Ruské riziko dokážeme pojmenovat bez váhání, ale skutečná slabina české ekonomiky se skrývá jinde – v jednostranné závislosti na Německu. Každé zpomalení tamního průmyslu zasahuje přímo do srdce české výroby. Ideologická fascinace hodnotovou blízkostí nám přitom brání vidět, že tato vazba je stejně křehká a potenciálně nebezpečná jako orientace na východ.
Česká ekonomika je pevně provázána s tou německou a často se mluví o tom, že jsme fakticky „17. spolkovou zemí“. Jenže tato lichotivě znějící metafora v sobě skrývá i stinnou stránku – přílišnou závislost, podřízenost a nedostatek národního sebevědomí. Pokud nechceme zůstat jen montovnou a levným dodavatelem, musíme se naučit prosazovat vlastní zájmy a budovat skutečně soběstačnou a suverénní ekonomiku.
Když se v Česku řekne, že jsme sedmnáctou spolkovou zemí Německa, vyvolává to často rozpaky. Na jedné straně hrdost, že malý stát uprostřed Evropy dokázal prorůst do hospodářského srdce největší evropské ekonomiky. Na straně druhé ale pocit méněcennosti a obavy, zda jsme se tím nevzdali vlastní cesty. Historie nás naučila dívat se na Němce s nedůvěrou, ale současnost nás nutí přijímat realitu – hospodářsky jsme s nimi propojeni víc, než si mnohdy připouštíme. Přesto bychom měli mít odvahu položit si otázku: chceme být jen subdodavateli německého průmyslu, nebo suverénním národem, který spolupráci využívá, ale není na ní existenčně závislý?
Ideologické klapky na očích
Zatímco ruskou hrozbu analyzujeme do posledního detailu a v politické debatě ji často řešíme až hystericky, skutečné ekonomické nebezpečí z Německa jako bychom přehlíželi. Vůči Moskvě se stavíme principiálně – sankce, odříznutí od surovin, hledání alternativních trhů. Ale pokud jde o Berlín, chováme se tak, jako by žádné riziko neexistovalo, přestože je pro nás hospodářsky nesrovnatelně významnější.
Tento dvojí metr je nebezpečný. Německo není nepřítel, ale právě proto, že jde o našeho nejbližšího partnera a klíčového odběratele, musíme být obezřetní. Jakmile se jeho hospodářský motor zadře, přenáší se to přímo do naší ekonomiky. Ideologická slepota nám v takové situaci škodí – místo abychom připravili plán, jak zmírnit jednostrannou závislost, spoléháme se na to, že „německý vlak“ pojede navždy. To je iluze, která se nám může vymstít mnohem dřív, než by kdokoliv čekal.
Historická vazba na Němce a psychologický komplex
Česko a Německo spojuje nejen společná hranice, ale i těžce zatížené dějiny. Každý Čech má v sobě zakódované trauma z Mnichova, okupace i poválečného odsunu. Tyto zkušenosti dodnes ovlivňují naše vnímání Němců a často i ekonomické reality. Je to paradox – historicky jsme se vždy bránili germanizaci a usilovali o svébytnost, ale ekonomicky jsme od 90. let stále těsněji spjati s německým průmyslem. Přesto mezi námi přežívá určitý psychologický komplex. Češi se podceňují, neumíme se pochválit a často sami sebe vidíme jen jako „levné dělníky Západu“, ale že ekonomicky patříme na „Východ“.
Zatímco Němci nás mnohdy považují za spolehlivé a schopné partnery, my se sami k sobě chováme s nedůvěrou. Tento postoj má hlubší kořeny. Po desetiletích socialismu, kdy byla soběstačnost chápána jako izolace, a po prudkém otevření trhů v 90. letech jsme si zvykli být „montovnou Evropy“. Ne proto, že bychom neuměli víc, ale protože jsme se spokojili s tím, že nám západní kapitál nabídl práci a my ji přijali. Z toho se zrodil obraz Česka jako spolkové země, jenže ne rovnocenné, ale podřízené. A to je moment, který bychom měli překonat.
Proměna posledních let
Přesto se v posledních letech začíná objevovat určitá proměna. Česká ekonomika už dávno není jen o automobilkách a jednoduché výrobě. Roste podíl high-tech odvětví, české firmy se prosazují v IT, nanotechnologiích, vývoji softwaru i v moderní energetice. Stále častěji se objevují příklady firem, které nejsou jen subdodavateli, ale vytvářejí vlastní produkty a značky, s nimiž prorážejí na světové trhy.
