Ve čtvrtek přišla neuvěřitelná zpráva o smrti herce a prezidenta Karlovarského filmového festivalu Jiřího Bartošky. Neuvěřitelná proto, že bojovat se smrtelnou nemocí nebylo snadné. On to dokazoval pro nás pro všechny.
Tak trochu playboy – 80. let
Tak jsem pana Bartošku vnímala, než jsem viděla představení v roce 1980 v divadle Bez zábradlí – Maratón, v režii Evalda Schorma. Neuvěřitelný zážitek! A tehdy jsem pana Bartošku začala vidět jako osobnost. Místo toho chlapa, který těží jen ze své fyziognomie. Pokorný, charismatický, lidsky věrohodný člověk. Není takových mnoho.
Karlovarský festival
V devadesátých letech jsem byla 2x na festivalu jako V.I.P., jen jako doprovod. Tak jsem se setkala s „Barťákem,“ Úžasné! Setkání s člověkem, s lidstvím. Upřímnost, přijetí, láska. K fanynce beze jména. K fanynce v doprovodu.
Zažila jsem mnoho setkání s celebritami. Setkání s Jiřím Bartoškou bylo mimo, mimořádné, výjimečné. Já, bezejmenná fanynka, jsem na pár vteřinách v jeho očích byla důležitá. A nebyla jsem sama. Byli to všichni lidé kolem něho.
Čtěte také:
Soudy, odpuštění a smíření
Kdo je tady fašista? Aneb pokrokářské levicové bojůvky blokovaly pochod s dětmi
Potraty a testy: Jsou v KDU-ČSL ještě chlapi?
Na těhotenských testech má být odkaz na pomoc bezradným ženám. Progresivisté se bouří
