Kritické zamyšlení Janiny z Londýna o příčinách a důsledcích čtvrtečního vraždění v Praze: Vítejte na Západě. Bohužel.

Tahle rozmanitá směsice komentářů mě doslova zahltila, když jsem tady v Británii ve čtvrtek na síti X rozklikla slova ´Czechia´ a ´Prague´. Nedozvědět se o masakru na pražské Filozofické fakultě téměř v reálném čase bylo prakticky nemožné. Když pominu, že mi o tragédii začaly přicházet zprávy od mých přátel a příbuzných z Čech, velmi rychle téma začala pokrývat všechna zahraniční média.

“Už to tu začíná být jak v Americe,” čtu si zprávu. Ovšem, je to narážka na časté ozbrojené útoky studentů proti svým spolužákům a učitelům na amerických školách. V Británii se dějí také, ale útoky jsou vedeny nožem. Střelné zbraně jsou tady zakázány. Koneckonců, dlouhé nože také.

Poslední dobou dostávám z Česka většinou děsivé zprávy. Střelba, míření zbraní na děti, útoky, sebevraždy. To, čím tato smutná černá kronika vygradovala ve čtvrtek na filozofické fakultě, se ale vymyká všemu dosavadnímu. Tedy pro Česko. V Londýně se například často zabíjí mezi sebou členové dětských gangů. Studie, zveřejněná před měsícem v deníku The Guardian, ukázala, že až polovina teenagerů v Británii se zapletla nebo byla obětí vyřizování si účtů mezi gangy mladistvých, útoku nožem nebo šikany.

Celkem jde až o děsivé číslo 358 000 teenagerů, a to pouze za poslední rok. Poté byl proveden ještě detailnější průzkum mezi 7500 teenagery, který ukázal, že je velmi jasný vztah mezi obětmi války gangů a chudobou. Pravdou je, že většina těchto gangů mladistvých se v Británii rekrutuje z prostředí chudých přistěhovalců, nejčastěji pákistánských.

Jak žít s nebezpečím? Zvyknete si

Jak s vědomím neustálého ohrožení můžete žít? Nějak si zvyknete, začnete být imunní. Vzpomínám, když jsem těsně před pandemií covidu byla na schůzce v Hillingtonu, jedné ze čtvrtí západního Londýna, který je mimo jiné volebním okrskem Borise Johnsona. Asi hodinu poté, co jsem odjela zpět domů, tam jeden sedmnáctiletý teenager usmrtil svého vrstevníka. Šlo „jen“ o vyřizování si účtů mezi gangy. Stalo se to na té rušné ulici, z níž jsem odešla, před obchodním domem. Na druhou stranu, nikdo jiný nebyl zraněn. Soustředili se jeden na druhého.

Samozřejmě, že kriminalita není jen otázkou barvy pleti či příslušnosti ke konkrétnímu etniku. Vzpomeňme na mladou bílou Britku, která byla před rokem zabita policistou, také bělochem. Byl z toho podobný poprask, jako nyní v Česku, kdy je západní veřejnost překvapena národností a barvou pleti útočníka – tedy tím, že se jedná o původního Evropana.

V této souvislosti připomínám také podivnou smrt mladé Češky v Londýně těsně před Vánoci před dvěma lety, která byla malými dětmi objevena ve frekventovaném parku v jižním Londýně a která zůstala veřejnosti nevysvětlena.

Pravdou ovšem je, že útoky motivované terorismem, které vedou k radikálnímu islámu, migranty nebo jejich potomky, u nichž se nepodařila integrace do většinové společnosti, prostě převažují. Už od teroristických útoků v roce 2017 jsem si zvykla žít v permanentním latentním nebezpečí, které sice přímo nevnímáte, ale na druhou stranu jste obezřetnější k drobnostem, které mohou znamenat potenciální ohrožení nebo problematického jedince.

