Kdyby se mne někdo v 90. letech zeptal, jak se budou mladí lidé za třicet let oslovovat, bylo by slovo „kámo“ až na samém konci pomyslného žebříčku nabízejících se možností. Symbol nepovedených dabingů, imitujících americké „dude“ a „bro“ všude tam, kde nešlo říct „brácho“, neměl tehdy u nikoho šanci. Bezpohlavní oslovení, předjímající, že je každý s každým kamarád, navíc demolovalo jakoukoli sociální hierarchii ve skupině, což také nešlo připustit. V zásadě to bylo tak, že když jsem slyšel v televizi „kámo“, byl to dobrý důvod vypnout zvuk, protože si v daném pořadu spletli české luhy a háje s něčím zcela cizorodým.
Vole, krávo, kámo
Bylo to ale letos v létě, kdy jsem si s plnou naléhavostí povšimnul, že se tak oslovují mladí mezi sebou. Otřáslo mnou to natolik, že jsem si v duchu říkal, kam se podělo naše tradiční „vole“, a to tak naléhavě, že bych snad přivítal i podstatně méně tolerovatelné „krávo“. Tahle oslovení sice používali už Voskovec s Werichem, takže za ty dekády ztratila podstatnou část ze své vulgární podstaty, ale i tak. Chápu, že „ty vole“ a „ty krávo“ je dnes pouhé synonymum údivu, nahrazující předchozí „bože“ tak často, až si říkám, zda neměla Bible s tím svým klaněním se zlatému teleti nakonec pravdu. Každopádně, jakmile slyším „kámo“, jsem ochoten tolerovat i ostravské „pyčo“ v zájmu regionální folklorní rozmanitosti, protože zůstávám alespoň v Čechách.
Ale nejde jen o hovory mládeže někde u průlezek nebo v Mekáči, kde to je nejvíc. Slovo „kámo“ už běžně používají nejen jůtuberští influenceři, ale i moderátoři zcela seriozních pořadů. Nahrazuje „poslyšte“, „řeknu vám“ i „neuvěříte“ zároveň, v závislosti na tom, jak se pronese. Nahrazuje tykání, vykání, mykání i onikání zároveň. Může být „v topu“ i „cringe“ a stává se tak univerzálním nositelem subinformace, zanesené toliko v intonaci a tudíž písemně nezaznamenatelné. Je to daň za dobu streamování, reelování a videosharingu? S písemným projevem už se nepočítá? A nestačí už ani před pár lety slavně zavedené emoji? Zdá se, že nás tak technika hodila zpátky do doby prvobytně pospolné. To také neexistovalo písmo ani rozvinutá slovní zásoba, a jestli měla intonace podchytit význam nějakého pazvuku, může být „kámo“ přesně takovým výkřikem.
Digitální existence
Ještě když jsem se narodil, byla představa malé videokamery, nošené v kapse, zcela mimo realitu Husákova dítěte. Natož aby šlo o záznam, instantně šířený do celého světa a zároveň nahrávaný k pozdějšímu shlédnutí. Technologický pokrok šel ale tak plíživě, že dnes považujeme za normální i výdobytky, které byly dříve z říše snů.
A používáme je s takovou samozřejmostí, že místo dokumentace lidského umu, invence a odkazu našich předků, záznamů vystoupení či uměleckých děl, nějaké edukativní odborné přednášky či pojednání ani nezmiňuje, s nimi natáčíme vlastní obličeje, a nemaje lepších výrazových prostředků, špulíme rty a říkáme „kámo“.
To jsme to s tou digitalizací dopracovali. Nakonec se tak vyplňují prorocká slova mého někdejšího známého, co už v počátcích Internetu pronesl, že „jestli to takhle půjde dál, vrátíme se brzy zpět ke klacku“. Směr bychom už vytyčený měli, zbývá jen pokračovat, a jsme brzy tam.
A to, kámo, nechceš…
Čtěte také:
Chvilkaři jsou zpět! Chtějí opět ovlivňovat volby
Genocida, jakou svět neviděl, Máme svá kola a nebojíme se je použít
Nechoď, Vašku, s pány na let
Kdo „góme hantec z Olteca“, tak ví, že ve „štatlu“ se oslovení „kémo“ používalo už dávno v minulém století.
kemo nebo kamošu hókáme ve štatlu už desítky jařin…..takže….