Lesk a bída odborníků

Podivný tanec kolem prvního většího vystoupení ministra obrany, generálporučíka Jaromíra Zůny, do něhož se zapojilo jeho nominující hnutí SPD, předseda PRO, premiér, opozice a většina médií, není zrovna nejlepším startem jeho vládního angažmá. Volič SPD nevěří svým uším a oprávněně se ptá, co mají ministrova slova o nehynoucí podpoře Ukrajiny znamenat. Vedení hnutí stojí před neřešitelným úkolem, jak jim Zůnova slova nějak přijatelně vysvětlit. To však torpéduje premiér, který tím chce vyrazit z rukou bič opozici, jež si Okamurova a Fialova slova vyloží po svém.

Co za tím hledat? Ještě dříve, než se vláda stačila rozkoukat, objevilo se víceméně očekávané: sázka na částečnou expertokracii, k níž se SPD uchýlila, když do Babišovy vlády s jeho radostným souhlasem nominovala „odborníky“, mívá i svou stinnou stránku. Politika je řemeslo jako každé jiné – ne-li významně náročnější – a vyžaduje své.

Tedy něco, co lze obtížně definovat, snad jako schopnost navnímat zákonitosti politických procesů a umět je artikulovat v rámci ideového základu politika či strany, kterou reprezentuje. V Zůnově případě platí: jestliže označím Rusko za agresora a řeknu „A“, musím dodat i „B“. Tím by bylo pár slov o příčinách vzniku konfliktu a o tom, kdo se na nich kromě Rusů podílel.

Ještě kontroverznější jsou ministrova slova o podpoře Ukrajiny, už proto, že programové prohlášení vlády o ní mlčí. Chtěl snad generál Zůna zaplnit toto prázdné místo? Inspiroval se on nebo někdo v pozadí průzkumy veřejného mínění, podle nichž většina Čechů je stále pro pomoc Ukrajině? Od ministra obrany – a navíc generála – ji však veřejnost nutně vnímá jako vojenskou, kterou většina našich občanů odmítá.

Nebo jde o předem marný pokus otupit kritiku ze strany progresivisticky naladěných politiků a médií, pro něž je realističtější postoj ke konfliktu na Ukrajině zradou? Nebo jde o úlitbu prezidentovi Pavlovi s prakticky shodným profesním zázemím jako má ministr Zůna? Posvětil jeho slova premiér Babiš, aby nedráždil Brusel?

Neznalost neomlouvá

Bohužel, v těchto případech – stejně jako v životě – jde většinou o tu nejjednodušší variantu: neznalost řemesla, podcenění politického uvažování a vyjadřování, přesvědčení o vlastní genialitě a s tím spojené nenaslouchání zkušeným. U úzce specializovaných odborníků, které by velká část veřejnosti nejraději pověřila řízením státu, nejde o problém výjimečný.

Nesmíme zapomínat, že ministr je především člen vlády, která rozhoduje kolektivně o všem možném i nemožném. To vyžaduje kombinaci rozsáhlých obecných znalostí, zkušeností a schopnosti používat zdravý rozum. Pokud k tomu disponuje jistou odborností, je to jistě dobře. Ale samo to zdaleka nestačí.

Ministr je a má správně být především politik, expertům patří místa náměstků a poradců. Výjimkou jsou tzv. úřednické vlády, ale ty mají určitým způsobem omezený mandát a vznikají za mimořádných situací. V takové teď rozhodně nejsme.

Čtěte také:
Prezident Pavel jako nahý v trní
Česká republika má špatného prezidenta
Prezident Pavel jako zlý muž Evropy