Kdysi jsem napsal, že Václav Klaus a Miloš Zeman jsou jako dvě sluky. I po letech to pořád platí, nemůže být nejspíš jinak. Cik-cak se míjejí, sledují jeden druhého v politickém poli. Dlouho spolu naprosto nevybíravě válčili, až si k sobě – jako dvě výjimečné osobnosti – postupně nalezli specifickou cestu. Ať tomu zrovna bylo nebo je jakkoliv, nikdy se oba mocenští šachisté navzájem nenechávají být.
Jeden bez druhého by snad ani nebyli celiství, jejich osudy jako by se organicky doplňovaly. Nacházely v sobě své druhé já. Jako by se po jistou dobu v české politice hrála jedna velká šachová partie; jen s bílými nebo černými kameny se to prostě nedá. Do našeho polistopadového veřejného života se jejich svérázné stýkání a potýkání propsalo zcela zásadně. Vytvořili napodobovaný styl. V dobrém i zlém.
Do druhé kategorie mnozí řadili zejména vrchol jejich vzájemné politické spolupráce, devadesátkovou opoziční smlouvu alias „opo-smlouvu“ – systematickou snahu úplně vyšachovat opozici. Rozdělit si sféry vlivu (třeba i skrze tendence ke změně volebního systému), což projektu vyneslo též další hanlivé hodnocení: „neo-normalizace“.
První může být jen jeden
Ve věčném, paradoxním prolínání dvou souputnických narcismů platí, že Klaus býval obvykle první. Ne nutně lepší, jenže první. První zastával premiérský post, který naplňoval v duchu vskutku železného kancléřství. První byl též prezidentem. Poté, co Zemana podtrhla ČSSD vedená jeho předchozím podřízeným Špidlou, jenž se nám ostatně rovněž pokouší vytrvale vracet, přestože několikrát veřejně zdůraznil, že je již minulostí politiky…
Pravda, „Velký Miloš“ sice dřív usedl do křesla předsedy sněmovny, leč to se jako triumf brát dozajista nedá. Klaus o třetí nejvyšší ústavní funkci nejprve nijak nestál, získal ji posléze tak trochu z nouze. Coby cenu útěchy, z níž radostí neskákal. Kdo si vzpomene, nakolik úkorně a hystericky v ní třetí předseda PS občas reagovával na (výsměšná) jednání poslanců, jež náhle nemohl tak snadno okřikovat, mi jistě dá za pravdu.
Druhý prezident ČR rovněž první prorazil s alternativní partají vůči té původní, jíž roku 1991 v Olomouci založil. Zatímco prognostik Zeman, skutečný obnovitel (a následně likvidátor) české sociální demokracie, zkusil tentýž princip hned dvakrát – bezúspěšně.
Být stále u toho
Nebylo to snadné či přímočaré, ale člen „ego-smlouvy“ Klaus se jako řidič ze zadního sedadla prosadil s poněkud nostalgicky pojatými Motoristy sobě, jejichž předseda Petr Macinka (po celkových sedmnácti letech spolupráce) právě skončil v Institutu Václava Klause. S tímto vozidlem usiluje někdejší předseda strany a vlády, sněmovny či hlava státu „být stále u toho“. Ač nutno podotknout, že v předpokládané trojkoalici pod Babišovým urputným žezlem budou Motoristé sami o sobě hrát druhé, ne-li třetí housle. Nemluvě o automatickém zařazení hrozby pohlcení anoisty. Odsátí i poslední kapky benzínu prostřednictvím stylu, v němž se tak trochu snoubí klausovská technokracie se zemanovskou lidovostí.
Uvidíme. Taktéž to, jestli Zeman, pohybující se dnes většinou na kolečkovém křesle, bude mít ještě příležitost věc zkusit znovu. Do třetice všeho. Nechtěl bych podceňovat jeho schopnost znovu se pozvednout, vždycky prokazoval obrovskou politickou životaschopnost anebo um regenerace (obdobně třeba Robert Fico, jemuž jeden čas nemálo radil). Nicméně tohle už vážně nevypadá na fénixe, nýbrž na labutí píseň. Píseň sluky lesní, objímače stromů na Vysočině. Na šachovou koncovku i konec zrcadlení.
Čtěte také:
Klaus a Zeman společně? Spíše mediální drby
Fiala: Klaus? Ten nic nedokázal…
Miloš Zeman Fialově vládě: Ve jménu Božím, táhněte!
