Je pošmourné všední odpoledne a já se chystám na rozhovor pro další díl svého podcastu Mainstream. Většinou jsem před natáčením trochu nervózní, zvlášť když očekávám konfrontaci, ale tentokrát jsem v klidu. Se členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Vadimem Petrovem, který má být dnes mým respondentem, se na většině věcí okolo dnešního tématu vlastně shodnu. Ostatně, známe se a vím, co asi od něj můžu čekat.
Tématem jsou youtubeři a podcasteři, kteří by mohli spadnout do jednoho pytle s velkými mediálními poskytovateli videa on demand, tedy mezi poskytovatele audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání. Na jednom seznamu by se tak ocitli vedle velkých hráčů jako je třeba HBO Europe. Tahle věc právě otřásá mediální sférou, protože se dotýká mnoha celebrit, které na mediálním trhu působí. A ti mají velký vliv a dosah. Když se z tiskové zprávy RRTV dozvěděli, co je čeká, spustili virvál, kterého se lekli i politici.
Poslední dva dny si snažím načíst si o tom vše, co je k dispozici. A z dostupných materiálů jsem si pro sebe udělala závěr, že tahle chystaná regulace je úplný nesmysl. “Copak youtuberka, která propaguje na sítích šminky, je nějaký poskytovatel videa on demand?” říkám si. A nejsem sama. Celý problém má dvě různá vysvětlení – jedno říká, že zákon je zákon a pokud ho politici schválili, nedá se s tím nic dělat, leda ho zase zrušit. Jenže se zrušením to nebude jednoduché, protože tenhle se připravoval v Bruselu. Jiní se ale domnívají, že viníkem celé situace je právě RRTV, která si zákon špatně vykládá. Jádrem všeho je obava, jestli nakonec nejde jen o to, jak zabránit šíření necenzurovaných názorů.
Jdu se pohádat
Vadima se chci zeptat, co si o tom myslí on, ale i například na to, proč se radní rozhodli regulovat influencery zrovna teď, když zákon platí už drahnou dobu. Ale hlavně se chci bavit o tom, jak on sám se na regulaci internetu dívá, a zda si myslí, že je vůbec nutná.
“Zadarmo mu to nedám,” slibuju si v duchu. Vím, že Vadim ctí svobodu slova a rozhodně není pro její omezování – ostatně doslova před pár dny jsme se potkali v porotě, v níž jsme za svobodu slova udělovali ocenění. Ale přesto tuším, že na tom, zda je nutné internet regulovat, se asi úplně neshodneme. Na rozdíl ode mne – zastánce bezbřehé svobody – se on totiž domnívá, že určitá regulace nutná je. Těším se, že se o tom trochu pohádáme a vyrážím z domu do sídla Rady na Vinohradech.
Mám to kousek a na místě jsem docela brzy. Nechci přijít dřív, a tak zbývajících deset minut před schůzkou využívám k tomu, abych zavolala advokátu Ivu Telcovi, o němž vím, že se mediálními zákony z dílny EU dlouhodobě zabývá.
“Co na tom chceš řešit,” odpovídá mi na moji otázku, jestli by se internet bez regulací neobešel. “Jednou jsme v Evropské unii a k něčemu jsme se přihlásili, zákony jsou schválené, my dva si můžeme myslet, co chceme,” říká se svou obvyklou přímočarostí.
“Tak to prostě je a Rada s tím nic neudělá,” potvrzuje mi moje předběžné závěry. „Seznam poskytovatelů videa on demand vyplývá z veřejného pořádku, se kterým počítá směrnice EU. I kdyby snad měli nízký obrat nebo nízkou sledovanost. Nemusí jít ani o podnikání za účelem zisku. Stačí, když je to hospodářská činnost, třeba i dotovaná. Komu se to nelíbí, může si stěžovat na podatelně Evropské komise.” Mám na jazyku ještě další otázky, ale musím rozhovor ukončit, protože vedle mne se náhle zjevuje Vadim. Zdravíme se a vede mě přes vrátnici do zasedačky, kde si rozbaluji nahrávací zařízení a u toho jen tak nezávazně plkáme.
To snad není pravda!
“Řekni něco,” zkouším mikrofony. “Raz, dva tři, raz, dva, tři,” říká Vadim a současně sahá po mobilu, aby vypnul zvonění. Přitom letmo koukne na displej.
