Mladí volají po jednotné EU

Když zazní kritika EU, je to médii obvykle označeno za populistické či rovnou krajně pravicové. Je-li kritikem Donald Trump, negativních nálepek dostane ještě víc. Když však na sociálních sítích zazní volání po federalizaci EU, reagují média jinak.

„Tváří v tvář ponížení ze strany Spojených států proudí do prostoru sociálních sítí stále více obsahu oslavujícího myšlenku jednotné Evropy. Na platformách X, TikTok nebo Instagram nasbíral už miliardy zhlédnutí. „Nová vlna panevropského patriotismu se odráží i ve ‚skutečném‘ světě,“ uvádí pod titulkem „Chceme Spojené státy evropské! Mladí volají po jednotné EU, reagují na Trumpa“ článek iDnes.

Příznivci federalizace EU, o kterých se zaujetím referuje zmíněný článek, reagují na nekompromisní kritiku poměrů v EU ze strany americké vlády. Paradoxní je, že jejich videa oslavující EU se přitom odkazují na to, co EU nejpozději od Lisabonské smlouvy cíleně likviduje. Na ekonomickou a vojenskou sílu. Ani jedno už její členské státy totiž nemají.

Jistě, Německo je pořád nejsilnější evropskou ekonomikou, ale zároveň jen setrvale vyklízí pozice, jež mělo dřív. EU jako celek pořád představuje 14 procent světového obchodu, ale představovalo rovnou čtvrtinu. A vojenská síla? Papírově ano. Leč kromě pobaltských států a Finska a Polska, ostatní státy v EU, ani samotný Brusel, dosud nezareagovaly na to, že mají za humny válku. Kromě uvedených jsou všechny státy v EU jen stínem toho, co byly před 30 lety.

Pokud se vám to nezdá, podívejte se do zprávy, kterou pro Evropskou komisi zpracoval Mario Draghi, bývalý šéf Evropské centrální banky. Jakkoliv je jeho zpráva opatrná a ještě opatrnější, pojmenovává důvody, proč EU ve světovém měřítku neznamená nic. Vojenskou otázkou se sice Draghi nezabývá, ale na to stačí sledovat běžně dostupné informace s touto tématikou, aby si člověk udělal obrázek o reálné vojenské síle evropské sedmadvacítky. Zkrátka rozdíl mezi teorií a praxí…

Cosi shnilého…

Tohle hodnocení nemá nic společného s levicí či pravicí. To je zkrátka fakt. Pravda, levice tento fakt odmítá uznat. A proto může volat po silnější federální unii. Přestože realita jasně ukazuje, že od Lisabonské smlouvy (2007) EU posiluje pouze regulace, nikoliv reálnou ekonomickou a vojenskou sílu členských států. Kdyby levice měla na mysli rozvoj a rozkvět členských států EU, musela by s Hamletem kriticky přiznat, že „je cosi shnilého“ ve fungování celého unijního mechanismu. A pokud je cosi shnilého a vykazuje to dlouhodobě špatné výsledky, není důvodu doufat, že posílením pravomocí to začne fungovat lépe.

Protože další okleštění pravomocí členských států – po kterém ona evropská mládež v důsledku volá – by vedlo pouze k posílení dosavadního trendu. Ke snadnějšímu ignorování zájmů členských států, snadnějšímu ignorování fyzikálních zákonů v energetice, snadnější likvidaci svobodného podnikání, snadnější likvidaci svobody slova a snadnějšímu vzniku socialistické federální Evropy. Řízené sice pevnou rukou, ale ve výsledku ještě slabší než dnes.

Nic z naznačených kritických pohledů se však ve zmíněném článku iDnes neobjevilo. Kromě přiznání, že EU je rozhádaná. Což je navíc pravda jen do jisté míry, neboť v zásadních věcech jako Green Deal, drahé energie, hospodářský úpadek či oklešťování svobody slova většina lídrů členských států s Bruselem v podstatě souhlasí.

Ve skutečnosti však EU potřebuje více svobodné kritiky, o níž se bude svobodně diskutovat bez toho, že by ji byrokratické kličky v zárodku zadusily tím, že ji označí za údajně krajně pravicovou či populistickou a proto nepravdivou. Jen tak se může stát opravdu silnější.

Čtěte také:
Evropská unie ve stopách Říma
Případ Jacquese Bauda jako symbol zrodu totalitní EU
Lumík evropský, druh určený k sebezáhubě