Ten Čejkův obzvláště. Po maturitě krátce pracoval jako dělník u Vodních staveb, v letech 1961-1967 vystudoval Stavební fakultu ČVUT. Poté působil jako projektant v pražském Hydroprojektu a kulisák ve Stavovském divadle (tehdy zvaném Tylovo divadlo). Zde nepochybně načerpal inspiraci pro svůj velmi úspěšný román Kulisáci, který vyšel až roku 1985. Poezii začal publikovat časopisecky od roku 1964. První samostatná sbírka (Kamenné nebe) byla připravena k vydání roku 1968, byla ovšem stažena z edičního plánu. První paradox, přihlédneme-li k dalšímu Čejkovu životaběhu.
Od roku 1971 byl programovým pracovníkem Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, dramaturgem Uměleckého studia mladých Rubín (tou dobou zde mimochodem působilo originální Divadlo Na okraji, spjaté se jmény Zdeňka Potužila, Mikiho Jelínka, Ondřeje Pavelky, Zdeny Hadrbolcové a dalších). Poté byl vedoucím programového oddělení i náměstkem ředitele Pražského podniku služeb mládeže. Roku 1976 se stal funkcionářem nejprve Městského výboru Socialistického svazu mládeže v Praze, pak vedoucím oddělení kultury Českého ÚV SSM. V roce 1982 byl jmenován vedoucím redaktorem literární přílohy týdeníku Tvorba – Kmen a souběžně zvolen členem předsednictva Svazu českých spisovatelů. Od roku 1987 byl šéfredaktorem Tvorby. Připomeňme, že právě v té době byla Tvorba velmi prestižním týdeníkem, jejíž míra autorské svobody se nedala srovnávat s jinými periodiky typu Literární měsíčník atd. Čejka byl prostě produktem už rozebíhající se Gorbyho přestavby a glasnosti.
Tomu odpovídal i sled dalších událostí. V březnu 1989 byl jmenován (po nenáviděném aparátníkovi Miroslavu Müllerovi) vedoucím odboru kultury a zástupcem vedoucího oddělení školství, vědy a kultury ÚV KSČ. V roce 1991 popsal tuto část své kariéry v anonymně vydané publikaci „Aparát“. Zde mj. uvádí, že jako vysoce postavený kulturně-politický činitel podporoval polemiku, publikování některých ostrakizovaných autorů a uvedení do kin filmů stažených z distribuce počátkem normalizace.
Nějak rychle nás ubývá…
Po listopadu 1989 byl novou garniturou „vymlčen“ a dlouho se pohyboval v různých kreativních funkcích kolem reklamy, což pro autora jeho dispozic byla samozřejmě situace nepříliš vlídná. Ale to je náš typický český příběh. Jakmile někdo ukáže talent a schopnosti, najde se první politická příležitost a nositel talentu je vyobcován, protože by svým dílem mohl napovídat, že ti jiní, dobově oficiální, ho mají méně. Tak se likvidovali autoři po Pražském jaru 1968, a stejně i po listopadu 1989. Žádná dobová kulturní nomenklatura nedokázala překročit ten most vedoucí k protilehlému břehu. Stále se živí starodávná a dávno neplatná teze o třech literaturách – exilové, samizdatové a oficiální. Jen si příslušníci jedněch vyměnili funkce s těmi dalšími. Ta třídní nespojitost ústící v cenzuru je přítomna stále.
Jaroslav Čejka byl oblíben nejen mezi spisovateli, ale i mezi novináři. Pamatuji si, jak v mém prvním novinářském působišti, kulturní rubrice deníku Práce, létaly špunty ze šampusů na oslavu konce sekerníka Müllera a nástupu liberálního, vzdělaného a talentovaného Čejky. Jeho odchod je smutnou pointou jeho dlouhodobých zdravotních potíží, možná i – jak se říká – svého druhu vysvobozením. Kdo by si jej chtěl připomenout, mohu, krom jiného, doporučit asi nejvíc jeho poslední dva romány – Odcizená krajina (2013) a Most přes řeku zapomnění (2015).
A nebyl by to Jarda Čejka, kdyby i svůj odchod nepojal tak trochu po divadelnicku. Přátelům rozeslal (samozřejmě rukou své paní Kataríny) list s tímto textem: „Vážení přátelé, dovoluji si Vás pozvat na svůj předčasný pohřeb, který se uskuteční v úterý 1. 4. 2025 v 11:00 ve Velké obřadní síni Strašnického krematoria.“ A doprovodil to básničkou vskutku čejkovskou: „Nějak rychle nás ubývá. Už i já končím zdárně. Vzpomeňte na mě u piva ve známé Želivárně! Nikdy jsem neměl slzy rád, ba ani myšlenky černé. Konečně, žil jsem tak akorát. Tak za mnou pošlete fernet!“
Čtěte také:
Richarde, bohové jsou s Tebou
Petr Hannig odešel hledat Město Er
Život a smrt nesmrtelného Miroslava Macka
Nebál bych se k těm koryfejům přiřadit i L. Štolla.