Osud, Bůh či Satan?

Ilustrační foto. Zdroj: Shutterstock

Z tramvaje jsem sledoval okolí. I auta a jejich SPZ, dnes vlastně registrační značky. Na jedné z nich byly tři šestky. Šlo o cizí vůz a skvěly se vedle sebe osamoceně. 666. Ďáblovo či Satanovo znamení. Cestou z pohřbu kamarádovy manželky mi to přišlo zvláštní.

Období, kdy se někomu opravdu, ale opravdu nedaří, má, předpokládám, většina lidí. Já ho měl zrovna tehdy. Zadíval jsem se na ta čísla a pomyslel si : „Nedokázal bys mi Satane, Ďáble, či kdo vlastně jsi, nějak pomoci?“ Zblbnut dostatečným množstvím pohádek a filmů mne samozřejmě napadla i otázka: „A co za to vlastně budeš chtít?“

Nemusel jsem ani zavírat oči a Satan se zjevil přímo přede mnou. „A co myslíš, že bych asi chtěl? Přece tvou duši! Vždyť víš, jak to chodí!“ „Moje duše přece patří mně,“ namítl jsem. „Chceš helfnout? A zadarmo? Tak to se obrať na Boha. To on jede v charitě, na kterou stejně nemá. Já dělám byznys. Prostě něco za něco,“ konstatoval suše Satan a zmizel.

Otázky se nabízejí rychle

Večer jsem se nad tou příhodou zamyslel v baru, kam rád chodím. Jak to vlastně je s duší, vírou, nebem a peklem? Všechno se nejspíš odvíjí od víry. Jsem agnostik. V duchu jsem se „našteloval“ do pozice věřícího křesťana: Když budu v pozemském životě dostatečně vzorný podle určitých měřítek, Bůh mě vezme na nebesa a bude fajn. Pokud tato kritéria nesplním, jsem v pytli, lépe řečeno v pekle.

Jsa si vědom dosavadního průběhu svého života, nabízela se jediná myšlenka: „Uzavři obchod. Užij si svůj zbytek času bez potíží a v pohodě a pak se odevzdej tomu, kam stejně patříš a spadneš.“ „Jaký je ten zbylý čas? Nešlo by část prostředků či schopností získaných z kšeftu s Ďáblem použít na nějaké bohulibé účely a zkusit se tak ze smlouvy vyvázat? Co kdyby pak Satanáš řekl něco ve smyslu, že jsem moc hodný a do pekla nepatřím? (Prostě klasický český ojeb, tunel, či co kdo chce…)“ To je jen malý zanedbatelný výčet otázek, které prosvištěly zbytkem mého mozku závratným tempem.

Otázky přicházejí zpravidla rychle, najít na ně odpovědi ale bývá podstatně složitější a trvá to delší dobu. Nechtěl jsem je hledat. Ze zkušenosti vím, že přijdou samy. Většinou, bohužel, pozdě. Věděl jsem, že stačí pomyšlení, a Ďábel se znovu zjeví. „Neboj, na podpisy krví už dávno nehrajeme. Máme propisky,“ snažil se potvrdit mé myšlenky a rozptýlit obavy z jakéhokoli vpichu. Mám či nemám podepsat?

Žijeme tady a teď

Mé myšlenky se začaly zaobírat Bohem. Cesta k němu prý vede skrze utrpení. Proboha proč? Jasně, bylo tam nějaké ukřižování. Ale těch přece v té době byly mraky. A tenhle jeho syn navíc obživl! A kdo jiný by měl odpouštět než Bůh? Má být cesta k němu nějakou skrytou pomstou? O den později jsem se stavil v kostele a tiše vznesl patřičné dotazy. Nic! Vysvětlil jsem si to tím, že jako jeden z mála měl tento chrám Páně oltář orientován na jih místo na východ. Ostatně – těch, ke kterým Nejvyšší promlouvá, nebývá mnoho, takže jistě nemá sebemenší důvod, aby něco vysvětloval zrovna mně. Takže otázky zůstávaly nezodpovězeny a já dál tápající ve tmě.

Psychologové a jiní mozkoškrabové doporučují v případě, že chceme či potřebujeme učinit nějaké zásadní rozhodnutí, přihazovat na misky s názvy Pro a Proti pomyslných vah a zachovat se podle výsledku. Dobře, u změny zaměstnání to asi lze. Víc peněz – míň peněz, lepší – horší kolektiv, pracovní doba, možnost postupu či dalšího uplatnění… Jenže co jsem měl na misky klást tady, kde je vše imaginanární a hypotetické? Peklo nebo Ráj?

