ČR se v OSN prezentovala jako morálně jednoznačný, ale strategicky naivní aktér, který opakuje vzorec předchozí vlády – maximální symbolická loajalita k Ukrajině, minimální reflexe reálné vyjednávací situace.
Rezoluce mimo realitu
Česká republika se podporou rezoluce Valného shromáždění OSN o „podpoře trvalého míru na Ukrajině“ a projevem ministra zahraničních věcí Petra Macinky prezentovala způsobem, který je na první pohled morálně jednoznačný, ale při bližším pohledu strategicky problematický. Tento krok odhaluje hlubší napětí v české zahraniční politice – mezi deklarovaným důrazem na mezinárodní právo a podporu Ukrajiny na jedné straně a realistickým, s USA sladěným přístupem k urovnání konfliktu na straně druhé.
Samotná rezoluce obsahuje tři podstatné body: požaduje okamžité, úplné a bezpodmínečné příměří, znovu potvrzuje územní celistvost Ukrajiny v jejích mezinárodně uznaných hranicích a vyzývá k humanitárním krokům, jako je výměna zajatců a návrat deportovaných civilistů a dětí. Druhý a třetí bod jsou v souladu s mezinárodním právem i kontinuální českou zahraniční politikou. Problémem je však právě požadavek bezpodmínečného příměří.
V reálném kontextu probíhajících jednání a situace na bojišti je tento požadavek odtržený od reality. Rusko má v tuto chvíli vojenskou iniciativu a nemá racionální důvod zastavit boj, pokud může doufat v další územní zisky. Ukrajina naopak nemá důvod přijmout dlouhodobé příměří, které by pouze zmrazilo současnou frontu, legitimizovalo ruské zisky a nepřineslo žádné bezpečnostní záruky. Příměří v podobě, jak ho formuluje rezoluce, není výhodné ani pro jednu stranu – a právě proto se Spojené státy, které se snaží konflikt řídit realistickou diplomacií, při hlasování zdržely. Jejich zástupkyně otevřeně upozornila, že některé formulace rezoluce mohou spíše narušit probíhající jednání, než je podpořit.
Podpora rezoluce na hraně vládního programu
Z tohoto pohledu je česká podpora rezoluce krokem, který je sice v souladu s deklarovaným závazkem „důsledně hájit mezinárodní právo a suverenitu států“, ale zároveň jde proti dalším cílům, které obsahuje programové prohlášení vlády v oblasti zahraniční politiky – posilování strategických vztahů se Spojenými státy a podpora realistických diplomatických kroků k ukončení války. Česká republika se rozhodla přiklonit k maximálně principiální, ale minimálně realistické pozici: podpořila text, který ignoruje faktickou dynamiku jednání, není racionálně přijatelný ani pro Ukrajinu (pokud se nemá jednat jen o dočasném příměří), ani pro Rusko, a který její klíčový spojenec nepodpořil.
Projev ministra Macinky tento rozpor nejen nevyrovnal, ale naopak ho zvýraznil. Namísto analytického popisu konfliktu a realistických podmínek míru nabídl morální a filozofické věty. Místo politického tlaku na konkrétní parametry dohody – například na bezpečnostní záruky, budoucí status okupovaných území či rámec mezinárodního dohledu – nabídl univerzální moudra o čase, pravdě a realitě. Místo sladění s americkou zdrženlivostí zvolil ostré, symbolické gesto, které se dobře vyjímá v domácí mediální zkratce, ale nijak neposouvá reálnou vyjednávací situaci.
Slabá pozice Česka ve světě
Výsledkem je obraz České republiky jako morálně jednoznačného, ale strategicky naivního aktéra. Státu, který opakuje vzorec předchozí vlády: maximální symbolická loajalita k Ukrajině, minimální reflexe toho, v jakých parametrech se skutečně vede jednání o míru. Podpora rezoluce, která požaduje příměří dlouhodobě nevýhodné pro Ukrajinu, a projev, který místo konkrétních tezí nabízí motivační rétoriku, vytvářejí iluzi odvahy a zásadovosti – ale bez odpovědi na otázku, jak tyto postoje přispívají k reálnému urovnání konfliktu.
Česká republika se tak v OSN neprezentovala jako stát, který dokáže spojit principy s realistickou strategií, ale jako stát, který se spokojí s morálním gestem. V situaci, kdy se rozhoduje o budoucím bezpečnostním uspořádání nejen Evropy, je to slabá pozice – hlas, který zní správně, ale nebere v úvahu, jak lze skutečně dosáhnout mírového řešení…
Čtěte také:
Politický týdeník: Macinka vyzval Lavrova
Konzervativní Amerika miluje ministra Macinku
Macinka vs. Clintonová & Sikorski: Konec bílých koní?
