Právo na eutanázii? Aneb polemika s dalšími argumenty

Nedávno jsem upozornila na rizika spojená s uzákoněním „práva“ na eutanázii (zde). Hned po zveřejnění textu mě zavála smršť ohlasů, které můj zdrženlivý pohled někdy podporovaly, ale často se mnou zásadně nesouhlasily. Jak už to tak u reakcí bývá, někteří pisatelé mi jen nadávali (takoví patrně rozumí svobodě slova po svém a rádi by mi právo na vlastní názor upřeli). Jiní přidali argumenty, s nimiž bych v tomto pokračování ráda polemizovala.

Argument první: Rozhodujte sama o sobě a nás, co si euthanasii přejeme, nechte rozhodovat, jak chceme my. Jenomže já jsem zákonodárce a zákonodárcem ještě tři roky budu, a tak případná právní úprava bude mou náplní práce, do které mě mí voliči zvolili. A sama skutečnost, že v dotazníkových akcích se většina respondentů vyslovuje PRO, nemůže být pro stát důvodem, aby něco schválil. Jinak bychom museli znovu zavést i trest smrti.

Argument druhý: Euthanasie není povolení zabíjet, ale dohoda s lékařem, že mě usmrtí. Tak tomu ale právě vůbec není. Záleží na tom, jak bude vypadat právní úprava. V různých zemích je různá. A velmi často je na počátku legislativního procesu docela jiný návrh, než jaký nakonec projde parlamentem. Nezapomeňte, že pro přijetí pozměňovacího návrhu stačí, když pro něj bude hlasovat 34 poslanců a 14 senátorů. A to je pro tak zásadní změnu docela málo.

Argument třetí: Některé bolesti se nedají utišit medikamenty. Je to možné, ale od toho je paliativní medicína, kterou je třeba ze všech sil podporovat, podobně jako sociální zařízení pro závěr života, hospice, domácí péči, psychiatrii, psychologickou podporu apod. Všechny tyto služby jsou hluboce podfinancované a mnozí podporovatelé by pro euthanasii byli jen proto, že viděli nedůstojné podmínky u svých blízkých. Moje zkušenost s hospicovou péčí je naopak velmi dobrá a sama pro sebe si ji dokážu představit.

Argument čtvrtý: Stačí dobře napsat zákon, aby nemohlo dojít k jeho zneužití. To bohužel nikdy nejde předem říci, jak se lze přesvědčit třeba v tomto článku. Těžko lze tvrdit, že v Kanadě nebo v Nizozemí mají legislativu ledabylou. A přesto jsou tam někteří k eutanázii nuceni okolím nebo okolnostmi a jiným je umožněna přesto, že nevyléčitelnou nemocí netrpí.

Argument pátý: Musíme uzákonit eutanázii, aby lidé nepáchali sebevraždu. Jenomže jedno s druhým skoro nesouvisí, třeba i proto, že k eutanázii vede obvykle dlouhý proces, zatímco sebevraždy bývají výsledkem momentálního rozpoložení.

Pojďme o všech argumentech pro i proti hovořit. Pojďme si hlavně vyjasnit, kdo má zabíjet druhého, či koho zbavíme odpovědnosti, pokud tak učiní. Je lehké myslet jen na sebe, v naivní představě, že své životy máme ve svých rukou. Možná jsou ale mezi námi i lidé, kteří se rozhodnou babičku sprovodit ze světa, protože už se nemohou dívat na její utrpení. A já chci slyšet jasnou odpověď na otázku, zda chceme zbavit odpovědnosti za zabití babičku, lékaře, nebo sami sebe.

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů

Čtěte také:
O euthanasii aneb kultura zabíjení
Když věda balamutí, není už vědou
Udržitelnost ano! Ale rodiny…