Další z mnoha nejistot, které nás již od narození provázejí životem. Jedinou jistotou by mohlo být, že jednou umřeme, a i té se vírou v převtělení, povznesení a kdo ví co ještě mnozí zbavují. Proč ne? Každému, co jeho jest. A přestože mnozí po jistotách touží, bohužel, ani další východ slunce není a nikdy nebyl nikým ani ničím zaručen. Proč by konec konců mělo pořád vycházet? Co když ho to přestane bavit? Nevěřím fyzikům, kteří tvrdí, že dokázali spočítat dobu vzniku i zániku vesmíru. Házejí miliardami let sem a tam a stejně je nejspíš všechno jinak… Jednu jistotu ale přece jen všichni máme: Žijeme. Tady a teď! Jistě, můžeme tápat v paměti a hledat věci minulé, ale pozor, vzpomínky bývají často ošidné. Také lze určitě spřádat plány na časy budoucí, ale ty bývají pofidérní vždycky. Prostě platí: tady a teď.

O rok později

Ještě pro pořádek. Tenhle text začal vznikat v polovině listopadu před sedmi lety. Dlouho jsem se k němu nevracel z různých důvodů – potřeboval jsem se soustředit na jiné věci, nevěděl jsem, kudy dál (napadala mě buď obrovská spousta dalšího vývoje pokračování nebo naopak vůbec nic), nemohl jsem najít papír s poznámkami… Skutečnost je taková, že kamarád, na pohřbu jehož manželky jsem byl, ji v květnu následujícího roku týden před svými nedožitými 71. narozeninami následoval. Žili spolu od střední školy, a i my agnostici pro usnadnění svých pocitů rádi přistupujeme na náboženskou teorii, že se spolu sešli a v nebi si uspořádali pořádný narozeninový mejdan.

Kdyby tohle byl film, naběhl by dole titulek „O rok později“. Žádnou smlouvu jsem nepodepsal. Mé věci se trochu srovnaly. Ale opravdu jenom trochu. Začínám přemýšlet, co by mohlo být příčinou drobného posunu k lepšímu. Vezmu-li v potaz, že má snaha – nesnaha, píle – nepíle zůstaly konstantní, možná by se v tom dal hledat zásah „vyšší moci“. Existují tedy zhruba tři varianty. První je, že se mi Ďábel snažil dát jakýsi „foršus“ na věci příští. Prostě něco jako vidíš, že všechno jde, podepiš a budeš se mít naprosto skvěle.

Druhou možností by mohlo být, že má podezřelá aktivita se Satanem vzbudila zájem samotného Boha (něco jak když pošlete e-mail s určitými slovy nebo nevhodným lidem a všimne si vás CIA, NSA, FSB, DEA, Rosenkruciáni, Ilumináti a kdo ví, kdo ještě). Třeba se sám Velký trojjediný rozhodl mi naznačit, že není třeba nic podepisovat a občasné podvědomé „Andělíčku, můj strážníčku, …“ by mohlo k vybřednutí z nejhorších nepříjemností stačit. A konečně třetí varianta – pod vším by mohl tak nějak nenápadně být podepsaný osud.

Nevyzpytatelné cesty

O něm, často s velkým O, již byly podepsány stohy papíru a v poslední době i vytvořeny spousty gigabytů dat. Je osud axiom nebo proměnná? Jsme jeho hříčkou, či jej můžeme svým myšlením, chováním a činy měnit? Těžko říct. Zase bude záležet na individuálním pohledu na svět a život jako takový. Osobně asi nejsem zastáncem stoiků v jejich očekávání a přijímání věcí příštích s tím, že co se má stát se také stane. Rád se snažím věci změnit.

Jenže ono to ne vždy jde. Často se zdá, že se věci vyvíjejí správným směrem i tempem, ale pak se zničehonic všechno zvrtne. Byť v rámci určité objektivity je nutno přiznat, že občas něco proběhne i v opačném gardu. Někdy to vypadá, že cosi neodvratně směřuje k obrovskému průšvihu a najednou se vše otočí a je to v pohodě. Inu, cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Což je nejspíš jen jiný výraz pro: cesty Osudu jsou nevyzpytatelné. Vtip je v tom, že ani jedny z těch cest neznáme a netušíme, kudy vedou.

Zatímco zásahy Boha či Osudu jsou ve většinové společnosti připouštěny, možnost, že něco ovlivnil Satan je všeobecně zavrhována. Tedy pokud nejde o něco obzvlášť zavrženíhodného. Špatné věci přece nemohou být dílem Boha (byť existují výklady, podle nichž jde právě o cestu k němu skrze utrpení). U Osudu je způsobení ošklivých jevů bráno jako možné, zatímco u Ďábla jako nanejvýš pravděpodobné. Ve skutečnosti je ale asi třeba s výjimkou přírodních a vesmírných katastrof za vším hledat člověka. Se všemi jeho vlastnostmi. Což znamená – za dobrem i za zlem. Ale to už je na jiné povídání…