Původně šlo Motoristům o jedno ministerské křeslo a Filipa Turka. Dnes už ale ve svém legendárním nepřátelství proti prezidentu Petru Pavlovi nestojí sami. Jejich spor s Hradem se postupně přerodil v otevřený střet prezidenta s vládou. Motoristé tak možná Turka na Hradě neprosadili, ale podařilo se jim něco podstatně většího: dostat svůj původní konflikt do úplně jiné politické ligy.
Motoristé si na podzim 2025 patrně nepředstavovali, že jejich spor o jedno ministerské křeslo skončí jako jeden z nejzajímavějších ústavních konfliktů současné české politiky. Původně šlo o Filipa Turka a otázku, zda jej prezident Petr Pavel jmenuje ministrem životního prostředí. O několik měsíců později už šlo o něco podstatně většího – zda může vláda rozhodnout, že prezident republiky nebude součástí delegace na summitu NATO.
Příběh má přitom až učebnicovou gradaci. V prosinci 2025 se řešil Turek a jeho ministerské křeslo. V lednu 2026 se do přestřelky naplno zapojil ministr zahraničí Petr Macinka. V březnu se boj přesunul k summitu NATO v Ankaře a v červnu skončil u kompetenčního sporu před Ústavním soudem.
Motoristé tedy sice nezískali to, co původně zamýšleli, tedy Turka jako ministra životního prostředí, který by způsoboval environmentálním soudruhům nespočet probděných nocí. Zato se jim podařilo něco politicky mnohem zajímavějšího. Z personálního sporu udělat otázku, kdo vlastně v zahraničí mluví jménem České republiky a kdo má poslední slovo při jejím zastupování.
Když prezident zjistil, že se mu nelíbí kandidát vlády
První dějství začalo 4. prosince 2025. Prezident Petr Pavel tehdy veřejně prohlásil, že považuje za málo pravděpodobné, že se Filip Turek stane ministrem životního prostředí. Prezident přitom připustil zajímavou hranici: člověk, který není trestně stíhán pro trestný čin nebo se nedopustil vlastizrady, by teoreticky ministrem být mohl. Jenže podle Pavla mají být při výběru členů vlády důležitá také morálka, etika a to, zda jejich působení nepoškodí Českou republiku.
Zkrátka, právní překážka možná není, ale prezident má na věc vlastní názor. A tento názor byl natolik silný, že Pavel současně připustil, že by spor mohl nakonec řešit Ústavní soud. Pro Motoristy ovšem bylo takové řešení nepřijatelné. Nechtěli riskovat, že by mu Ústavní soud přisoudil nové pravomoce a tím oslabil parlamentní ústavní uspořádání v naší zemi. Jejich kandidát měl být ministrem a strana na jeho nominaci trvala.
15. prosince 2025 pak Pavel jmenoval vládu Andreje Babiše. Koalice ANO, SPD a Motoristů vznikla 72 dní po sněmovních volbách, ale Filip Turek v ní nebyl. Ministerstvo životního prostředí dočasně převzal Petr Macinka, který současně získal post ministra zahraničí.
A tady začíná první velký paradox celé kauzy. Motoristé Turka do vlády nedostali, ale jejich předseda získal jednu z nejdůležitějších funkcí v kabinetu. Z člověka, který s prezidentem vyjednával o jednom ministerském kandidátovi, se stal ministr zahraničí, který bude muset s prezidentem řešit samotnou podobu české zahraniční politiky.
Pavel navíc Turka ještě jednou osobně přijal. 22. prosince se bývalý kandidát na ministra vydal na Hrad, aby prezidenta přesvědčil. Nepodařilo se. Pavel své výhrady nezměnil a Macinka nadále tvrdil, že Motoristé na Turkovi trvají. První bitva tedy byla pro Motoristy ztracená. Jenže z dnešního pohledu byla možná nejméně důležitá.
„Extrémní kohabitace“ přestává být vtip
V lednu už začínalo být jasné, že spor nebude možné zavřít do kolonky „Turek ano, nebo ne“. 16. ledna 2026 se otázka prezidentova postupu dostala přímo do Poslanecké sněmovny. Koalice přijala usnesení, v němž Pavla vyzvala, aby při jmenování ministrů respektoval Ústavu a bez zbytečného odkladu jmenoval členy vlády navržené premiérem. Hrad následně připomněl, že sněmovna prezidentovi nemůže ukládat povinnosti. Tady už se tedy neřešilo pouze jedno jméno. Začala se řešit samotná interpretace prezidentských pravomocí.
Turek mezitím dostal vlastní politickou funkci. 12. ledna jej vláda jmenovala vládním zmocněncem pro klimatickou politiku a Green Deal. Měl zastupovat vládu například při jednáních s institucemi Evropské unie a při mezinárodních konzultacích. Prezident tedy Turka nechtěl jako ministra, vláda si jej vzala jinam. A potom přišel 27. leden 2026.