“Jo, to bude dobrý,” hodnotím úroveň zvuku a zvedám oči od obrazovky počítače, abych mu řekla, že zapínám nahrávání. Něco v jeho výrazu mě ale zastaví. Vadim nevěřícně zírá na mobil. Pár vteřin ticha. “To snad není pravda.” Na chvíli zvedne oči ke mně, a pak se opět podívá na mobil, jakoby se chtěl ujistit, že se mu to nezdá.
“Poslouchej, co mi zrovna přišlo,” z jeho hlasu je cítit rozčilení. “Píše to prý Michal Půr na Twitteru:”
“Našli jsme osobu, která na RRTV spustila šikanu youtuberů a influencerů. Člen rady Vadim Petrov (nominant ANO) vznesl na zasedání rady dotaz, zda-li by rada neměla na základě dříve schválené legislativy začít řešit influencery a youtubery. Odvolával se na stížnost občana, který se cítil dotčen příspěvkem jedné influencerky. To byl spouštěč, který se mimo jiné zalíbil Ladislavu Jaklovi. … “ čte nahlas, ale poslední slova už si říká jakoby pro sebe a pořád u toho nevěřícně kroutí hlavou. “No chápeš to? říká mi, ale na chvíli mám pocit, že na mou existenci skoro zapomněl. “Jak můžou takhle lhát?” skoro vykřikne.
Chvíli nevím, co na to říct. Přece jen, Půr, není jen tak nějaké novinářské ucho, honí se mi hlavou.
“No … a bylo to tak?” ptám se opatrně.
“Ježišmarjá, a jak si představuješ, že to tady chodí?” trochu se na mě oboří. “Petrov přijde na schůzi a řekne – dneska mám den, co kdybychom začali šikanovat nějaké podcastery? A ostatní řeknou bezva, to je skvělý nápad. Že nás to nenapadlo dřív, To by mohlo položit vládu, pojďme do toho?”
Cítím, že se snaží ovládnout. Že chápe, že na mne se zlobit nemůže.
“No… a jak to teda bylo?” ptám se. “Vždyť jsi mi sám v telefonu říkal, že ta tisková zpráva, v níž jste vyzvali všechny tvůrce k registraci, byl tvůj nápad. Tak nemohl to být ten spouštěč?”
“Ale takhle to tady přece nefunguje,” znovu to v něm trochu bublá, ale zdá se že už našel ztracenou rovnováhu.“My jsme úřad, chápeš? Máme tady týmy právníků a analytiků. I kdybych chtěl, něco takového bych nikdy nemohl prosadit. Ostatně svoje nominanty v Radě mají všechny parlamentní strany, to přece víš.”
“No ale tu tiskovou zprávu jsi navrhnul ty,” nenechám se odbýt.
“Ale to jo, ale já tu Míšu Maurerovou znám. A představil jsem si, co si asi tak bude myslet, když jí přijde naše obsílka, že se má někde registrovat. Vždyť ona vůbec nebude vědět, co to po ní chceme! A bude mít pravdu. A tak jsem navrhnul, že když už tedy musíme podle zákonů vyzývat tvůrce k registraci, abychom jim to dali aspoň předem vědět. Vydání té tiskové zprávy, kterou jsme navrhnul, jsme odmávli jednohlasně.”
Ale proč teď?
“No dobře, ostatně na to jsem se tě stejně chtěla zeptat, proč prosím tě teď? To pořád nechápu. Proč zrovna teď, když ten zákon platí už léta? To tady přišel nějaký podnět kvůli té Maurerové nebo co?”
“Ale já ti tady nemůžu vyprávět nějaké interní věci z rady,” protestuje nešťastně. “Já nejsem mluvčí. Můžu ti říkat, co si já jako Vadim Petrov soukromě o nějakých věcech myslím, ale nemůžu tady vytahovat podrobnosti z jednání. Už tak jsem ti toho asi v tom rozčilení řekl víc, než bych chtěl. Vlastně jsem asi o té tiskové zprávě neměl vůbec mluvit,” uvažuje nahlas.