Podobně jako vrah z masakru na Filozofické fakultě v Praze bývají často vykreslováni teroristé, kteří spáchají teroristický čin v Londýně, spojení s ideologií radikálního islámu. Jejich okolí je charakterizuje jako bezproblémové sousedy, slušné, tiché, maximálně samotářské.

Mezinárodní terorista Čermák, který nikomu neublížil versus slušný intelektuál masakrující své spolužáky

Zaujalo mě jedno téma, které se v Británii v souvislosti s pražským masakrem také řeší: Lidé se ptají, proč jej česká policie a média neoznačí jako teroristický útok a dotyčného jako teroristu. Samozřejmě se s tím pojí i komentáře, že se tento výraz tendenčně používá, když se mluví o muslimech. Je to zajímavá otázka. Řekla jsem, že naopak česká justice podala nedávno mezinárodní zatykač na Tomáše Čermáka, kterého označila jako teroristu. Je bílé pleti a jediné jeho provinění byly nenávistné projevy na sociální síti. Tedy ´blbé kecy na internetu´, které tu a tam beztrestně vedou také privilegovaní politici českého vládnoucího režimu. Ovšem ti jsou za ně maximálně pokáráni, většinou chváleni. Klasický dvojí metr.

Čermák dostal 5,5 roku tvrdého vězení s ostrahou, kam nenastoupil. Utekl do Polska, kde někde v lese natočil další video, kde vyhrožoval českým politikům. Brzy na to jej polská policie zatkla.

A teď se mě lidé tady ptají: A kolik lidí ten Čermák vlastně zabil? Odpovídám, že nikoho. Jak to? A proč je tedy terorista? „Nevím,“ opravdu nemám odpověď.

Co na to máte odpovědět, když nechcete říct o své zemi a její justici, že v ní nevládne spravedlnost, demokracie a ochrana zájmů vlastních obyvatel? Jednou mi kolega z Číny řekl: „U vás je to stejné jako u nás,“ a další ze Srí Lanky přitakal.

Selhává vláda v ochraně obyvatel?

Pojďme řešit, jakým způsobem pracuje česká policie a ministerstvo vnitra a justice, když přiznají, že sledovali, ale nechali konat útočníka, který spáchal bezprecedentní vánoční masakr. Byl tichý, spořádaný, inteligentní; na sítích dokonce kolují fotky, jak byl vyznamenán za skvělou školní práci. Jde tedy o příkladného člověka, z rodiny, která je označována jako normální a spořádaná, který stále není označen za teroristu.

A vedle něj se podívejme na „dezoláta“ Čermáka, který nikoho nezabil, ale byl na něj vydán mezinárodní zatykač jako na teroristu na útěku. Proč se nad tím nikdo nepozastaví?

Zdá se, že cenzura a zavírání politických vězňů, podporovaná ministrem vnitra Rakušanem, k ničemu nevede. Jeho chvástání se, že ´to na filozofické fakultě mohlo dopadnout hůř´, vyznívá skutečně tristně.

Ale budiž, ve věznicích sedí darebáci, kterým stačí se vyvztekat, ale máme mezi sebou na svobodě beránky, dodržující pravidla prorežimního newspeaku, kterým ale jednoho dne vybouchne vnitřní papiňák, a „jdou na to“. 

Češi se přestávají hádat?

Ano, můžeme říct, že se jedná o izolovaný čin deprimovaného nebo násilnického jedince. Doufejme, že ano. Je tam ale jedno ALE…

Když jsem byla před dvěma týdny v Česku, zaujala mě jedna věc. Vždy se snažím mluvit s lidmi a nasát atmosféru ve společnosti. Všimla jsem si, že zatímco donedávna byli lidé v Česku nějak naštvaní a otráveni, většinou vládou a politikou, a hádali se kvůli tomu mezi sebou, teď to už tak nebylo. Říkala jsem si, že to bude tím předvánočním časem, ale…

Jednak se lidé přestali, až na výjimky, hádat kvůli politice. Už není o čem. I ti v mém okolí, kteří volili strany vládní pětikoalice, už pro ně nemají dobrého slova. Není proč se hádat. Všichni tak nějak tuší, že se z nich vyklubali klasičtí političtí šíbři, kteří popírají své předvolební sliby a jejich jediným zájmem je udržení si svých vlastních koryt.

