Ach, jak krásná je naše Ústava. Stručná jako esemeska od expremiéra Petra Fialy Ivanu Bartošovi (ze které se bývalý ministr pro místní rozvoj dozvěděl o svém konci ve vládním angažmá), a přitom tak plastická, že si v ní každý najde, co zrovna potřebuje. Jako když si příznivci prezidenta Petra Pavla čtou článek 63.
„Prezident zastupuje stát navenek!“ hlásají vítězoslavně, když jde o to, jestli má být hlava státu automaticky šéfem delegace na summitu NATO v Ankaře. Zní to majestátně. Téměř jako: „Prezident je náš tatíček a všichni se mu klaňte!“ Jenže hned o pár řádků níž, ve stejném článku, se v odstavci 3 píše, že rozhodnutí podle odstavce 1 (tedy i to zastupování státu navenek) vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády. Nebo někoho, koho on pověří.
Jinými slovy: ano, vážení příznivci pana prezidenta, hlava státu zastupuje zemi navenek. Ale až mu to vláda dovolí a podepíše. Jako když vám maminka dovolí jet na výlet, ale jen když to schválí i tatínek.
A tady přichází ten nejkrásnější moment výkladu Ústavy ČR. Když Petr Pavel nechtěl jmenovat Filipa Turka ministrem, zněl refrén úplně jinak: „Ústava přece neříká, že musí jmenovat každého! Tam není explicitně napsáno, že ‚musí‘!“ Prezident má prý diskreci, volné pole působnosti, prostor pro uvážení. Skoro by člověk řekl, že je to takový ústavní gentleman s právem veta.
Prezident chce, prezident musí, prezident jede, prezident velí…
Když ale Ústava říká, že prezident zastupuje stát navenek, kreativita se najednou obrací opačným směrem. Z jediné věty lze náhle vyvodit celou organizační strukturu zahraničních cest, hierarchii delegací a snad i pořadí, v jakém se rozdávají jmenovky na summitu NATO. „Zastupuje navenek“ se rázem stalo absolutním imperativem. Prezident musí, prezident jede, prezident velí delegaci, a kdo se ozve, je zrádcem republiky.
A tak tu nyní máme kompetenční spor, Ústavní soud, urážky, mediální přestřelky a spoustu lidí, kteří najednou dokážou číst Ústavu dvěma úplně rozdílnými způsoby – podle toho, jestli zrovna chtějí někam jet, nebo někoho nejmenovat.
Česká Ústava je ostatně mistrovským dílem kompromisu. Prezident je dost silný na to, aby zastupoval stát navenek, ale příliš slabý na to, aby za většinu svých kroků nesl odpovědnost. Je hlavou státu, ale nikoliv hlavou vlády. Má významné postavení, ale omezené pravomoci. Je vrcholným reprezentantem republiky, ale nikoliv monarchou, kterému se automaticky podřizuje vše od premiéra až po vedoucího letištního salonku.
Čtěte také:
Tandem slabého prezidenta a slabého Ústavního soudu způsobil ústavní krizi
Pavel a Ústavní soud versus vláda: Nejsilnější riziko ústavní krize od roku 89
Kterak se prezident Pavel rozplynul v rudozelené zkorumpované Euroříši