Petr Macinka poslal prostřednictvím prezidentova poradce Petra Koláře Pavlovi sérii SMS zpráv. Prezident jejich obsah označil za „pokus o vydírání“. Macinka to odmítl a označil komunikaci za politické vyjednávání. A právě tady padla formulace, která se zpětně ukázala jako až překvapivě přesná. Macinka napsal, že pokud Pavel Turka nejmenuje, „spálí mosty způsobem, který vejde do učebnic politologie jako extrémní případ kohabitace“.
Macinka zároveň Pavlovi vyčítal jeho veřejná vyjádření k dodávkám českých L-159 na Ukrajinu. Podle ministra mohl prezident svými výroky snížit pravděpodobnost jejich předání. Spor tak už dávno nebyl jen o Turka. Začínalo se jednat o to, co si prezident může dovolit říkat a dělat v oblasti zahraniční politiky, pokud vláda zastává jiný názor. A nebo, což je ještě horší, pokud své vejšplechty předem s vládou nekomunikuje.
Policie se případem následně zabývala. 30. dubna NCOZ oznámila, že prověřování Macinkových zpráv odložila. Rozhodnutí tehdy ještě nebylo pravomocné. Hrad uvedl, že jej respektuje a proti rozhodnutí stížnost nepodá. Takže jedna další epizoda byla uzavřena. Jenže hlavní konflikt měl teprve přijít.
Turek mizí ze scény. Přichází Ankara
V únoru už bylo jasné, že personální válka o ministerstvo životního prostředí dostane jiné řešení. Motoristé přišli s novým kandidátem a 23. února prezident Pavel jmenoval Igora Červeného ministrem životního prostředí. Filip Turek zůstal vládním zmocněncem pro Green Deal. A právě ve chvíli, kdy by se normální politický konflikt mohl konečně uklidnit, přišla Ankara.
18. března 2026 oznámil Andrej Babiš, že na summit NATO v Ankaře chce jet společně s ministrem zahraničí Petrem Macinkou. Petr Pavel by podle této varianty na summit vůbec nejel. Summit byl naplánován na 7. a 8. července. A zde se celý příběh láme. Filip Turek už není problém, problémem se stává Petr Pavel.
Z původního konfliktu o jednoho kandidáta na ministra se stala otázka, kdo bude reprezentovat Českou republiku na jednom z nejdůležitějších mezinárodních jednání roku. Babiš přitom argumentoval i českými obrannými výdaji. Vláda zároveň připouštěla, že Česká republika v roce 2026 dvouprocentní hranici nesplní. Později Babiš oznámil, že chce v roce 2027 zvýšit rozpočet obrany o 36 miliard korun, aby Česko dosáhlo dvou procent HDP.
Z pohledu vlády tedy existoval velmi konkrétní důvod, proč chtěla v Ankaře mluvit především prostřednictvím premiéra a ministra zahraničí. Z pohledu Hradu šlo o něco úplně jiného, prezident tvrdil, že se jedná o změnu dlouhodobé praxe a že pro jeho vyřazení neexistuje dostatečný důvod.
A tak se Motoristé znovu ocitli uprostřed konfliktu. Tentokrát už ale ne jako malá strana bojující o jedno ministerstvo. Jejich předseda byl ministrem zahraničí a měl se stát jedním z hlavních členů delegace, která měla prezidenta nahradit. Jenže tentokrát už proti Pavlovi nestáli Motoristé sami. Za nimi stála celá vláda. A prezident se rozhodl, že se nehodlá nechat odsunout stranou. Tak „extrémní kohabitace“ začínala dostávat nový význam.
Ústavní soud: Pavel jde do protiútoku
Pavel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zahájení řízení o kompetenčním sporu. Návrh dostal spisovou značku Pl. ÚS 16/26. Prezident se domáhal toho, aby soud vymezil pravomoci prezidenta a vlády při zastupování České republiky na mezinárodních jednáních.
A pak přišel 24. červen 2026. Ústavní soud vydal předběžné opatření, kterým vládě, ministrovi zahraničí a ministerstvu zahraničních věcí uložil informovat NATO a organizátory summitu, že prezident je součástí oficiální české delegace. Současně měli Pavlovi zajistit akreditaci a zdržet se kroků, které by jeho účasti na summitu bránily nebo ji ztěžovaly. Hrad tak dostal něco, co vláda několik měsíců odmítala dát dobrovolně, místo u jednacího stolu.
Ale ani tady není možné napsat, že Ústavní soud „vyhrál Pavlovi spor“. To by bylo příliš jednoduché. Soud totiž výslovně zdůraznil, že předběžné opatření není konečným rozhodnutím ve věci. Pouze dočasně upravilo poměry, aby nedošlo k nenapravitelné újmě, než soud o kompetenčním sporu rozhodne.
Ústavní soud přitom připomněl i historickou praxi. Prezident se českých delegací na summitech NATO zásadně účastnil. Výjimkou byly mimořádné okolnosti v roce 2022, kdy prezident nemohl delegaci vést kvůli zdravotním komplikacím.
