Německý politický establishment stojí před dilematem, které už nelze odkládat. Alternativa pro Německo (AfD) sílí a tradiční strany zjišťují, že jejich dosavadní strategie izolace nefunguje. Buď přistoupí k dialogu s opoziční silou, kterou volí miliony občanů, nebo se pokusí o její zákaz – a riskují, že tím rozpoutají vlnu odporu, kterou nebude snadné zvládnout. Politická scéna Spolkové republiky se ocitla v sevření, které připomíná kleště. Na jedné straně stojí takzvaný „demokratický blok“, složený ze sociálních demokratů, Zelených, liberálů a tradiční křesťanské demokracie, který se snaží udržet moc pomocí ostrakizace jediné relevantní opoziční síly – AfD. Na straně druhé se nachází rostoucí část veřejnosti, která má pocit, že jejich hlas je systematicky umlčován, přičemž tradiční strany pro ně nic nedělají. Tento rozpor nutně vede k otázce: vydá se Německo cestou otevřeného politického pluralismu, nebo se uchýlí k represím a zákazům, jež podkopou samotné základy svobody, na které se tak rádo odvolává? Německý politický režim se po desetiletí prezentuje jako „maják demokracie“ v Evropě. Jenže tato demokracie má čím dál častěji povahu uzavřeného klubu, který sám rozhoduje, kdo smí a kdo nesmí hrát politickou hru. V okamžiku, kdy se na scéně objevila Alternativa pro Německo, tedy strana, jež otevřeně pojmenovává problémy migrace, energetické politiky či byrokratického centralismu EU, začal establishment budovat kolem ní neprostupnou hráz. Cordon sanitaire, který má držet AfD mimo jakýkoli vliv, se však v praxi ukazuje jako kontraproduktivní. Čím víc se vládní a mediální elity snaží tuto stranu démonizovat, tím více voličů ji vnímá jako jediný skutečný hlas opozice. Tím spíše, že tradiční strany se stále více podobají jedna druhé – rozdíly mezi CDU/CSU, SPD, Zelenými a FDP se stírají, zatímco společné je jim přehlížení obav běžných Němců. Namísto otevřené politické soutěže se tak rodí zvláštní forma „liberálokracie“ – systému, který se na povrchu odvolává na svobodu a pluralitu, ale ve skutečnosti připouští pouze ty názory, které zapadají do předem vymezeného rámce. A právě v tom se skrývá nebezpečí. Lidé postupně přestávají věřit, že jejich hlas může něco změnit, a hledají stále radikálnější cesty, jak své postoje prosadit. Vzrůstající preference ve východních spolkových zemích Nejprve se podívejme na trendy v zemských volbách. V Sasku se AfD poprvé objevila v zemském parlamentu v roce 2014 se ziskem 9,7 %. Už tehdy to byl pro novou stranu významný úspěch, ale skutečný průlom přišel v roce 2017, kdy zemské volby dokonce vyhrála se ziskem 27 %. V dalších volbách v roce 2019 dosáhla 27,5 % a stala se druhou nejsilnější stranou. V posledních volbách (r. 2024) pak AfD svůj výsledek ještě navýšila na 30,6 %, čímž potvrdila, že právě Sasko patří k jejím nejsilnějším baštám. Podobný vývoj je možné pozorovat i v Durynsku. V roce 2014 zde AfD získala 10,57 %, v roce 2019 už 23,4 %, a v roce 2024 dosáhla dokonce 32,8 % a skončila těsně druhá. Tento výsledek ukazuje, že AfD se v Durynsku etablovala jako klíčová politická síla, schopná mobilizovat značnou část voličů. V Braniborsku byl start v roce 2014 s 12,2 % sice o něco opatrnější, ale už v roce 2019 podpora narostla na 23,5 %, v roce 2024 se AfD vyšplhala dokonce na 29,2 %. Zde se ukazuje trvalý a stabilní růst, který reflektuje dlouhodobé zakotvení strany v regionu. V Meklenbursku-Předním Pomořansku byla AfD v roce 2016 překvapením, když hned při své první účasti získala 20,8 %. O pět let později, v roce 2021, její výsledek klesl na 16,7 %. To naznačuje, že i v tradičně silných východních regionech může docházet ke korekcím a určitá část voličů se od AfD odklání. Sasko-Anhaltsko se zařadilo k zemím s vysokou podporou AfD už v roce 2016, kdy strana získala 24,3 %. V roce 2021 se zde její podpora pohybovala na úrovni 20,8 %, což znamenalo mírný pokles, ale stále vysoké hodnoty v kontextu německé politiky. Odlišnou dynamiku má Berlín, kde je voličská základna AfD slabší než v okolních spolkových zemích. V roce 2016 zde dosáhla 14,2 %, což odpovídalo tehdejší vlně vzestupu strany. V roce 2021 