U příležitosti výročí vzniku Československa 28. října 1918 je dobré nejen připomenout historické souvislosti a role tehdejších aktérů, ale nabízí se tu prostor pro obecnější zamyšlení, pro které je zejména v současnosti fůra inspirace.
T. G. Masaryk je autorem často citované věty: „Tož, demokracii máme, ale teď ještě nějaké demokraty.“ Slovem „demokracie“ se v naší zemi (a nejen v ní, ale teď zůstaňme doma) šermuje zdatně, vydatně, a vlastně pořád. Od První republiky přes socialismus až po současnost. Masarykova demokracie byla, aspoň jak já tomu rozumím, docela jiná než tzv. demokracie socialistická (ten pojem známe z normalizace), ale také jiná než tzv. demokracie liberální, což je výraz naší doby, vzniklý nepochybně v kontextu s unionizací Evropy a snahou tamních administrátorů velet dějinám a lidem, což měli společné s těmi socialistickými.
Byl to opět Masaryk, kdo napsal: „Svoboda je stejně těžká jako povinnost. Cítíme, že vůle bolí. Chtít je práce. Rozhodovat unavuje.“ To je rub téže mince. Svoboda je základní vlastností demokracie bez přívlastků. Svobodný je ten, kdo se nebojí rozhodovat a nést za to odpovědnost. Jiným slovem je to demokrat. Bez přívlastků.
My ale žijeme v době přívlastků a nálepek, často absurdních, nepodložených, propagandistických, nemajících pranic společného se svobodou a demokracií. Tak například Pavel Šafr z webu Forum 24 napsal na svém Facebooku: „Děkuji vládě Petra Fialy za čtyři roky inteligentního státu, který stál mezi nejlepšími a nejodvážnějšími zeměmi našeho kontinentu. Byl jsem hrdý na tuto zemi. Celou dobu jsem věděl, že lidé z této vlády nemohou přesvědčit tuto společnost a pokračovat v dobré práci. Ta hlavní příčina tkví v nepochopení fenoménu Andreje Babiše. Statisícové demonstrace proti kriminálnímu charakteru Babišovy vlády zavázaly strany demokratického spektra ke konkrétní akci: K nápravě práva po jeho zneužívání státu Babišem. Vláda Petra Fialy tuto nápravu poměrů a likvidaci nadvlády Agrofertu neprovedla. Nejspíš kvůli hlouposti a zbabělosti. Proto tu po velmi dobré vládě budeme mít zase vládu fašistických idiotů. Demoralizace demokratů je ten skutečný důvod, proč jdeme morálně ke dnu.“
Šafrové, Pithartové, fašisté a nacisté
Šafr zde operuje se slovem „demokracie“, jemuž vnucuje výlučně svůj výklad. Demokratické je to, co já, Šafr, velký demokrat, za demokracii uznám a označím. Výsledkem svobodných demokratických parlamentních voleb je „vláda fašistických idiotů“. Jeden by mávnul rukou, podobných nesmyslů jsme si od tohoto novináře vyslechli už hodně.
Nad čím ale těžko mávnout rukou, jsou slova jiného „demokrata z podstaty a přesvědčení“, dříve komunisty, později lidovce a mnohými poměrně respektovaného mentora Petra Pitharta. Ten se nechal v rozhovoru pro iRozhlas, mluvě o volebních vítězích, slyšet takto: „Asi mám malou fantazii, protože některé typy jsem si jako členy (budoucí vlády, pozn. autora) nedovedl představit. Nechci jmenovat, ale je to zvláštní fenomén – byli jsme zvyklí na fašisty, od první republiky bylo několik takových skupin, dělaly randál a pokoušely se vetřít k okupantům, ale ti je pak vykopli. Ale jedno je fašismus, druhé nacismus. To je velký rozdíl. A teď to tady máme a je třeba se děsit a jednat podle toho.“
Takže fašismus, kterého se leká Šafr, můžeme s Pithartem odmávnout, je to jen dobový folklór. Jenomže nám zde do Strakovky pochodují nacisti, a to je zatraceně jiná káva.
K tomu mě napadá pár poznámek. Především by se pánové měli domluvit na výkladu termínů, které používají. Takhle to vypadá, že na některých hodinách dějepisu a jiných společenských věd ve škole chyběli. Za druhé je podivuhodné, jak snadno se tu někdo ohání pojmy jako „fašismus“ či „nacismus“, zejména právě v souvislosti s výsledky relativně svobodných voleb. To asi těžko lze interpretovat jinak, než že ty volby nebyly dostatečně demokratické, protože v nich nezvítězily síly považované Šafry a Pitharty za demokratické. Silně to připomíná situací po volbách v roce 1998, kdy na rozdíl od přání Pithartů a spol. nezvítězila Unie svobody a podobné spolky, nýbrž jasně definované strany zacílené na jasně definované voliče, ať už zleva nebo zprava. Na tom nebylo nic nedemokratického.
Jen slepičí krok k diktatuře…
Když už jsme připomněli T. G. M. s jeho citátem o demokratech, vnucuje se ještě asociace na též známý bonmot: „Demokracie je skvělá věc. Má jedinou chybu, a tou jsou voliči.“
Jestliže se vůbec odvažujeme mluvit o zmíněném výročí naší republiky, měli bychom si uvědomit smysl slova demokracie. To je totiž v překladu vláda lidu. Toho, jenž se svobodně dostaví k volební urně. Označovat potom výsledky jeho rozhodnutí podobně opovržlivě jako v uvedených příkladech, je výrazem nejen nepochopení demokracie, ale dokonce jejím odmítáním.
Co je totiž jediným ekvivalentem demokracie? Diktatura. A je jedno, zda násilného politického režimu (jako u toho nacismu), nebo elitokracie, která uznává jen samu sebe a ke svému sebepotvrzení nepotřebuje demokratickou proceduru. A od takové elitokracie k diktatuře je jen, jak říkal Jan Werich, slepičí krok. A – dodávám já – i puška v ruce a klíče od vězení. Jestli hledáme nějaké poučení v daném výročí pro naši dobu, pak by to mělo přinést zvýšenou citlivost právě v tomto směru.
Čtěte také:
Klaus u Obecního domu vyzval ke zklidnění společenské a politické atmosféry v zemi
Slavná místa české historie: Centrum Prahy a vznik republiky v roce 1918
Státní svátek a temnota budoucnosti
