Kult neosobnosti: Z prezidenta je marketingový maskot a média mu tleskají

Petr Pavel: Foto: archiv
Petr Žantovský
Petr Žantovský Komentátor

Nijak se netajím tím, že mou celoživotní vášní je hudba. V dobách, kdy se nemohlo svobodně psát o politice, psával jsem hlavně o jazzu, který mi, možná po vzoru Josefa Škvoreckého, symbolizoval svobodu uměleckého vyjádření na pozadí nesvobodného světa. Svým způsobem byl tak i jazz, nejen folk či rock, symbolem jistého typu odporu vůči všem kleštím světa, a co jich vždy a všude bylo.

Po převratu v roce 1989 a jisté nepříliš dlouhé konjunktuře hudebního tisku (typicky Rock & Pop) došlo i v tomto mediálním segmentu k nezbytným změnám daným především zhurta nastupující digitální technologií. Většina hudební publicistiky se přesunula do internetového prostředí. Osobně jsem si asi nejvíc oblíbil web Headliner, a to zdaleka nejen díky skvělým vzpomínkovým črtám klasika české hudební žurnalistiky Josefa Vlčka. Headliner mi přišel všestranný, nepříliš zaujatý, informovaný a informující.

Až do tohoto týdne, kdy jsem při jeho četbě dospěl ke zdrcujícímu poznání: médium, které by nad jiné mělo ctít kreativní originalitu a myšlenkovou nezávislost, se propadlo do nejhlubšího močálu režimního pisálkovství. Dočetl jsem se zde totiž toto: pod titulkem „Hodina s prezidentem, boží Lorde a velký Teddy Swims…“ se nachází rekapitulace právě končícího festivalu United Colours of Ostrava. Kdysi jej vydupala ze země agilní ostravská novinářka Zlatka Holušová, a budiž jí za to doživotně sejmutý klobouk. Mezitím se z toho stalo balábile komerčních i nekomerčních produkcí; festival prostě přerostl sám sebe. Na tom není nic divného, to postihlo i jeho zahraniční vzory. Tak jako tak dramaturgie se stále snažila zachovat relativně vysokou laťku. Až na jedno…

Jak se dočteme v Headlineru, „Měl pro mě pátek tři hlavní hvězdy. Když to vezmu chronologicky, tou první byl prezident Petr Pavel. Hodinovou diskusi, kterou s ním v rámci diskusního fóra Meltingpot vedl Libor Bouček, samozřejmě nelze srovnávat s koncerty. Přesto mě během ní těšilo vědomí, že současný prezident České republiky pravidelně navštěvuje kulturní akce, často právě koncerty a festivaly, a že jeho setkání s lidmi v publiku se pokaždé nesou ve velmi pozitivní atmosféře. Prezident v rozhovoru mluvil o tom, jak hudba umožňuje lidem s rozdílnými názory a preferencemi užít si něco společně. Ano, hudba spojuje. Je dobře, že se o totéž snaží i on sám, aniž by přitom ustupoval od svých pevných postojů.“ Also sprach redaktorka Šárka Hellerová. To stojí za pozastavení.

Nevím, kterého je autorka ročníku, ale já, zřejmě na rozdíl od ní, pamatuji časy, kdy se papaláši nevítali na podobných festivalech, naopak namnoze se zasluhovali o jejich zákazy. Ze zakázaných festivalů se pak zdrhalo před fízly krajem lesů, vod a strání do bezpečí, a to vždy až do příštího stejně nechtěného festivalu. Představa Husáka, jak rozpráví s návštěvníky festivalu ve Chvaleticích nad Labem či Veselí nad Moravou, patří do sféry Montyho Pythona.

Husák byl chytrý chlap; jistě by dal dohromady spoustu frází o tom, „jak hudba umožňuje lidem s rozdílnými názory a preferencemi užít si něco společně. Ano, hudba spojuje.“ No jo, ale koho s kým a proč?

Prezident Pavel se stal maskotem marketingové kampaně pro svou příští kandidaturu (ani se nenadějeme a bude tady), a tudíž hledá voliče. Má pěkně po masarykovsku střižený bíbr, ostrý pohled zaměřený do daleka a rétoriku plnou každému srozumitelných floskulí o liberální demokracii a společné evropské budoucnosti. To je koneckonců také hlavní důvod existence neformální C. K. Hrad, s níž prezident sám či s manželkou vyjíždí na opulentní výlety, tu na motorkách do Španělska, tu fotit nějaké závody (a nechat se při tom fotit jinými), a to vše samozřejmě z našich kapes. Pokud si někdo vzpomene na jediný státnický čin P. P., nepočítaje tu blamáž s Ankarou a ohnutí smyslu Ústavního soudu, ozvěte se, dostanete ode mne knihu.

Obzvlášť mě hořce rozesmála zmínka o tom, že v duchu řečeného souručenství kolem sdílení hudby „projevuje sebe sama, aniž by přitom ustupoval od svých pevných postojů.“ Ale ptejme se, kterých? Těch z půlky 80. let, kdy odsouhlasil okupaci Varšavské smlouvy, byl předsedou ZO KSČ a lampasákem na vzestupu, včetně školení na rozvědčíka? Nebo až těch nových, naučených po odložení jedné uniformy a její výměně za jinou, náležitě pokrokovou, proti níž se nedlouho předtím učil v řadách ČSLA srdnatě bojovat? Myslím, že nám v té věci stále ještě dluží vysvětlení. Fráze o tom, že „si to odmakal“, je trochu slabá.

To, jak se kolem P. P. vytváří kult jeho (ne)osobnosti, vidíme denně a nikoho to nepřekvapí. Že však na tuhle falešnou notu má potřebu naskakovat i médium určené (jak jsem byl přesvědčen) nekonvenčním myšlenkám a tvorbě, mě vyděsilo. Vzpomněl jsem si na písně Šel Frantík kolem zahrádky (Nezval), Poručíme větru dešti (Čtvrtek) či Zítra se bude tančit všude (Kohout). Jak je k nim od těch pajánů z Headlineru daleko?

Upoutávka
Přečtete si v tištěném nebo v elektronickém vydání měsíčníku TO
Přečíst
Ukázat komentáře (0)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Líbí se vám článek?

Komentátor

Můj košík Close (×)

Váš košík je prázdný
Prozkoumat e-shop
Deník TO členství
Pořiďte si členství a získejte řadu skvělých výhod!
Zde se můžete zaregistrovat >