ale podpora spadla na 8 % a ani v opakovaných volbách v roce 2023, kdy získala 9,1 %, se nepodařilo dosáhnout dřívější úrovně. V Berlíně tak AfD naráží na progresivistickou politickou kulturu velkoměsta, kde dominují „hodnotové“ strany. (adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({}); Na celostátní úrovni začínala AfD v roce 2013 s 4,7 %, tedy těsně pod pětiprocentní hranicí potřebnou pro vstup do Bundestagu. O čtyři roky později ale zažila raketový vzestup, když v roce 2017 získala 12,6 % a stala se třetí nejsilnější stranou v parlamentu. V roce 2021 její výsledek klesl na 10,3 %, přičemž se jasně ukázal rozdíl mezi východem a západem. V posledních celoněmeckých volbách si pak připsala 20,8 % hlasů, což je prozatím největší úspěch na celostátní úrovni. Výsledky voleb v Německu jsou pro řadu lidí šokující. Mají ovšem logiku. Zdroj: Profimedia Lidový tlak a nespokojenost Za rostoucí podporou AfD nestojí jen „protestní hlas“ či pověstný vzdor proti elitám. Je to především kumulace problémů, které se dotýkají každodenní reality milionů Němců. Dramaticky drahá energie, rostoucí náklady na bydlení, nesmyslně složitá byrokracie a v neposlední řadě neutuchající migrační vlna – to vše vytváří atmosféru nejistoty a ztráty kontroly nad vlastním osudem. Zatímco se vládní blok upíná k ideologickým projektům jako „zelená transformace“ či přerozdělování migrantů, stále větší část společnosti žádá návrat k rozumu – dostupnou energii, bezpečné ulice, respekt k vlastní kultuře a návratu Německa Němcům. Tato témata, která by v normálním politickém prostředí byla předmětem věcné diskuze, jsou však v Německu stigmatizována. A právě zde AfD získává svou sílu – dává hlas těm, kteří mají pocit, že jim mainstream upírá právo na existenci. Frustrace roste i proto, že občané mají dojem, že jejich obavy nejsou jen ignorovány, ale i vysmívány. Označení „xenofob“, „populista“, „krajně pravicový“ či „extremista“ se stalo nálepkou pro každého, kdo se odváží kritizovat vládní kurs. Jenže právě tato arogance elit otevírá prostor k odporu. AfD tak není jen politickou stranou, ale symbolem – symbolem vzdoru proti „liberálokratické“ kleci, která si osobuje právo určovat, co je ještě přijatelné a co už nikoliv. Poslední průzkumy navíc staví Alternativu pro Německo do čela voličských preferencí, což vyvolalo jev, který bychom mohli nazvat „AfDfóbie“. Průzkumy jí společně s CDU/CSU přisuzují zhruba 25 %. Možné scénáře Německo dnes stojí před třemi možnými cestami, z nichž každá nese vážné důsledky. 1) Spolupráce a částečná normalizace. Tradiční strany by mohly přestat předstírat, že AfD neexistuje. Na regionální úrovni, kde se AfD stává nejsilnější silou, by byla spolupráce logickým vyústěním demokratického procesu. Tento krok by sice znamenal otřes pro zaběhlé mocenské struktury, ale zároveň by mohl vést k uklidnění společnosti a návratu k férové politické soutěži. 2) Zákaz a kriminalizace. Naproti tomu stále častěji zaznívá možnost, že AfD bude zakázána jako „prokazatelně extremistická“. Takový krok by byl precedentem, který by jasně ukázal, že se německý režim bojí soupeřit s opozicí na otevřené půdě. Výsledek by byl předvídatelný – část voličů by se stáhla do apatie, ale značná část by se radikalizovala a mohla by se obrátit proti samotným základům státu. 3) Pokračování izolace. Třetí možností je udržování současného stavu – nekonečné kampaně „proti extremismu“, vylučování AfD z debat a systematická diskreditace, spojená se sledováním jejích představitelů tajnými službami. Tento scénář je však dlouhodobě neudržitelný. Každé další procento podpory pro AfD totiž jen víc podtrhuje slabost establishmentu a jeho neschopnost čelit kritice férovými prostředky. Jednou přijdou volby, kdy AfD získá takový mandát, díky kterému bude moci vytvořit vládu i bez tradičních stran (například s BSW), a to bude konec „liberalokracie“ v Německu. Čtěte také:Ohlédnutí za zaškobrtnutím nového německého kancléře, rekordní čísla AfD a snaha o její zákazAfD na výsluní: Kam až povede rekordní podpora této „dezolátní“ strany?Ostrakizace už AfD nezastaví. Německo je před bodem zlomu