“Tak, především o ní neměli mluvit tvoji kolegové, kteří to vysypali Půrovi, ne?” ptám se ironicky “Nebo – odkud on to ví? Takže tím bych se na tvém místě zas tolik netrápila. To, že se bráníš nařčení, ti asi nikdo nemůže mít za zlé,” uklidňuji ho.
“Hele já to teda zapnu a uděláme ten rozhovor, jo?”
Viníka mají a to jim stačí
Zapínám nahrávání ale vím, že celý můj připravený koncept je stejně v háji. Nějak to zevrubně všechno probereme, k některým věcem, které už padly, se znova vracíme, ale stejně mám celou dobu pocit, že je trochu duchem jinde. Po půl hodině vypínám mikrofony, protože zjišťuju, že jsem sama trochu ztratila nit.
Ještě si chvilku povídáme, než se začneme balit k odchodu,
“Z toho už se nedostanu,” říká trochu rezignovaně.
“Ale ne, to se přece vysvětlí. Sám říkáš, že jste ty obsílky posílali už dávno před touhle schůzí, vždyť to nesedí ani chronologicky. To pochopí i Půr, že takhle to být nemohlo.”
“Tak to se pleteš,” namítá. “Jakmile to jednou začne kolovat, tak už to tak zůstane. Viníka mají, a to jim stačí. Logiku v tom hledat nebudou.”
Raději mlčím. Říkat mu, že má možná pravdu, je zbytečné.
“Nakonec mi kolegové řeknou, že ta tisková zpráva byla chyba a že jsme to měli dál rozesílat potichu, protože dokud jsme to dělali potichu, nikdo si nestěžoval. Takže jsme si naběhli a v jistém smyslu to moje vina je,” usměje se trochu hořce.
“No jo vlastně,” raději odbočuju jinam. “Vlastně jsem se tě nezeptala, jestli fakt budou tihle youtubeři muset nakonec plnit stejné podmínky jako velcí hráči na trhu.”
“Není to vyloučené,” říká on a krčí rameny, když mi pomáhá do kabátu.
“No počkej,” otáčím se k němu zaraženě. “A to ti nevadí?“
Mašinerie jede
“A proč to říkáš mně?” ohrazuje se zase trochu nadurděně. “Víš co? Nedávno jsem poslouchal v rádiu, že za pár let budou domy, které nesplňují energetické normy neprodejné. Nebudou se moct ani pronajímat. Dotkne se to těch nejchudších lidí, kteří nemají na to, aby je zrenovovali. A vadí to snad někomu? Jednou těmhle lidem třeba taky přijde nějaká obsílka z realitní kanceláře a tam bude napsáno: ´Děkujeme, že jste si k prodeji své nemovitosti vybrali naši realitní kancelář, ale dovolujeme si vám oznámit, že váš dům má zápornou hodnotu. Můžete ho akorát tak zbourat.´ To budou taky všichni překvapení až teprve pak?”
“No asi jo. Oni si lidi vždycky myslí, že se to nějak udělá, že nebude tak zle, protože taková blbost se přece nemůže stát. A mašinérie mezitím jede,” ušklíbnu se. “Víš, co? Viníkem bude nakonec asi ta nebohá realitka, protože v Bruselu přece dělají všechno správně.” Poprvé se oba krátce zasmějeme.
Vycházíme z budovy a míříme na tramvaj. “Víš, my tady v Radě se snažíme ty věci naopak brzdit, Ano, obešleme youtubera, který splňuje kritéria k registraci, aby se registroval, protože musíme, ale to je tak vše. Když nám přijde stížnost, posuzujeme ji mírně a dost často ji odložíme. Snažíme se nebýt tvrdší, než je nezbytně nutné. Netlačíme na pilu, spíš naopak. Vlastně – dá se říct, že spíš trochu švejkujeme,” vysvětluje. “A ano – možná se mohlo stát, že soudy jednou řeknou, že naši právníci ten zákon vyložili špatně. Já právník nejsem, vykládat zákony není moje kompetence. Od toho je tady máme. Ale spíš si myslím, že to mají dobře. Oni ty zákony znají. Vždyť sama vidíš, že i ministr otočil. Nejdříve se to taky snažil hodit na nás a teď už říká, že bude třeba změnit zákon. Podobná regulace už platí i jinde, není to tak, že bychom byli jediní…“
Přijíždí tramvaj. “Víš, co?”, říká ještě, než se rozloučíme. “Ono to celé začalo v roce 2004 naším vstupem do Evropské unie, jejíž jsme součástí, a pokud se na tom lidé shodnou, tak jedině tam se to může změnit.”
