření nové společnosti, obdobně, jako kdysi komunisté tvořili beztřídní společnost a nacisté rasově čistou společnost. Ta podstata, třebaže to přirovnání někomu může připadat jako příliš expresivní, je stejná: někdo se cítí být povolán k tomu, aby lidem říkal a určoval, co je správné a co není. Respektuji odlišnost názorů, idejí a politik. Chci tím říct, že z programového pohledu je toho, co ODS v evropské politice odlišuje od KDU-ČSL a TOP 09 víc, než toho, co je spojuje. Tedy tak tomu až dosud bylo. Eurokoalice SPOLU je tedy buď posun ODS do europeistického mainstreamu, anebo přesun KDU-ČSL a TOP 09 k evropskému realismu. Tak, jak vnímám současné vedení ODS, řekl bych, že platí to první. A s tím platí i to, že eurorealistický volič ODS se bude (právem) cítit opuštěn.
Hovořil bych v této souvislosti o pravicovém voliči, který postupně ztrácí víru, nepřeběhne sice ke konkurenci, protože není kam, ale svůj postoj vyjádří tím, že se stane nevoličem?
ODS, která až dosud reprezentovala pravicové voliče, eurokoalicí SPOLU dále vyprazdňuje politický prostor, jehož součástí nejsou ti, kdo chtějí vystoupit z EU, nýbrž ti, kteří žijí reálným každodenním životem a vnímají nesmysly, které dnes a denně tu z Bruselu, tu ze Štrasburku do něj zasahují, svírají, omezují. Představa, předpoklad, kalkul, že jim nakonec stejně nic jiného nezbyde, než tuto koalici volit, je, podle mého názoru, mylná. V těchto volbách nejde o vládu, nejde o antiBabiše. Voličská racionalita, která se projevila v parlamentních volbách, teď zafunguje jinak. A to nevolením. Anebo protestním volením těch, kdo jim jistou dávku eurorealismu nabídnou. Bude-li to jen jednorázová reakce, či dlouhodobější postoj, ukáže čas. Nemám křišťálovou kouli a nejsem Vševěd. Něco vím, něco nevím. Něco umím, něco neumím.
V roce 2010 jste vedl po pádu Topolánkovy vlády předvolební kampaň, po které ODS potvrdila své postavení nejsilnější pravicové strany a sestavila koalici o síle 118 poslanců. Vedl jste rovněž kampaň v roce 1997, kdy po tzv. „Sarajevském atentátu“, vstala ODS z šestiprocentního popela a získala více než 20 procent. Troufl byste si na kampaň SPOLU?
To je dávná a ještě dávnější minulost. Je obtížné to srovnávat se současností. Co ale zůstává stejné a neměnné je základní esence: „Pokud chcete něco, někoho vést, musíte znát cíl a věřit v jeho správnost.“ V eurokoalici SPOLU nevěřím. A proto bych její kampaň vést nemohl. Kdyby ODS kandidovala sama a já tu možnost měl, s radostí bych ji vedl. Kdy jindy, když ne v těchto volbách, je příležitost „pozvednout prapor eurorealismu“?! Alexandr Vondra prokázal, že tento přístup může slavit úspěch. A to, když jako zpravodaj Evropského parlamentu dokázal prosadit zásadní změny v návrhu emisní normy Euro 7, která v původní verzi znamenala zdecimování českého a evropského automobilového průmyslu. Tím zachránil stovky tisíc pracovních míst v Česku a Evropě. Je to větší český zápis do evropské politiky, než byla obě česká předsednictví EU! Rozvinul bych heslo na billboardech, kde on a Veronika Vrecionová říkají: „Evropa bez nesmyslů“ a přiměl Petra Fialu, aby s nimi objel celou republiku a společně říkali: „Jasně, že jako malé Česko sami nezměníme Evropu, ale dokázali jsme, že když víme, co chceme, když máme vůli a odhodlání to odpracovat, strhneme další k tomu, aby šli s námi a změnili to, co se nám nelíbí.“ Nikdo jiný než ODS takový potenciál nemá, nikdo jiný takovou naději pro racionálně myslícího voliče nepředstavuje. Žel, namísto modré vlajky eurorealismu bude ODS v eurovolbách mávat nad hlavou duhovým fáborem europeismu SPOLU.
Čtěte také: Petr Fiala rozehrál vysokou hru, na jejímž konci ho může čekat zatracení a mizení ODS
Čtěte také: Desatero trochu jinak. Koalice Spolu představila program pro volby do Evropského parlamentu
Čtěte také: Koalice Spolu vytvoří společnou kandidátku do eurovoleb
Komentáře (0)