V polovině srpna jsme v pořadu Jak TO je? přivítali prezidenta Miloše Zemana. Byl ve formě, vtipný, sarkastický, analytický; prostě starý dobrý Zeman. Téměř dvouhodinový rozhovor budeme publikovat i na našich internetových platformách ještě v září.
Pane prezidente, považují vás za politika „listopadu 89“. Je to už 37 let a doba se dá srovnávat. Můj dojem je, že ta dnešní je povrchnější, společnost méně vzdělaná a sečtělá, než tomu bylo tehdy. Nejsem si ale jistý, jestli se v mém pohledu neodráží jistá nostalgie…
Když čtete antické texty, tak zjišťujete, že si věkově starší autoři stěžují na mladou generaci a na její nevzdělanost a povrchnost. V tomto smyslu tedy nic nového pod sluncem. Co je ale nového a co mě zaujalo, je generace takzvaných sněhových vloček. Sociologové tvrdí, že takto přezdívaná dnešní mladá generace nechce souložit. Což vede a v budoucnu ještě povede k poklesu porodnosti. A za druhé – příslušníci této generace chtějí bydlet sami. To jsou ti takzvaní singles. A za třetí, jak jste sám před chvíli konstatoval, je jim ve významném procentu vlastní, že se příliš nezajímají o intelektuálnější literaturu a obecně o kulturu. V tom jsou rozdíly proti antice, kdy se souložilo a klasická literatura byla sexualizována.
Když jsme ale u starého Říma, musíme si také říci, jak nakonec dopadl…
Byl v podstatě rozvrácen křesťanstvím, což je jedna z provokací, kterých se v našem rozhovoru dopustím (úsměv). Protože křesťané to samozřejmě popřou. V neposlední řadě byl obklopen barbary. Model, kdy císaře už nevybíral Senát, ale vojáci, se ukázal jako nefunkční. Stejně tak je nefunkční model, kdy v čele státu stojí voják.
Když už jsme o vojáků, náš nejvyšší ústavní činitel se nechal slyšet, že by si dokázal představit návrat k monarchii. Vedle toho ve veřejném prostoru nachází slova podpory pro sudetoněmecký landsmanšaft či vznik Spojených států evropských.
Monarchii pominu. Skutečně ale čelíme dvěma rizikům. Tím prvním je, že se jednou staneme bruselskou provincií. Ostatně si všimněte, že zatímco dříve vydávala Evropská unie doporučení, dnes už to jsou v převážné míře direktivy. A za druhé, že se staneme sedmnáctou spolkovou zemí Německa.
Já bych rád v tento moment upozornil na vaši nedávno vydanou aktualizovanou knihu Jak jsem se (ne)mýlil v politice, kde se v jedné pasáži rozhovoru věnujete českému kolaboranství. Souvisí toto téma nějak s těmi dvěma riziky, která jste před chvílí zmínil?
České kolaborantství se v různé míře vyskytuje prakticky ve všech historických epochách. Je to samozřejmě otázka rozsahu, který se výrazně zvýšil za protektorátu. Následně se kolaborovalo s komunismem a tou třetí formou je současná kolaborace s jakoukoli vládnoucí pseudoelitou. Velmi často je to kolaborace novinářů, umělců a mnoha dalších.
Minulá vláda schválila novelu trestního zákona, ve které se objevil paragraf o vědomé spolupráci s cizí mocí. Já bych ten paragraf aplikoval na všechny politiky, kteří poklonkovali nedávnému sjezdu landsmanšaftu v Brně.
Víte, kdo chce být sebevědomý, tak takový paragraf nepotřebuje. To je pro zbabělce. Jinak je to zajímavá myšlenka vztáhnout to k landsmanšaftu. Já na demonstraci proti sjezdu říkal, že máme svobodu volit, ale také svobodu nevolit. Třeba ty zastupitele, kteří kývli na konání oné akce. Stejně tak máte svobodu nevolit zástupce stran, kteří byli na akci přítomni a tleskali tam. A zároveň můžete nevolit v roce 2028 v prezidentských volbách toho, kdo poskytl této akci záštitu.
Mě celkem zarazilo, že prezident Pavel reagoval na poškození památníku odsunu sudetských Němců, ale poškození sochy Edvarda Beneše přešel mlčením.
Jednou jsem kritikům Beneše říkal, že jim budu citovat Hitlerův projev ze září 1938. On tehdy řekl. „Tam stojí pan Beneš a zde stojím já. Teď nastal okamžik, kdy se musí rozhodnout. Mír nebo válka!“ Z tohoto krátkého úryvku je patrné, že i sám Hitler považoval Beneše za silného protivníka. Beneš byl ostatně během svého exilu v Londýně jasným symbolem odporu. Jeho počínání v této době jsem mu nikdy nevyčítal. Naopak jsem byl velmi kritický k jeho postojům v únoru 1948. Tehdy měl odmítnout demisi demokratických ministrů. I kdyby kvůli tomu tehdy došlo k převratu, tak mohl odejít se ctí a s vědomím, že se pokusil zabránit nástupu totality za využití všech dostupných možností.