Doma jsem za pár minut a ještě než začnu chystat večeři, dívám se na Twitter.
Post Michala Půra už má přes sto tisíc zhlédnutí. “Vadim Petrov – cenzor s mentalitou normalizačního bolševika. Větší útok na svobodu projevu tady ještě nebyl,” tak zní jedna z mnoha reakcí.
“Předseda poroty Ceny svobody projevu nebo jak se to jmenuje. To dá rozum,” píše ironicky Jindřich Šídlo. Aspoň ten by mohl vědět, jak RRTV funguje, bručím si potichu, když zavírám notebook.
A v uších mi zní Vadimova slova. “Z toho už se nedostanu…”
má pravdu předsedo…
aneb podle pravidle rozděl a panuj – teď si to tady budeme přehazovat jak horký brambor kdo za to může, kdo to schválil, komu to prošlo pod rukama, kdo se podle toho zařídil a začal buzerovat youtubery? Nejvíc máme být vděční tomu, kdo to vynesl na světlo… ale má to jedno velké ALE!
Stále to neřeší hlavní příčinu problémů – že tenhle šílený rozkaz přišel z druhé strany kontinentu a po něm budou následovat další a další… a že si to všechno necháváme líbit.
a bohužel omluva švejkování je docela slaboduchá, jak budeme švejkovat, až budeme muset bourat domy, až nám budou dávat potraviny přídělem, až budeme mít povinnou digitální peněženku a kreditní systém alá čína, až nám místo léčby vnutěj spíše eutanázii? to je pak nějaký život? podléhat nesmyslné kontrole a buzeraci, s tím že jednou za čas se někde někomu podaří v něčem vyklouznout?
ale ať je tohle taky budíček pro youtubery, víte kolik jich tu stupidní EU propaguje? kolik jich propaguje i kreditní karty a tyhle systémy? Jsou to jinak moc fajn lidi, ale musejí se ještě trochu dovzdělat.
Miloš Zeman měl pravdu, když konstatoval, že neexistuje pitomější tvor ve vesmíru, než je český novinář. Ale to na soudruhy novináře typu Findficha Fídla nebo Michala Půra stejně úplně nepasuje – tohle nejsou jenom pitomci, ale, slovy klasika, taky mediální mrdky. Mediální mrdky, který dobře ví, jaká je realita, akorát si potřebujou kopnout do Petrova, protože to není jejich soudruh, a navíc se svý názory, odlišný od těch jejich, nebojí nahlas říkat, a současně si potřebujou ulevit, že při udělování Cen za svobodu projevu nebyli ani mezi nominanty – protože kdo by i jen nominoval takovýhle parodie na novináře, který tady posledních minimálně dvacet let čuchaj vlastní prdy a pořádaj onanii v kruhu s tím, že kdo nehoní s nima, honí proti nim? Pokud je někdo normalizační bolševik, pak je to v prvé řadě kádrovák Michal Půr.
Tak soudruh Michal Půr podle svých vlastních slov není ani novinář: https://www.youtube.com/watch?v=DXUNGOMZ2p8 Protože kašle i na pravidla žurnalistiky, neboť ta „zamrzla“ a tak je on, chudák, musí posouvat. Tohle je pak důsledek: šíření dezinformací a pomluv o někom, komu tenhle pisálek z Info.cz nesahá ani po kotníky.
Takže Stoniš nebo Bazalová nejsou novináři? Já tedy myslím, že jsou špatní novináři, ale jinak je to strašně hloupý výrok.
https://www.youtube.com/watch?v=cPmjUrUDJK0
Nevim, k cemu ten pokrik. Na Slovensku plati vydelecni youtuberi, influenceri i slapky z Only Fans uz od lonskeho ledna registracni poplatek 260 € Rade pro medialni sluzby. Zavedla to spravne demokraticka Hegerova vlada, konkretne ministr kultury Natalia Milanova za OLaNO. Pry na Slovensko od podzimu 2020 tlacil ÚV EU, jak to, ze jeste registraci nemaji?