Jako stát máme svědomí čisté a můžeme klidně spát. Ženy jsme zákonem postavili na roveň mužům v roce 1918, od roku 1920 máme my ženy volební právo. Od roku 1992 máme zákon na ochranu spotřebitele, veřejného ochránce práv od roku 2000. Antidiskriminační zákon u nás platí od roku 2009. Zákon o obětech trestných činů platí od roku 2013.
Lidé stejného pohlaví se mohou brát a adoptovat si děti. Absolventů vysokých škol je mezi ženami 60 %. Tenhle svět patří nám, ženám. Co ještě bychom, proboha, chtěly? Afganistán i Německo nám může jen závidět. Diskriminace ze strany státu, státních orgánů a institucí u nás neexistuje. Výroční zpráva našeho ombudsmana za loňský rok konstatovala diskriminaci jen ve čtyřech případech. Kriminalita stále klesá ve všech sledovaných parametrech…
Přes všechny výše zmíněné pokroky nejsme spokojeni. Každou chvíli nějaká ta minorita demonstruje za svá práva, kdekdo brečí, jak mu svět ubližuje. Při podrobném zkoumání zjistíme, že mnohdy lkají ti neúspěšní a líní. Požadují úspěch, peníze, pozornost, dotace. Asi proto, že zapomněli, že úspěch vyžaduje disciplínu, dřinu a usilovné nasazení. Nárokují si respekt, ačkoliv respekt není nikdy automatický či nárokový. Respekt si člověk musí zasloužit, nelze si ho vynárokovat nebo vyřvat. A pochopitelně ho nelze nařídit zákonem.
Na úspěchu je třeba pracovat
Ti, co se tak často zaklínají rovnými právy, jsou mnohdy jen vyčuránkové, kteří požadují výhody a zvýhodnění, úlevy a bezpracný zisk. Vydupávají si zvláštní zacházení, ačkoliv podstata rovnosti je právě v zacházení stejném. Zapomínají, že naše civilizace stojí na křesťanských základech, jejich podstatou byla skromnost, odpuštění a obětování. Ale oni nic obětovat nechtějí. Chtějí všechno tady a teď hned. A nechtějí to jen od státu, ale od každého z nás. To ovšem tu rovnoprávnost špatně pochopili. Rovnoprávnost nechť hlídá a provozuje stát. My ostatní si sami vybíráme, s kým budeme, koho uznáváme a na koho se usmíváme.
Měli bychom tomuhle ubrečenému nárokismu říct dost. Vážení ublíženci, nikdo není odpovědný za vaše podělané životy. Nikdo není povinen vám vytvářet příležitosti a dorovnávat mzdy, platit dotace a financovat zbytečné projekty. Každému se občas nedaří. Každý občas klesne na kolena a nemůže dál. Nedařit se je běžné, protože bezpracné. Úspěch je naopak výjimečný, protože o něj je třeba pořádně usilovat.
Tak přestaňte fňukat a pracujte na sobě. Zvedněte se a jděte dál. Dělejte něco se sebou, spolupracujte s druhými, obětujte se bez nároků. A mějte přitom rádi lidi namísto abyste jim záviděli a nenáviděli je.
Žijeme v nejlepší možné době a v nejlepším ze všech světů. Je jen na nás, jak budeme žít. A jak moc nebo málo budeme šťastni. Další lidská práva nám netřeba. A vlastně ani dalších zákonů. Žádný zákon totiž nezmění váš život. To jen vy sami. Běžte. Konejte. Pracujte a milujte se. Rozmnožení sil, statků i dětí pak přijde samo.
Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů
Čtěte také: Nechcete děti? Běžte do háje, Digitální demence mladé generace, Lockdowny a restrikce skončily – zapomeňte
Prosím, jak to dopadlo s tím Stavebním zákonem? Pirát s plesnivou hlavou je pořád ministrem a je nějak ticho po pěšině…
Slovenská národní strana chce zakázat propagaci LGBTI ve školách. ok. buzíky v dokladech označovat, to je také cesta…stejně jako pohlaví…at je ta rovnoprávnost tedy…….
Dívka, která pobodala v Domažlicích spolužáky, skončila na psychiatrii. to je ta pokřivená libtardí humanita. ten člověk opravdu, ale opravdu uvěří, že je nemocný, místo aby šel za katr nebo do pastáku. blázinec nemůže suplovat výchovu, morálku a kriminál. navíc mu psychofarmaka vylágrují mozek a invalidku budeme do smrti platit všichni. fialový eurohnus.
13-ti letou nelze zavřít. Zákony této země chrání mladistvé zločince. Výchovný ústav (pasťák) je určen pro mladistvé od 15 let.