Druhá část lidí z mého českého okolí doufá, že se to za dva roky zlepší, až bude vládnout současná opozice. Tyto lidi drží při životě alespoň tato představa.

Nezmiňuji ty, kteří nevolili nikoho z těch, kteří sedí ve sněmovně, a „spravedlivě“ je nenávidí všechny.

Pak je tu už jen stále se zmenšující skupinka stálých příznivců pětikoalice. O nich se to ale ví, a tak jim nikdo neodporuje. Proč se hádat s privilegovanými? Neudali by nás někam?

I když to zní neutěšeně, pokládám to paradoxně za dobrou zprávu. Lidé totiž konečně pochopili, že nemá smysl nenávidět se mezi sebou, ale svůj hněv a kritiku společně soustředit na rozhazovačnou vládu, žijící sice nad poměry, ale neváhající tvrdě ožebračovat i střední třídu. Prostřednictvím marketingu má drzost kritikům vzkázat, že kdo potřebuje, ať si požádá o dávky.

Politika má samozřejmě vliv na náladu v zemi.

Ale vinit za vše současnou vládu by také nebylo fér. Ta samozřejmě nemůže za osamělého šílence, který vytáhne zbraň a vraždí.

Společnost je nemocná. Trpí neléčeným posttraumatickým syndromem

V Británii a Americe se nyní vážně řeší posttraumatický syndrom celé společnosti. Psychologové již často varovali, že nejen na dětech, ale i na dospělých se s časovým odstupem začíná projevovat syndrom z dlouhých lockdownů, domácí výuky, izolace od vrstevníků. Projevuje se stoupající nervozitou a vážnými psychickými problémy.

Už předtím psychologové varovali, že bude třeba jednat s celou společností jako s někým, kdo trpí posttraumatickým syndromem, který se většinou projevuje u válečných veteránů a lidí, kteří přežili nějaký velký šok či trauma.

Podle posledního průzkumu Americké psychologické asociace trpí posttraumatickým syndromem až dvě třetiny respondentů.

Světová zdravotnická organizace dokonce konstatovala, že po pandemii se celosvětově zvýšil počet depresí a úzkosti o bezprecedentních 25 procent.

„Problém duševního zdraví se prosakuje, stejně jako inkubace viru,“ říká Laura Shannonhouse, docentka poradenských a psychologických služeb na americké College of Education & Human Development. „Vidíme zatím jen malé kousky, ale je to jako ledovec – většina z toho je stále pod povrchem,“ varuje.

Proto je toto trauma tak nebezpečné. Je neviditelné. Svět se sice na první pohled vrátil před pandemickou dobu, vše vypadá na první pohled v pořádku, děti a studenti jsou zpět ve školách, lidé v práci – jenže to tak není. Změnilo se vše. A skoro nikdo neřeší, co se děje uvnitř každého z nás.

Do tohoto sotva rozpoznaného postpandemického-posttraumatického syndromu vstoupila válka na Ukrajině, vraždění Hamásu v Izraeli, ekonomická/energetická krize a řada dalších problémů, které si každá země, každá společnost, rodina, jednotlivec valí před sebou jako symbolický Sysifos svůj kámen. A zdá se, že konec není v dohledu, naopak.

Přelidňující se Česko

V Česku k tomu přibývá nebývalý nárůst počtu obyvatelstva způsobený uprchlickou vlnou z Ukrajiny, který přináší problémy ve zdravotnictví, sociálních službách a školství. Tyto problémy Západ zná delší dobu.

Část občanů může mít pocit, že vlastní vláda z uprchlíků učinila privilegovanou a nedotknutelnou vrstvu.

