O zbabělcích všedního dne

Každý politický řád má své sociopaty opojené mocí, hrdiny, zbabělce a ty, kteří společnost dojí na úkor ostatních. Platí to i o demokracii. Vychutnejte si fejeton Karla Hohla.

V době, kdy ještě ani současný prezident nestál na té správné straně a nevědomky pomáhal cizí velmoci, jsme jedno podzimní ráno jeli s naší třídou na školní brigádu sklízet zelí. Zadarmo, na příkaz ředitele gymnázia, bez vysvětlení a ještě k tomu v sobotu. Nic z toho se neslučovalo s hodnotami, které jsem už tehdy považoval za důležité – sebeúcta, pocit svobody, neochota jít bezmyšlenkovitě se stádem uvědomělých nebo spíše zbabělých ovcí.

Toho chladného rána jsem na začátku prací ještě s dalšími dvěma spolužáky založil revoluční gardu, která měla za úkol házet písek do soukolí v tu chvíli ještě dobře fungujícího stroje. Hned od počátku jsme nasadili takové tempo, že nás předbíhali i slimáci a ještě než opadl ranní mlžný opar, jsme nabrali asi stometrovou ztrátu.

Pokřiky našich spolužáků, ať zrychlíme a nekazíme jejich úsilí, se každou další územní ztrátou začaly měnit v nenávistné nadávky a nakonec i ve vyhrožování fyzickou likvidací. To všechno proto, že kvůli nám nedostanou pochvalu od ředitele školy a medaili za vzorné plnění úkolů v zemědělství. My jsme si to užívali a strašně nás to motivovalo být ještě pomalejší, což už snad ani nešlo.

Na škole se pak na nás strhla obrovská vlna kritiky. Neměli jsme šanci se jakkoliv obhájit. Školní rozhlas, velká nástěnka u vchodu do budovy a další média z nás udělaly lidské bestie. Nakonec jsme se i přes několikatýdenní nenávistnou kampaň v ročníku udrželi, ten rok jsme ale na vysvědčení nedostali hezkou známku ani z tělocviku.

Ani nevím, kdy nás vzala třída, škola a celá společnost na milost, my jsme o to ale nestáli. Užívali jsme si roli školních rebelů. Nebyli jsme žádní bojovníci ani jsme nic neriskovali. Jen jsme nebyli ovce, kterým zdražíte máslo na sedmdesát a pak čekáte, že budou spokojeně mlaskat, když spadne v akci na pětačtyřicet.

Byla to tehdy doba socialismu, ale nebylo to socialismem. Bylo to lidmi. Hloupost, fanatismus, arogance a nenávist jsou vlastnostmi lidí, ne systému, ve kterém žijí. Každý politický řád má své sociopaty opojené mocí, hrdiny, zbabělce a ty, kteří společnost dojí na úkor ostatních. Platí to i o demokracii. Moc a vůně peněz na jedné straně, fanatismus a zbabělost na straně druhé vymazávají paměť, přepisují dějiny, omlouvají zločiny, vysvětlují nevysvětlitelné a hází knihami. Není to otázka toho, kdo je právě u moci, ale otázka lidského svědomí a charakteru.

Nedělá mi radost, že jdeme rozhodovat o své budoucnosti do jedné volební místnosti s lidmi, pro které je schopnost všemu věřit a nad ničím moc nepřemýšlet neskutečně osvobozující. Stačí jim, když si pro ně nepřijde čert jako ve středověku, nebo Rusové teď v novověku. Možná je to osvobozující, ale není to svoboda. Jdu do jedné volební místnosti s lidmi, jimž stačí ideologie, pocit sounáležitosti s elitou, která na jejich úkor bohatne a strachem z pekla je zároveň zcela oslepuje.

Z Deníku voliče.

Čtěte také:
Obrovský skandál v Praze
Bezpečně do nebezpečí
Když zbrojit, tak pořádně!