Prezident Pavel hraje ve sporu o Filipa Turka s cinklými kartami

Petr Pavel v roce 2022 o roli prezidenta při jmenování vlády: „Prezident nemá veřejně kádrovat ministry.“ Petr Pavel v roce 2025 o Filipu Turkovi: „Není rozhodující, zda mu byly jednotlivé výroky a činy zpochybňující ústavní hodnoty prokázány, ale to, zda na ně tímto způsobem nahlíží významná část veřejnosti.“

Zatím neznáme Hradem slíbené písemné zdůvodnění, proč prezident Pavel odmítl jmenovat nominanta Motoristů sobě na post ministra životního prostředí Filipa Turka. Poté, co tým poradců prezidenta opustil ústavní právník Kysela, je pravděpodobné, že jej s vyplazeným jazykem při listování Ústavou smolí prezidentův poradce po boku a zbrojař Petr Kolář, bývalá vrchní eurocenzorka Věra Jourová a politický poradce, který tvrdí, že k moci se u nás po volbách „prodrala spodina“, Jiří Pehe.

Není ovšem až tak podstatné, co v písemném odůvodnění Hradu, které poputuje do Strakovy akademie (datovkou?) nakonec bude. Prezident České republiky Petr Pavel totiž svůj argumentační arzenál, který svědčí o jeho velmi kreativním přístupu k právu a zákonům této země, už vystřílel po volbách, ve kterých byly jeho vládní strany poraženy na hlavu a známe je. Především se jednostranně vymezil vůči pravicové straně Petra Macinky a jejich čestnému předsedovi Filipu Turkovi, který reprezentuje absolutně protikladné ideje než ty, které se prohánějí dutinou lebeční Petra Pavla. Tedy pravice, trh, kapitalismus, zrušení Green Dealu, konec financování politických neziskovek z daní občanů, svoboda slova, EU jako spolek národních států, Donald Trump…

Což je hlavní důvod, proč Turka nechce prezident jmenovat ministrem, nikoliv jakési chimérické verbální prohřešky, jejichž relevance je na úrovni „jedna paní povídala“. Prezident v jednom z mnoha útoků na Filipa Turka například prohlásil, že mu k jeho jmenování ministrem brání právní důvody. Za dva měsíce ovšem s žádným relevantním právním důvodem, kterým by mohlo být jedině porušení zákona nebo donebevolající konflikt zájmů, nepřišel. Můžeme si být jisti, že kdyby nějaký měl, jistě by jej prostřednictvím spřátelených médií zveřejnil. A tak mu nezbývá než se vůči Filipu Turkovi ohánět vágními morálními principy, což je u člověka, který před Listopadem zastával funkci předsedy ZO KSČ a schvaloval okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy, výkon hodný hlavního favorita Mistrovství světa v pokrytectví.

Munice vlády a prezidenta

Až dosud se nejen Motoristé – ale i další dvě vládní strany – chovali k prezidentově povolebnímu aktivismu, který se projevoval nejen v otázce Filipa Turka, ale také v žádosti o přepracování návrhu programového prohlášení vlády nebo způsobu, jak má vyřešit nad rámec zákona Andrej Babiš svůj potenciální konflikt zájmů, velmi zdrženlivě. Dá se ovšem čekat, že od chvíle, kdy definitivně Petr Pavel odmítl Filipa Turka, vláda začne útoky Hradu opětovat, k čemuž disponuje větším množstvím zbrojního arzenálu než prezident. Stále bobtnající rozpočet Hradu, zahraniční cesty, koordinace zahraniční politiky… Na první pohled se to nezdá, ale prezident a jeho paní Eva potřebují kvůli tomu, jakým rozpustilým stylem se chopili prezidentského mandátu, vládu daleko více než vláda prezidenta.

Za první výstřel „horké fáze“ války prezidenta s vládou lze ostatně považovat aktuální podrážděnou reakci Hradu na vysvětlení Petra Macinky, proč si Motoristé nepřejí, aby spor skončil u Ústavního soudu, na rozdíl od Hradu, který si od případného kompetenčního sporu u Ústavního soudu podle předsedy Motoristů možná slibuje posílení svých kompetencí, protože Ústavní soud obsadil svými lidmi. Prezident označil tvrzení Petra Macinky za faul, na což předseda Motoristů logicky reagoval, že pokud jeho tvrzení považuje za politický faul vůči sobě, „pak já zase mohu vnímat to, co dělá, jako jeho ústavní faul vůči výsledkům voleb, které odmítá respektovat.“

Co dále?

Co po volbách chvíli mohlo zdánlivě vypadat jako tahanice Hradu s jednou stranou vládní většiny o jednoho člena kabinetu, rozvinulo se v principiální spor o to, jestli Česká republika zůstane parlamentní demokracií, nebo se promění v prezidentský systém francouzského typu. Až dosud platilo, že prezident jmenuje ministry na návrh premiéra, který je odpovědný za svou vládu. A to, že dnes příznivci prezidenta a odpůrci vlády Andreje Babiše tvrdí něco jiného, svědčí jedině o jejich krátké nebo selektivní paměti – když se zdráhal jmenovat prezident Zeman ministrem zahraničí politického prvoka Jana Lipavského, tvrdili to, co dnes popírají – že prezident musí jmenovat ministra na návrh premiéra, že v jeho pravomoci není rozhodovat o tom, kdo bude ministrem a kdo ne. K dovršení ironie to tehdy tvrdil i sám Petr Pavel.

A ještě jeden argument, proč by měli i dnešní odpůrci jmenování Filipa Turka ministrem životního prostředí svou zákopovou ústavní válku raději vzdát: Co se dnes může jevit z pohledu levicových liberálních demokratů a ústavních aktivistů jediné správné, pokrokové, a dokonce i statečné, za pár let může na jejich hlavy přilétnout zpět jako bumerang. Co až se někdy po roce 2030 prezident Turek rozhodne, že premiérce Demetrashvili odmítne jmenovat ministryní zdravotnictví paní Šebelovou, protože kdysi navrhovala uzákonit euthanasii i pro 14leté děti?

Ha?

Čtěte také:
Teď jde o Česko! Nezalekne se premiér Babiš prezidenta Pavla?
Co vypovídají „kauzy“ Filipa Turka o českém mediálním prostoru?
Prezident Pavel jako nahý v trní