Izrael: kompromis mezi životem a smrtí 

Nenávist sousedů vůči Židům má ale jednu hlubší příčinu v dualistickém sektářském pojetí, my a oni, svět míru a svět džihádu, jak ji představuje korán a vyhlašuje islámský teokratický režim v Íránu, ačkoli s Izraelem nesousedí a nemá s ním územní spor. A tak všechny pokusy o východisko z arabsko-izraelského konfliktu byly neúspěšné a nebylo jich od roku 1947 málo.

Nejprve arabské státy odmítly rozdělení Palestiny na dva státy (1947), a po šestidenní válce a okupaci Gazy a Západního břehu (1967), nechtěly tato nepřijatá území vyměnit za mír a uznání Izraele. Následovala madridská konference (1991), dohody z Osla (1993–95), Jednání v Camp David (2000), Cestovní mapa míru (2003), Konference v Annapolis (2007), mírová diplomacie (John Kerry, 2013-14) a plán prezidenta Donalda Trumpa (2020). Všechno marné, překážkou byla vždy sama existence židovského státu.

Diktatura Hamásu

Arabská liga místo aby vstřebala uprchlíky z Palestiny, je uzavřela v táborech a pod vedením arciteroristy Jásira Arafata (1964), ještě před izraelským záborem, založila Organizaci na osvobození Palestiny (rozuměj zničení). A tak z nich pomalu vznikal nový národ Palestinců nakažený genocidní nenávistí vůči Židům, jako by boj s Izraelem měl být smyslem života. Všechny úmluvy i získanou autonomii považovali za příležitost k sebevražedným útokům (dvě intifády). A když Izrael opustil Gazu (2005), tak si svobodně zvolili diktaturu islamistického Hamásu.

Zůstává záhadou, proč Západ poskytuje miliardové dotace „uprchlíkům” druhé, třetí a čtvrté generace, jež jim znemožnily normální život a teroristům poskytly finance na výstavbu největší světové pevnosti, 65 kilometrů tunelů, obří sklady zbraní a tisíce raketových ramp. A Palestinci i nyní v ruinách Gazy byť v nižším počtu podporují návrat Hamásu. Vyrostli v kultuře totalitní nenávisti a jejich národní identita je s existencí židovského státu neslučitelná. Můj profesor Elie Kedouri, původem z Iráku, řekl, že v táborech vzniklo patologické sociální pole. Tragický nenávistný národ.

Arabské sunitské státy po třech prohraných válkách boj s Izraelem vzdaly a o Palestincích podporovaných šiítským Íránem s cílem ovládnout Blízký východ, nechtějí ani slyšet. Diplomatické vztahy s Izraelem nepřerušily ani po roce devastujících bojů. Inu, nepřítel mého nepřítele se stal přítelem. 

Nákaza nenávistí

Vypadá to, jako by snad palestinská nenávist nakazila západní, liberální a demokratický svět. Zejména politické idealisty, lidskoprávní aktivisty, advokáty mezinárodního práva, levicové intelektuály a zejména akademiky zabývajícími se politikou.

Před loňským hrůzným pogromem izraelských vesnic kritizovali izraelskou reakci. Každý odvetný útok na zastrašení nepřítele považují za nelegitimní, neboť při něm umírají civilisté. Dnes už nic nezastírají. Davy aktivistů a studentů provolávaly smrt Izraeli a nad brutálním masakrem jásali. Jako by se z dějin opět vynořil po holocaustu tak dlouho a úspěšně do podzemí zahnaný antisemitismus. Otevřela se nová kapitola židovských dějin.

Bývalý britský ministr spravedlnosti lord Wolfson nedávno uveřejnil v Telegraphu ironický článek na adresu svých kolegů advokátů mezinárodního práva. „Je to nepochybně chvályhodné, jak všichni navrhujete kompromis, dokonce za porušování lidských práv kritizujete i ty nedávné vybuchující pagery v rukou teroristů Hizballáhu, jež nemohly být cílenější zbraní chránící civilisty. Mějme však na paměti, že Irán, Hamás, Hizballáh i Hútiové vyhlašují stále totéž. Smrt Izraelcům. Ti ovšem chtějí žít. Může mi někdo vysvětlit, jak vypadá kompromis mezi životem a smrtí?”

Čtěte také:
Británie se rozpadá
Sázka na černou prezidentku
Alexander Tomský: Naše civilizace skončila