Vy jste vyslovil dvě hrozby pro Českou republikou. Buď, že se staneme sedmnáctou spolkovou zemí Německa, či bruselskou provincií. Jak jsou tyto hrozby vážné?
Já jsem byl doposud do jisté míry eurofederalistou. Bohužel Evropská komise usiluje o to, aby se EU stala unitárním státem. Proto si myslím, že hrozba „bruselské provincie“ je vážnější a reálnější. Pokud jde o tu sedmnáctou spolkovou zemi Německa, pro nás je v tomto směru jistou výhodou, že mají v Německu neschopné vlády. Neschopnost vidíte v praktické stagnaci německé ekonomiky, která byla způsobena vypnutím jaderných elektráren. Možná, že kdyby mělo Německo schopnější vládu, bylo by toto riziko výraznější.
Přijde mi, že německá vláda se příliš neobává migrace či energetických a ekonomických problémů, ale spíš případného volebního vítězství AfD. Nemůže něco takového vést k omezování demokracie?
Ale to už se přece děje! Jako příklad mohu uvést Rumunsko nebo Francii, kde to ještě nedávno vypadalo, že nebude moci kandidovat Marine Le Penová. Potom tu máme téma aktivismu Ústavního soudu. Nejenom nyní za Baxy, ale i předtím za Rychetského. Demokracie již ohrožena je a nejde už dávno o pouhou hrozbu.
Ona to z mé strany byla samozřejmě návodná otázka… Ale když jste již zmínil jméno někdejšího předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského, u něj je dobře vidět příklon k aktivismu. Jak k tomu u něj vlastně došlo?
Tuto otázku jsem si také několikrát v jeho případě kladl. Víte, Pavel Rychetský byl v podstatě neúspěšný politik. Byl jedním z místopředsedů Občanského hnutí a všichni víme, jak to hnutí dopadlo. No a ta jeho touha být politikem v něm svým způsobem kvasila dál. Když byl součástí mé vlády, tak se osvědčil, protože připravil všechny legislativní podklady pro vstup do EU. Pak ale zvlčil, což se občas politikům stává. Když jsem jej jmenoval předsedou Ústavního soudu, tak se z něj pokusil udělat třetí parlamentní komoru. Já mu pak nedal zvažované vyznamenání – Řád TGM –, protože neuvěřitelným způsobem zasáhl do voleb, když zrušil datum jejich konání. No a dnes Baxův Ústavní soud bizarně rozhoduje o tom, kdo ve vládním letadle pojede či nepojede na summit NATO do Ankary.
A to už se plynule dostáváme k vládě a zejména ministerstvu v čele s Petrem Macinkou, který vystupoval proti tomu, aby prezident do Ankary letěl. Jak hodnotíte jeho působení ve srovnání s jeho předchůdcem Janem Lipavským?
Vážím si Macinky díky jeho konkrétním aktivitám. Především restartu vztahů s Čínou. Když se mě ptali na Primě na srovnání Macinky a Lipavského, říkal jsem, že to je jako v oděvním průmyslu srovnání mezi elegánem a bezdomovcem. Doufám, že mě pan Lipavský nebude žalovat. (úsměv)
Ve své již připomínané knize jste se mimo jiné vrátil k jednáním s tehdejším premiérem Petrem Fialou. Bavili jste se spolu o výměnném obchodu, kdy on by spolupodepsal abolici vašemu spolupracovníkovi Vratislavu Mynářovi, vy byste na oplátku původně odmítaného Lipavského ministrem zahraničí jmenoval…
Já to vykládám na příkladu hry Divadla Járy Cimrmana Akt. Tam je jedna postava, která se nad něčím dojala a uvolnily se mu svěrače. A já jsem s velkou nadsázkou říkal, že když mi Fiala slíbil tu abolici, tak já jsem se dojal, uvolnily se mi svěrače a z těch svěračů jsem vypustil Jana Lipavského. (smích)
Když jsem na začátku rozhovoru říkal, že vás stále vnímám jako „politika listopadu 89“, musím připomenout váš kritický článek z Technického magazínu ze srpna téhož roku. Psal jste v něm o zaostávání ekonomiky tehdejšího socialistického Československa a text vzbudil obrovský ohlas. Dokázal byste i nyní popsat příčiny zaostávání Evropské unie za Spojenými státy a Čínou?
Podle mého za vším stojí Green Deal. Ten vedl k vypnutí atomových i uhelných elektráren a tím k oslabení energetické struktury. To se ještě znásobilo, když se vytratila dostupnost energetických zdrojů z Ruska. Kvůli Green Dealu a odporu k jaderné energii a dalším mnoha faktorům (například emisním povolenkám) se konkurenceschopnost EU vůči USA či Číně velmi snižuje. Měli bychom zrušit Evropskou komisi a nahradit ji Evropskou radou. Protože ta není složená z bolševických komisařů, ale z premiérů či prezidentů.
Celý rozhovor čtěte v aktuálním vydání měsíčníku TO 8/2026.
