Nechte zpívat Donalda!

Donald Trump, legendární pětačtyřicítka americké prezidentské historie, je opět na koni a okupuje titulní strany novin i televizní prime time. Tento více než kontroverzní politik vede ve všech průzkumech veřejného mínění, jaké si dovedete představit. A k tomu neustále opakuje, že se do Bílého domu vrátí, vymete tu washingtonskou bažinu, jak vždycky sliboval, a postaví Ameriku na nohy.

Takže je třeba ho co? Zakázat! To, co nyní ve Spojených státech probíhá, není žádný banální trik. Podle Trumpových zastánců je to sofistikovaný, demokratický „ban“ za asistence justice, tajných služeb, médií a Big Tech. Ano, zní to jako konspirační teorie, ale faktem je, že akce právě probíhá, stačí se podívat. A samozřejmě je zcela legální. Komunisti to s Mišíkem měli taky tak.

Právní Kocourkov

Donald Trump je totiž vůbec první americký prezident, který čelí trestnímu stíhání na této úrovni, notabene uprostřed volební kampaně. Jedná se zatím o čtyři soudní žaloby, které mohou vynést dohromady hodně přes sto let za mřížemi. A nejen to. Příslušné úřady v Coloradu se usnesly už v prosinci, bez přelíčení, důkazů i obhajoby, že Donald nesmí letos kandidovat ani v nominačních tzv. primárních volbách, protože je povstalec. Následně v Michiganu rozhodli, že to naopak možné je, pak následoval stát Maine s názorem opačným…

Tenhle právní Kocourkov by byl dobrý k pousmání, kdyby se nejednalo o Spojené státy americké, o zemi, která už více než sto let zajišťuje stabilitu tohoto světa a na jejímž osudu bez nadsázky závisí chod naší civilizace. Pokusit se „zakázat“ nebo rovnou kriminalizovat prezidentského kandidáta, který má autentickou podporu dobré poloviny amerického voličstva, je obrovskou chybou, která nás všechny oslabuje v tu nejnevhodnější chvíli. Je to navíc do očí bijící porušení základního principu demokracie, kdy místo voliče o prezidentovi rozhoduje státní úředník. Kdybychom měli brát liberální demokracii za slovo, musela by Amerika sama na sebe uvalit sankce a pak proti sobě iniciovat nějakou menší vojenskou akci, nebo aspoň barevnou revoluci.

Co provedl Donald Trump?

V první řadě se coby prezident zjevně pokusil narušit jisté zavedené pořádky ve Washingtonu. Odstoupil od klimatické smlouvy a hodlal vyjednávat s Putinem. Donald Trump navíc není svatoušek a jeho četné milenky šokovaly prudérní pokryteckou část Ameriky. Ani válečný byznys se jistě neradoval ze skutečnosti, že za jeho čtyři roky v Bílém domě USA nezahájily jediný vojenský konflikt.

Ale nejhorší bylo, že ty volby vůbec vyhrál! Od soupeřů přitom nedostal nejmenší šanci vládnout. Na základě obvinění ze spiknutí s Ruskem se musel celý rok zodpovídat před vyšetřovací komisí, následovaly dvě ústavní žaloby, z nichž ani jedna se neprokázala, to vše za doprovodu mediální kanonády a skandalizací všeho druhu. Přesto odvedl ve volbách důstojný výkon, a nebýt covidové pandemie, dost možná by i nad současným prezidentem Joem Bidenem vyhrál.

Ostatně jeho odchod z Bílého domu také provází mnoho dalších otazníků. Jednak kvůli volbám jako takovým, kdy soudní soustava odmítla vyšetřovat celou plejádu vážných stížností na průběh hlasování, a následně kvůli demonstraci před Kapitolem, jejíž průběh, a zvláště policejní (ne)zásah je dodnes nejasný. Což nebrání jeho rivalům, aby tuto akci označovali za „povstání“.

Americký volební systém je děravý jak řešeto

Ať tak či onak, americký volební systém je děravý jak řešeto a jeho nechvalně známý korespondenční doplněk, ještě umocněný covidovými opatřeními, přímo vyzývá ke zneužití. Stejně jako skutečnost, že třeba ve státě Arizona s přibližně stejným počtem voličů jako u nás trvá sečtení volebních hlasů čtrnáct dní. Na jeho místo se tehdy dostal Joe Biden, celoživotní politik a věrný Obamův pobočník, možná proto, že nikdo jiný u demokratů nebyl k dispozici. Byla to béčková volba a jeho průšvihy to dokazují.

Mimochodem, jako by naší vládě z oka vypadli: nesmyslná, prakticky nekontrolovaná imigrace, v ekonomice astronomické dluhy a přetrvávající inflace. K tomu nezvládnutý konflikt na Ukrajině, kde se definice podpory změnila z „jak dlouho bude třeba“ na „jak dlouho bude v našich silách“, což je přiznání připomínající spíš zradu na spojenci než cokoli jiného. Prostě se už nepíše rok 1991, kdy si něco takového mohly USA dovolit vzhledem k jejich tehdejšímu postavení jediné velmoci. Biden v rozporu s realitou udržoval při životě líbivou chiméru americké hegemonie a nadřazenosti, což ho přivedlo do slepé uličky, ze které bude do voleb těžko hledat cestu ven. Neúspěch na Ukrajině by byl pro jeho šance na znovuzvolení smrtící.

Pokračování článku najdete v lednovém vydání měsíčníku TO, který je stále v prodeji.