Richard by se Sartrem, představitelem existencialismu a marxismu, asi v mnoha politických věcech nesouhlasil, ale uvedený citát by určitě podepsal. Protože Richard nežil na kolenou.
Nedával své postoje okázale najevo. Byl přemýšlivý pohodář, neměl rád konflikty – což je dnes docela vzácná vlastnost – jakkoli si to, čemu věřil, dokázal vždy obhájit. Upřednostňoval rozum před emocemi, diskusi, či spíše, jak říkal „normální pokec“, před hádkou. Také proto se s ním báječně povídalo u jeho oblíbeného pivka, nebo prostě jen tak po telefonu. Nebyl jen „průtokovým“ diskutérem. Přemýšlel o tom, co ho zaujalo. Stávalo se, že po měsíci, dvou nebo pěti se vrátil k probíranému tématu a rozvíjel ho dál. Současně nebyl ani suchý rozumář. Dokázal zahořet a plápolat.
Miloval Indii, právě to bylo jedno z témat, které nás sblížilo. Tamní kultura, dějiny, náboženství, duchovní směry jsou fascinující. Richard jako nemnoho lidí dokázal jasně odlišit materialistické projevy života v této zemi od toho podstatného, od onoho mnohem důležitějšího, co daleko přesahuje všechen materiální povrch.
Náhlý odchod Richarda je ztrátou pro všechny, kdo ho znali, pro kamarády, kolegy, čtenáře. Chce se mi zvolat se slavným spisovatelem Salmanem Rushdie: „Už mám dost toho, že své přátele a kamarády nacházím ve sloupcích nekrologů. Mohli by všichni, prosím, chvilku zůstat naživu?“ Na druhou stranu vím, jak hluboce pravdivá jsou slova jiného spisovatele, Johna Ronalda Reuela Tolkiena: „Mnozí z těch, co žijí, by zasluhovali smrt. A mnozí z těch, co zemřeli, by si zasloužili žít.“ Jakoby je psal o Richardovi.
Vím, Richarde, že právě teď sedíš s bohy, indickými, řeckými i dalšími, popíjíš s nimi božské pivko, oni vypočítávají, co všechno máš připsáno k dobru, a díváš se na nás dolů se svým nenapodobitelným úsměvem. Koukni tedy ještě prosím na pár střípků vzpomínek z redakce. A drž nám tam někde místo, jakkoli se vynasnažíme tam nespěchat. Láďa.
„V létě jsme se v TOčku narychlo rozhodli, že pojedeme podpořit letní setkání vlastenců v Příčovech. Ukecala jsem Richarda, aby se mnou jel a pomohl mi. Navezli jsme tam časopisy a naše reklamní předměty. Byl toho plný kufr a zadní sedačky mého Hyundai combi. Na místě jsme všechno odtahali na zahradu, byla to tíha, navíc vedro a velká spousta lidí. Zanedlouho vyrostl malý stánek, ale lidé nám brali časopisy pod rukama už při nanášení ke stolku. Neuvěřitelný zájem. Richard o tom potom napsal také reportáž. Byl to báječný den, utekl jak voda, od rána do odpoledne jsme se nezastavili. Po akci jsme byli šťastní, že si můžeme odpočinout, a nadšení z atmosféry a ze zájmu o časopisy. Richard si dal navýsost spokojeně své oblíbené pivko. Když jsme dojeli do Prahy, tak prohlásil, že příští rok pojede rád znovu… Richarde, vzpomínám s láskou, Vanda.“
„S Ríšou jsme se seznámili na začátku projektu TO. I přes věkový rozdíl jsme se během každodenní spolupráce rychle sblížili a já ho poznal jako rovného, laskavého a vstřícného člověka. Vynikal nadhledem a byl flegmatik. Když o tom tak přemýšlím, tak to byl asi první kolega, který mě nikdy ničím nenaštval a sám se nikdy na nikoho nezlobil. Navíc s ním byla legrace a dalo se s ním mluvit prakticky o všem. To byl taky důvod, proč jsem s ním – ač sám nepiju – tak rád chodil na pivo. Bavili jsme se o té písničce, co ti utkvěla v paměti, byli jsme tehdy oba líní jí hledat, tak jí teď poslouchám. Ríšo, kolego, kamaráde, bylo mi velkou ctí Tě poznat a budeš mi chybět! Petr.“
„Ríša, můj redakční kolega… Před svým odjezdem do Indie uspořádal setkání v Karlínské hospodě. Měla jsem před tím schůzku, která se protáhla. Zvažovala jsem, zda ještě setkání s Ríšou stihnu. Nakonec to vyšlo. Měla jsem pro něho obrázek sv. Kryštofa na ochranu na cestách. Byl to pěkný večer. Ríša se na cestu moc těšil. Tolik jsem mu to přála. Netušila jsem – a jak bychom vůbec mohli tušit věci z jiných dimenzí – že odjíždí vstříc smrti. Zpráva, že v Indii zemřel, mě opravdu zasáhla. Stále se s tím faktem neumím vyrovnat. A právě také díky Ríšovi jsem si uvědomila, že bychom neměli svá setkání s blízkými lidmi odkládat, neboť nikdy nevíme… Každá vteřina našeho života může být ta poslední. Jsem moc ráda, že jsem se s Ríšou poznala a před těmi pár týdny rozloučila, a že jsem ho viděla radostného, natěšeného, šťastného. Dana.“
Pohřeb Richarda se uskuteční dnes, ve čtvrtek 6. 2. 2025 v poledne našeho SEČ času v indické Goe. Budeme rádi, když se připojíte k obřadu vzpomínkou, nebo jak je v Goa zvykem, dobrým přípitkem.
ONE FOR THE ROAD, RICHARDE!
Připomeňte si Ríšovy fejetony:
Cesty a scestí
Osud, Bůh či Satan?
O sladkém umírání a neuskutečněných přáních
Poznal jsem Richarda „jen“ jako editora, který mi občas editoval mé příspěvky do Deníku TO.
Když už zasáhl do mého textu, vždy to bylo citlivé. Jsem poněkud horká hlava, a tak jeho zásah zjemnil ostří, aniž by utrpěla výpověď, kterou jsem sledoval.
Jednou mi odmítl příspěvek úplně zveřejnit. A nemohl jsem se na něj ani naštvat; smál jsem se na plnou hubu jeho zdůvodnění a pochopil jsem ho.
Škoda, že jsem ho nepoznal osobně. Třeba u prvního výročí existence TO.
Upřímnou soustrast
Světlo věčné ať mu svítí…..