A tak se Motoristé dostali do zvláštní politické situace. Strana, která původně bojovala s prezidentem o jedno ministerské křeslo, nyní měla ministra zahraničí přímo v centru sporu o ústavní kompetence hlavy státu. To už není politická epizoda. To je ústavní politika.
Ještě jeden spor: Kdo vede delegaci?
Ani rozhodnutí Ústavního soudu ovšem nepřineslo klid. 25. června Petr Pavel prohlásil: „Je potřeba jasně říci, že pokud je prezident v jakékoliv delegaci, je automaticky vedoucím této delegace. O tom, jestli se zúčastní kterékoliv součásti summitu, tedy neformální večeře nebo hlavního jednání, rozhodne prezident, ne vláda, ne ministr zahraničí.“ Petr Macinka to odmítl. Podle něj rozhodnutí Ústavního soudu prezidentovi pouze garantovalo účast na summitu, nikoliv automatické vedení celé delegace.
Babiš následně oznámil, že Macinka požádá o rozšíření delegace o prezidenta. V praxi tak vznikla další pozoruhodná varianta. Prezident na summit jet může, ale vláda současně odmítá přijmout jeho interpretaci, že by měl automaticky stát v čele celé české delegace. Prezident zároveň kritizoval skutečnost, že kabinet jeho delegaci omezil a jmenovitě určil její členy.
V tu chvíli už začínala celá věc působit jako politická groteska. Prezident republiky potřeboval vědět, jestli má mandát jet na summit NATO. Vláda potřebovala vědět, jestli prezidenta pustí do vlastní delegace. Ministr zahraničí řešil, jak prezidenta akreditovat. A Ústavní soud mezitím řešil, kdo z nich má vlastně pravdu. A to všechno kvůli konfliktu, který původně začal u Filipa Turka.
Pokud bychom tedy chtěli rozdávat body, není možné říct, že by jedna strana soupeře jednoduše převálcovala. Prezident prosadil svou účast. Vláda si však zachovala vlastní politickou pozici a Babiš zůstal hlavou vládní delegace. A hlavně, Ústavní soud stále nerozhodl samotný kompetenční spor.
A právě tady mohou Motoristé tvrdit, že z původní porážky vytěžili nečekaný politický zisk. Ne proto, že by vyhráli první bitvu, protože se Filip Turek ministrem nestal. A už vůbec ne proto, že by prezidenta do Ankary nepustili. Ústavní soud jejich původní záměr znemožnil.
Jejich skutečný zisk je jinde. Původně stranický konflikt s Hradem se podařilo přetavit ve spor, který už není jen o Motoristech. Je o prezidentovi proti vládě. Turek ministrem není, Macinka je ministrem zahraničí, Pavel jel do Ankary, Babiš vedl vládní část delegace a Ústavní soud teprve řekne, kde přesně v této mocenské přestřelce končí prezident a začíná vláda. Jejich původní konflikt s Hradem pomohl otevřít mnohem větší otázku: kdo má v českém ústavním systému poslední slovo při reprezentaci státu navenek? A proti prezidentovi už tentokrát nestáli sami.
A kdy se dočkáme rozuzlení?
Ještě na začátku roku Andrej Babiš mluvil o hledání vhodného vládního kandidáta pro příští prezidentské volby. Dnes už předseda ANO tvrdí, že vlastní kandidát nemusí být nejlepší cestou. Stejně uvažuje Petr Macinka, podle něhož nemá proti kandidátovi současné opozice smysl stavět přímo stranického kandidáta. Místo něj se začíná mluvit o „občanském kandidátovi“, který by nebyl formálně spojený s žádnou politickou stranou, ale mohl by získat podporu vládního tábora.
Na první pohled to může vypadat jako přiznání porážky. Petr Pavel si navzdory měsícům kritiky udržuje podle průzkumů podporu přesahující padesát procent a v případě kandidatury by byl znovu největším favoritem. Právě proto může být pro ANO a Motoristy výhodnější nesnažit se proti němu postavit vlastního stranického kandidáta, ale pokračovat v politickém tlaku a čekat, zda prezidentova popularita začne klesat.
Zároveň však platí, že prezidentská volba je ještě dostatečně vzdálená na to, aby se taktika mohla změnit. Pokud by průzkumy ukázaly výrazné oslabení Pavlovy pozice, může se vládní tábor k vlastnímu kandidátovi vrátit. Pokud tedy Motoristé skutečně mohou slavit, není to proto, že by prezidenta porazili. Jejich úspěchem je spíše to, že z původně stranického sporu vytvořili součást mnohem většího politického střetu. A jeho skutečného vítěze nakonec nemusí určit ani Ústavní soud, ani summit NATO, ale až voliči v příští prezidentské volbě.
Čtěte také:
Kauza letouny L-159: Pavel v Kyjevě předvedl, že chce suplovat bezzubou opozici
Petr Pavel právě prohrál prezidentské volby
Prezident Pavel hraje ve sporu o Filipa Turka s cinklými kartami
