Neoprávněná činnost pro cizí moc? Ústavní soud oslabuje ústavnost

Ústavní soud (ÚS) svým rozhodnutím ve věci návrhu 24 senátorů na zrušení zákona o neoprávněné činnosti pro cizí moc přestal chránit ústavnost a stal se institucí, která svou vlastní činností ústavní pořádek oslabuje.

Protiústavnost přílepku byla zřejmá

Rozhodnutí ÚS ve věci stížnosti 24 senátorů proti způsobu přijetí nové skutkové podstaty trestného činu „neoprávněné činnosti pro cizí moc“ představuje moment, který odhaluje hlubší institucionální problém ústavního systému. V posuzovaném případě byla protiústavnost zcela zjevná. Nová skutková podstata trestného činu byla vložena do novely zákona (Lex Ukrajina II – úprava pro pobyt ukrajinských uprchlíků), který se trestního práva vůbec netýkal.

Návrh vznikl mimo standardní legislativní proces, dokonce na základě podkladů zpravodajské služby (BIS), a byl předložen jako poslanecký pozměňovací návrh Martina Exnera (STAN) bez jakéhokoliv odborného posouzení. Nebyl projednán ve výborech, nebyl součástí důvodové zprávy a byl vložen účelově, aby se urychlilo jeho přijetí. Všechny tyto okolnosti odpovídají definici přílepku, jak ji ÚS sám vymezil ve své předchozí judikatuře.

Účelový formalismus místo objektivního posouzení věci

Přestože všechna fakta svědčila o opaku, ÚS rozhodl, že o přílepek nejde. Aby k tomuto závěru dospěl, musel opustit materiální test ústavnosti a nahradit jej čistě formalistickým kritériem. Podle tohoto hlediska není rozhodující, jestli přílepek souvisí s tématem projednávaného zákona, ale pouze to, zda změna v přílepku obsažená „věcně patří“ do novelizovaného právního předpisu. Tedy jestli zákonná úprava „neoprávněné činnosti pro cizí moc“ patří do aktuálního trestního řádu.

Tento výklad je však v přímém rozporu s dřívějšími nálezy, v nichž soud opakovaně zdůrazňoval, že přílepek je protiústavní právě tehdy, když nesouvisí s předmětem projednávaného zákona. Změna testu nebyla odůvodněna právně, ale fakticky umožnila potvrdit zákon, který by podle dosavadní judikatury musel být zrušen.

Aktivistický přístup a politické hodnocení

Ještě závažnější problém než formalismus je skutečnost, že ÚS při odůvodnění svého rozhodnutí použil argumenty, které mu nepřísluší. Hodnotil bezpečnostní situaci, hybridní hrozby a potřebu „bránící se demokracie“. To jsou politické a bezpečnostní kategorie, nikoliv právní kritéria ústavnosti.

ÚS nemá posuzovat politickou vhodnost zákona ani jeho účel. Má posuzovat pouze to, zda byl přijat ústavně konformním způsobem. Tím, že soud přihlédl k politickým důsledkům případného zrušení zákona, překročil hranici své role a stal se politickým aktérem. A politický aktér nemůže být zároveň nestranným arbitrem ústavnosti.

Kritická ztráta důvěry a příčina systémové nestability

Posun ÚS k účelovému formalismu a politizaci má přímé důsledky pro fungování ústavního systému. Ústavní soud stojí na důvěře — nemá žádnou výkonnou moc, jeho autorita je čistě institucionální. Když vláda nebo Parlament nabudou dojmu, že ÚS rozhoduje účelově nebo politicky, přestanou jej využívat. To se již stalo v kauze nejmenování Filipa Turka ministrem, kdy vláda odmítla podat kompetenční žalobu i proto, že nevěřila, že ÚS rozhodne nestranně. To je okamžik, kdy ÚS přestává být funkční součástí ústavního procesu. Formálně existuje, ale fakticky je vynecháván.

Problém je o to vážnější, že ÚS není reálně reformovatelný. Jakákoliv změna jeho pravomocí či způsobu jmenování soudců vyžaduje ústavní většinu 120 poslanců, což je v současném politickém prostředí prakticky nedosažitelné. Instituce, která ztratila důvěru, ale není reformovatelná, se stává trvalým zdrojem systémové nestability. ÚS tak zůstává v systému jako orgán, který má rozhodovat o ústavnosti, ale jeho rozhodnutí jsou politickými aktéry předvídána, zpochybňována nebo ignorována.

Zdroj ústavní krize

Výsledkem existence zpolitizovaného a účelově jednajícího ÚS je tichá ústavní krize. Ne taková, která se projevuje otevřeným konfliktem nebo kolapsem institucí, ale taková, v níž instituce přestávají plnit svou roli, zatímco formálně zůstávají zachovány. ÚS není schopen chránit ústavnost, není schopen držet se vlastní judikatury, není schopen odolat politickým tlakům a není schopen obnovit důvěru. A protože jej nelze reformovat běžnou politickou cestou, stává se trvalým slabým článkem systému.

Když instituce, která má být poslední pojistkou, selže, systém se ocitá v prostoru, kde právo přestává být závazné a stává se volitelným. To je skutečná podoba ústavní krize – krize, která nevzniká zvenčí, ale uvnitř samotných institucí, které mají ústavu chránit.

Čtěte také:
Česká sekvenční ústavní krize: Boj bez pravidel
Ústavní soud splňuje prezidentovy představy, proto bude veselo
Volič je v ofsajdu, přichází Ústavní soud!