Tím spíš vadí způsob, jakým vláda komunikuje s bouřícími se občany, využívajícími práva na demonstrace a vyjádření svého názoru na veřejnosti. Zvláště když i oni ukrajinským uprchlíkům pomáhají, což některým politikům nebrání jim nadávat do ruských švábů a dezolátů.

U mladých lidí se navíc přidává krize z hledání identity, kdy jsou prostřednictvím woke ideologie postrkováni, aby řešili své pohlaví. Hledají místo v měnící se společnosti, někteří se rozhodují, jestli mají donášet na své učitele či spolužáky kvůli jejich nevhodným názorům na moderní ideologie. Vše je doprovázeno nenávistí na sociálních sítích. Není divu, že psychologové a psychiatři jsou přehlceni, včetně dětských. Ale netýká se to jen Česka. Nicméně čekám, kdy česká vláda začne tento problém řešit. Zatím se však v tomto směru nic pozitivního neděje.

Když lidé přestanou demonstrovat či nadávat a umlknou, bude zle. A v Česku už mlčí

Od chvíle, kdy jsem se vrátila z Česka přemýšlím, jak všechny své dojmy a zážitky, které jsem nasbírala, pojmenovat a zobecnit. Kdo by to byl řekl, že najdu odpověď ve slovech Miloše Zemana. “Panovník nařídí zvyšovat daně. Pak si zavolá svého výběrčího a ptá se ho: „Křičí lidé? Nadávají?” Výběrčí přitaká. “Tak ještě zvyšujte.” Znovu si ho zavolá: “A co lidé? Křičí?” Výběrčí zavrtí hlavou: “Ne, mlčí.” Panovník nařídí: “Okamžitě snižte daně.” – Lidé dnes mlčí, paní redaktorko, a to je to nejhorší…” dodává Miloš Zeman v rozhovoru s Terezií Tománkovou.

Vyměňme Zemanův příměr za jakýkoliv jiný a podívejme se jeho prizmatem na celospolečenskou atmosféru v Česku.

Vláda spolu s médii, neziskovkami a často až duševně nevyzrálými trolly nadšenými, že mohou sloužit liberálně demokratickému režimu a dupat po lidech s nepohodlnými názory, pošlapává v zárodku jakoukoliv svobodnou a kritickou diskusi, vyvolává strach mezi lidmi projevit veřejně vlastní postoj, aby se nevystavili problémům v práci, případně dokonce trestnímu stíhání.

Lidé se stáhli do soukromí, ale jejich frustrace vzrostla. Důvodů je více a samozřejmě k ní přispívají i sami politici: Premiér se dosud nevyjádřil k sebevraždě muže před Úřadem vlády. Poplivanou ukrajinskou holčičku přijal prezident, ale romskou rodinu – pozůstalé chlapce, zabitého ukrajinským útočníkem, nepřijal. Když se Romové bouřili, poslal jim ministr vnitra arogantní vzkaz, natočený v autě. Podobných zjevných nespravedlností a nadřazenosti je příliš mnoho.

Neměla by vláda vyhlásit dočasné vánoční příměří vůči svým občanům?

Kdyby byl masakr na Filozofické fakultě ojedinělým činem, vymykajícím se zdravé atmosféře ve společnosti, neřekla bych slovo. Ale on až příliš připomíná další čin v řadě, a to v zemi, která byla až dosud víceméně bezpečná a mírumilovná.

Ano, bohužel v tomto druhu násilí doháníme Západ.

Ke zlepšení situace by pomohlo mít politiky, kteří dokáží ostré hrany zjemňovat, a bez prázdných marketingových gest a arogantní intonace prostě jen dávat jasně najevo, že stojí za svými lidmi, že je berou jako partnery a že problém chtějí řešit společně. A ne vyhrožovat a znovu rozdělovat národ.

Budu asi napadena z naivity a zneužívání tragédie k dalšímu rýpnutí do vlády. Jenže: Jestli vše, co popisuji a co vygradovalo ve čtvrtek na pražské Filozofické fakultě, není varovný signál, co už tedy?

JANE FRANK /Janina z Londýna/