Elity bojují proti svobodnému myšlení. Ano, je to tak. Hrstka lidí vede válku proti svobodnému myšlení záměrně, s rozmyslem, za cílem zlikvidovat svobodu slova. Proč? Můžeme hádat třeba třikrát. Nebo třistatřiatřicetkrát.
Mohli bychom si ovšem pamatovat, že v demokracii ještě nikdy, co svět světem stojí, nikdo nelikvidoval svobodu slova a neprosazoval „jediný správný“ názor, který se vždy neomylně proměnil na „jediný povolený“ názor, s dobrými úmysly. Vždy to skončilo totalitní katastrofou. Kolik užitečných hlupáků k tomu dopomáhalo ve skutečné víře, či spíše iluzi, že pracují pro lepší svět, je irelevantní. Hrstka totalitních gangsterů, kteří chtěli prostě vládnout, ovládat a ždímat lidi, vždy zvítězila za pomoci armády naivků, slepě věřících, že pomáhají kráčet k zářné budoucnosti.
Teď je to úplně stejné. Kromě několika jednotlivých gangsterů, uvědomujících si velmi dobře, o co se hraje a proč, je tady spousta aktivistů, tedy ideologických slouhů, neuvědomujících si, že demokracie stojí na hlubokých základech svobody slova. Pokud je rozkolísána svoboda slova, pak je rozkolísána celá demokracie. Pokud je bita svoboda slova, je bita o to více i demokracie. Pakliže je zničena svoboda slova, je zničena demokracie.
Omezeným lidem nebo ideologií zaslepeným bloudům nedochází, že v minulosti jsme tady měli opakovaně podobný, v mnohém i stejný vývoj. Například komunisté své totalitě říkali „lidová demokracie“. Dnes noví totalitáři mluví o „liberální demokracii“. Komunisté rozkázali lidem, že musí povinně chodit k volbám, jenže bylo možné volit jen omezený počet politických stran, protože do voleb směly vstoupit jen ty hodné, poslušné, které servilně prosazovaly komunistickou ideologii a plnily závěry komunistických sjezdů. Dnes míříme k něčemu podobnému. Ty „nesprávné“ strany by měly být ze soutěže vyřazeny, a to dříve, než – ještě stále v demokratických volbách – dokážou zvítězit na celé čáře a poslat „liberálně demokratické“ nadšence na smetiště dějin.
K tomu slouží celá řada opatření, skýtajících báječný potenciál případných volebních podvodů – třeba elektronické volby, korespondenční volby, které mimochodem jsou ve většině demokratických zemí protiústavní, protože nesplňují základní kritéria ústavnosti voleb.
Jenže pokud stále ještě existují média, která nejsou novým „liberálně demokratickým“ ideologům podřízena (většinou bezduše, tedy dobrovolně, protože vedení redakcí prostě zastává tuto ideologii), je zde nebezpečí, že může dojít k velké vzpouře lidí. Proto je z pohledu totalitních aktivistů nezbytné zničit svobodu slova. Bohužel se jim to daří. Nejen kvůli píli hlupáků, ideologických slepců a naivků, ale také kvůli ustrašenému mlčení většiny.
Takže většino, nestěžuj si prosím (zase) v koutku po hospodách nebo šeptem doma v obýváku, pokud i tvou zásluhou padneme do další totalitní louže. Věřte však, že by to byla louže v historii lidstva nevídaná, protože takové prostředky na kontrolu a ovládání lidí neměl ještě nikdy žádný totalitář, žádný diktátor, žádný tyran. Neplačte potom, protože plakat nad rozlitým mlékem, které jste sami pomáhali vylít, je nejen zbytečné, ale také trapně pokrytecké.
Demokracie má v sobě přímo zakódováno sebezničení. Nemá definované sebezáchovné mechanizmy, které by ji ochránily před mentalitou rodu homo, která je založena na hromadění čehokoliv, nikoliv proto aby jako rod přežil, ale proto aby „výhodně“ směnil.
S tím se dá asi souhlasit, ke stejnému závěru došli i Platon a Aristoteles, jakkoli vyzdvihovali trochu jiné důvody, vedoucí k neodvratnému konci každé demokracie v tyranii (dnes totalitě) nebo oligarchii, případně kombinaci obou těchto systémů. Jejich důvody jsou velmi přesvědčivé. Ale víme, co by mělo následovat dál – pokud tedy nechceme padnout opět do otroctví tyranidy?