Na tuto změnu tlačí i samotná globalizace. Pandemie covidu a následně válka na Ukrajině ukázaly, jak je nebezpečné spoléhat na jeden zdroj či jeden hlavní trh. Německý model, na který jsme byli napojeni, se začal otřásat – automobilky narážejí na bruselskou ostrakizaci spalovacích motorů, německý průmysl trpí drahými energiemi a ztrácí konkurenceschopnost. Česká ekonomika si tak bolestně uvědomila, že být příliš pevně přivázaná k jedné zemi je riskantní.
Potřeba sebevědomí a suverenity
Pokud se Česká republika nechce smířit s rolí montovny a hospodářského satelitu, musí si vybudovat větší sebevědomí. Ekonomická suverenita není jen otázkou průmyslu a exportu, ale i politického postoje. Znamená to, že si dokážeme jasně definovat své národní zájmy a hájit je, i když to není v souladu s představami Berlína nebo Bruselu.
Často se zapomíná, že Češi mají obrovský lidský i technický potenciál. Historicky jsme patřili mezi průmyslovou elitu Evropy – od Baťových závodů přes strojírenství až po energetiku. Tato tradice nikam nezmizela. To, co chybí, není schopnost, ale odvaha prosazovat vlastní cestu. Pokud budeme sami sebe stále vnímat jen jako „pracovní sílu pro Německo“, pak se z této role nikdy nevymaníme.
Potřeba sebevědomí se projevuje i v otázce strategických odvětví. Energetika, potravinová soběstačnost, zbrojní průmysl či moderní technologie jsou oblasti, kde bychom měli stát na vlastních nohách. Bez nich se stáváme závislými nejen na Německu, ale na celé EU, která často upřednostňuje zájmy velkých států před těmi menšími. Česká politika by proto měla otevřeně říci: spolupráce ano, podřízenost ne.
Ekonomická suverenita není izolace, ale schopnost nastavit rovnováhu. Spolupracovat s Německem je logické a výhodné – jsme geograficky i kulturně propojeni. Zároveň ale musíme mít jasně vymezené hranice, za nimiž už začíná národní zájem. A ten nesmí být obětován kvůli pohodlí či krátkodobému zisku.
Slábnoucí německý motor a česká závislost
Německá ekonomika v posledních letech zpomaluje a tento trend má pro Česko přímé důsledky. Téměř třetina našeho exportu směřuje právě k západnímu sousedovi. Taková koncentrace znamená, že každé zakolísání německého hospodářství se okamžitě promítá do českých továren.
Nejvíce ohrožené jsou obory, které tvoří páteř našeho průmyslu: automobilový sektor, strojírenství, elektrotechnika a chemie. Tyto oblasti jsou na Německo napojené nejvíce, a proto i nejcitlivěji reagují na tamní propad poptávky či utlumení investic. První signály jsou již patrné – německé podniky omezují objednávky a české firmy hlásí pokles zakázek.
Závislost na jednom dominantním partnerovi se ukazuje jako strukturální slabina. Model „levné výrobní dílny“ fungoval v dobách konjunktury, dnes se ale mění v past. Chybí širší síť odbytišť mimo Německo a také vyšší přidaná hodnota ve výrobě. Pokud se tento stav nezmění, hrozí zpomalení růstu, ztráta exportních marží a v nejhorším scénáři i nárůst nezaměstnanosti v průmyslových regionech.
Česko jako partner, nikoliv provincie
Budoucnost česko-německých vztahů nemusí být příběhem podřízenosti. Naopak, pokud dokážeme využít své silné stránky, máme šanci stát se rovnocenným partnerem. Německo potřebuje stabilní a spolehlivé sousedy – a právě to můžeme nabídnout. Ne však v roli levné pracovní síly, ale jako země s vlastním know-how, schopnostmi a vizí.
Česko má všechny předpoklady k tomu, aby vystoupilo z obrazu „17. spolkové země“. Musíme ale změnit vlastní myšlení – přestat se podceňovat, přestat se vnímat jen jako přívěsek silnějšího souseda. Dokud se budeme smiřovat s tím, že většina zisků odtéká za hranice a že naše ekonomika funguje jen jako subdodavatelský stroj, zůstaneme provincií. Pokud ale začneme stavět na vlastních značkách, investovat do výzkumu a vzdělání a diverzifikovat své obchodní vztahy, máme šanci být respektovaným partnerem nejen Německa, ale celé Evropy.
Není tedy otázkou, zda spolupracovat s Němci – to je samozřejmé a pro obě strany výhodné. Skutečná otázka zní: budeme při této spolupráci suverénní, nebo se spokojíme s rolí závislé provincie? Odpověď na ni rozhodne o tom, zda se Česko stane plnohodnotným hráčem v Evropě, nebo zůstane vnímáno jen jako „spolková země bez hlasu“.
Čtěte také:
Dluhy rostou, ekonomika trpí úpadkem průmyslu
Čím víc dluhů, tím blíže k Evropské federaci
Svět ekonomiky míří zpět k národním zájmům
