Německá opozice má nového lídra. Nezastavila ho ani rozvědka, kterou dřív řídil

Když si v dnešním Německu na politickém spektru dovolíte stát, byť jen kousek napravo od politiků aktuální vládnoucí rudozelené koalice či „konzervativních“ politiků, jaké představuje například bývalá kancléřka Merkelová, jste podezřelý. Libovolnou kritikou tzv. mainstreamových pravd riskujete trvalý štempl „pravicového extremisty“, „nahnědlého populisty“, nebo dokonce neonacisty.

Logická otázka zní: A co dál? Co s takovými lidmi? Pokud někoho označíme za neonacistu (zvlášť v Německu), musí přece podléhat kontrole, to vše ve jménu demokracie a obecného blaha lidu. Jenže pod takovouto kontrolu se nyní dostal i bývalý šéf německé civilní kontrarozvědky a předseda nové opoziční politické strany Unie hodnot – Hans Georg Maassen.

Zprávy o této události se objevily a rychle zase zmizely, překryty nekonečným proudem banalit. Jenže Hans Georg Maassen nebyl a není jen tak někdo. Podívejme se na jeho kauzu trochu blíže. Co asi mohl tento známý a velmi uznávaný zpravodajský odborník provést zlého, aby se dostal do hledáčku úřadu, jemuž sám šéfoval v letech 2012-2018?

Upozornil na vládní dezinformace

Kdo hádá, že v tom jistě bude migrace, respektive s migrací svázaná politická korektnost, hádá správně. Maassen, analytik, zvyklý pracovat s realitou a fakty, již ve své bývalé funkci pochopil, jaká nebezpečí s sebou nese masová imigrace do Evropy. Místo ho stála prostá skutečnost, že své analytické závěry sdělil nejen hluchým uším tehdejší kancléřky Merkelové, ale také těm, kterých se týkaly nejvíce, tedy veřejnosti. Jednoduše upozornil na dehonestující, dezinformační kampaň spolkové vlády proti účastníkům demonstrací v Saské Kamenici. Ty vypukly, když byl v tomto městě blízkovýchodními migranty ubodán místní Němec. Nebyla to první podobná vražda, ale právě touto míra trpělivosti přetekla, a nejen občané Saské Kamenice vyrazili do ulic protestovat proti politice otevřených hranic kancléřky Merkelové. Nelíbil se jim ani odlišný přístup ke kriminálníkům, podle zvrhlého dvojího metru, kdy se etnikum jednoho lotra ihned medializovalo, přičemž etnikum lotra druhého se zametalo pod koberec.

Vládní „liberálně demokratická“ propaganda z demonstrantů proti islamizaci Německa a nekontrolované imigraci uměle vyrobila dav „krajně pravicových extrémistů“. Propagandisté účelově vybrali z tisíců – a podle mnoha svědků desítek tisíců – normálních, rozhořčených občanů některé jednotlivce nebo miniaturní skupinky skutečně pitomých radikálů, kteří tvořili sotva promile účastníků, a za extrémisty označili šmahem všechny demonstranty. Hans Georg Maassen si ovšem dovolil poukázat na fakt, že propagandisté lžou.

Bývalý prezident Spolkového úřadu pro ochranu ústavy byl za svůj střízlivý popis reality tehdejším spolkovým ministrem vnitra Horstem Seehoferem propuštěn. To mu však umožnilo být ještě otevřenější a svobodnější ve vyjadřování názorů na situaci v Německu, potažmo v Evropě. Následující roky shromažďoval ve své CDU síly kritické k hlavnímu proudu strany, až založil spolek WerteUnion (Unii hodnot). Ten se začátkem tohoto roku přeformoval v politickou stranu, pravicovou a konzervativní alternativu k CDU, distancující se od politiky éry kancléřky Merkelové.

Zásadní změna na obzoru

Maassen rozvířil politické vody nejen založením nové strany, ale také skutečností, že na rozdíl od starých politických stran neodmítl spolupráci s AfD (Alternativou pro Německo), která bývá označována vládními politiky za krajně pravicovou, extremistickou, proruskou apod. Ovšem čím častěji je AfD takto nálepkována, tím je mezi lidmi populárnější. Zvláště pak v postkomunistické části Německa. Ani silně rostoucí preference ale AfD nezajišťují většinu v budoucím Spolkovém sněmu. Ovšem významným partnerem AfD může být právě Maassenova Unie hodnot.

Vládní angažmá AfD, podepřené právě Unií hodnot, popřípadě ještě zbrusu novou levicovou, avšak neprogresivistickou politickou stranou populární německé političky Sahry Wagenknechtové, to je pro starou politickou gardu noční můra. Usmysleli si, že na někdejšího kolegu musí něco vyhrabat za každou cenu a zabránit mu v rozletu. Oznámili mu tedy, že je a bude sledován, a to stejným špionážním orgánem, který dříve řídil. Situace v demokracii dost paradoxní, v autoritářských režimech běžná.

Sám Maassen na síti X uvedl, že se jeho samého a strany Unie hodnot tajná služba zřejmě dost bojí. Zdůraznil také, že rozvědka byla zneužita k boji proti politickým odpůrcům a došlo tak k útoku na svobodný a demokratický řád. Co k tomu dodat.

Činy německé vlády proti Maassenovi a jeho straně jsou důkazem návratu dob, kdy k veřejnému hlásání pravdy byla potřeba skutečná odvaha. Návratu dob, kdy kontrarozvědka dohlížela na opoziční politiky. Dob, kdy existovaly seznamy podezřelých „podvratných živlů“ nebezpečných pro jedinou správnou politiku, jediný správný směr a způsob vlády, o kterém není radno pochybovat.

Němci naštěstí pochybují, a to stále více. Preference současné vládní koalice se pohybují někde v suterénu. A mohutné demonstrace německých zemědělců byly možná předznamenáním největší změny v německé politice od druhé světové války. Nebo přinejmenším od sjednocení komunisty rozděleného Německa.