Demokracie a svoboda jsou dva pojmy, které jdou z velké míry proti sobě. Spousta lidí ta dvě slova vnímá skoro jako synonyma a vládci tento omyl podporují.
Demokracie funguje, je na rozkvětu. My, lid, jsme si zvolili, dokonce svobodně 🙂 zvolili, současnou vládu, stejně jako všechny předcházející v posledních 30 letech. A tato vláda, stejně jako ty předcházející se snaží naplňovat, co nám slíbily: že to zařídí, vyřeší, že se o nás postarají, že oni budou řešit naše problémy, … Lid to chce a lid to dostává. Paternalismus je stále chtěný.
A pak je svoboda – zařídit si to sami po svém. Poptávka není a bez poptávky neprodáte. Svobodní, ač nemají prakticky konkurenci na poli svobody, ve volbách naprosto propadají.
Demokracie je typ státního zřízení.
Stát je teritoriální monopol na útočné násilí.
Ve své podstatě (sebou) legalizovaný organizovaný zločin.
Daně nejsou nic jiného než výpalné.
Co byste od takového systému čekal jiného?
Nemám očekávání, nezmiňuji očekávání. Jen hledám odpověď na otázku budoucího vývoje.
Malá monarchistická glosa: Poučení z dějin – demokracie se bohužel nikdy a nikde dlouhodobě (ani střednědobě) neosvědčila. Vždy skončila populismem, který byl vystřídán tyranií.
Dnes je západní Evropa na přechodu (nebo spíše za přechodem) od bezbřehého západoevropského populismu posledních 50 let (díky kterému mají všechny země nesplatitelné dluhy) k eurosojuzovému totalitnímu sociálnímu inženýrství…
Pokud bychom to i třebas hypoteticky vzali za bernou minci a rezignovali jsme na obhajobu demokracie a svobody, což se mi rozhodně nechce, pak ale stejně zůstává zásadní otázka, co je (co by bylo) lepší? Protože asi nikomu se nechce upadnout do totálního digitálního otroctví. Alespoň nikoho takového neznám.
Díky za článek, omezení svobody je nepřípustné. Jedno upřesnění mám.
„Komunisté rozkázali lidem, že musí povinně chodit k volbám, jenže bylo možné volit jen omezený počet politických stran, protože do voleb směly vstoupit jen ty hodné, poslušné.“
Upřesním: Takhle to vypadá skoro jako omezená demokracie, ale bylo to horší – bylo možné „volit“ jenom jeden lístek, kandidáty tzv. Národní fronty v čele s KSČ. To znamená, že na tom lístku byla většina KSČ a sem tam vstrčený nějaký člen ČSS a ČSL, ovládaných satelitních stran s povinně stejným názorem. Takže nebylo vlastně možné volit mezi omezeným počem stran, šlo jen hodit jeden jediný lístek a jiný nebyl. Nešlo kroužkovat, šlo jen hodit, nebo nehodit, ale to jedině s rizikem a za plentou. Oni už by si zjistili, kdo by nehodil a stejně by započítali 99,9 % účast, nebo tak nějak.
Ano, tak to bylo, jen jsem nechtěl rozvíjet detaily, ale poukázat na rostoucí podobnost s tendencemi dnešní doby. Ty jsou už zcela zjevné. Technicky i legislativně to by to bylo asi na povrchu zařízeno jinak, ale princip, po kterém touží novodobí totalitáři, by byl stejný jako ten komunistický. Byli by vybráni ti „hodni“ účastnit se voleb – ti hodní – ale stejně jako za komunistického režimu by byla jen jedna volba. Ale když je jen jedna, není to volba, je to jen gesto, připomínající volby. Mezi tím je rozdíl jako mezi sklenicí vody a její fotografií. Volba předpokládá výběr mezi různými možnostmi, jenže vývoj je progresivisty tlačen do stavu, kdy by zůstala jen jedna možnost volby, ta progresivistická, nebo jí budou stále ještě říkat „liberálně demokratická“ aby to lépe vypadalo. Pak by bylo lhostejné, kolika „stranám“ by dovolili účastnit se takového aktu – pokud by byly všechny „strany“ nebo „hnutí“ podřízeny stejné ideologii a lišily by se jen v nepodstatných (samozřejmě navenek okázale zdůrazňovaných a nafukovaných) maličkostech, pak by to bylo stejné jako vláda nebo vedoucí úloha jedné strany.