Předběžné opatření Ústavního soudu, kterým soud nařídil vládě zařadit prezidenta Petra Pavla do delegace ČR na summit NATO v Ankaře, představuje bezprecedentní zásah do exekutivní moci.
Aktuální krok Ústavního soudu ve věci složení české delegace na summit NATO je symptomem hlubšího institucionálního problému. Ten spočívá v tom, že prezident, který nemá politickou sílu prosadit svou vůli, se opírá o slabý Ústavní soud, který není dostatečně odborně ani institucionálně pevný, aby odolal pokušení vstoupit do politického prostoru. Výsledkem je mocenský tandem dvou nekompetentních institucí, který narušuje rovnováhu moci a vytváří ústavní krizi.
Prezident v ofsajdu
Prezident v českém parlamentním systému nemá exekutivní pravomoci v oblasti zahraniční politiky. Nemůže rozhodovat o složení delegací, nemůže řídit vládu, nemůže určovat zahraniční směřování státu. Jeho role je převážně reprezentativní a symbolická.
Když vláda rozhodla, že delegaci na summit NATO povede premiér, ministr zahraničí a ministr obrany, prezident nenabídl žádný relevantní argument, jak toto rozhodnutí změnit. Namísto politického vyjednávání, které by vyžadovalo politickou váhu, zvolil cestu ústavní žaloby. Tím se stal aktérem, který nahrazuje politickou legitimitu soudní intervencí. Politicky neschopný prezident tak hledá oporu mimo politiku.
Ústavní soud má být institucí stojící mimo politiku. Jeho legitimita spočívá v odbornosti, nestrannosti a morální autoritě. Vydání předběžného opatření ve věci složení zahraniční delegace však ukazuje, že soud neodmítl politický návrh, nevyhodnotil, že nejde o kompetenční spor, neposoudil, že nehrozí žádná újma, a nechránil ústavnost, ale změnil politické rozhodnutí vlády.
Slabý soud není schopen říct „toto není naše věc“. Slabý soud se nechá vtáhnout do politického konfliktu, protože mu chybí institucionální sebevědomí a odborná pevnost.
Zásah do pravomocí vlády
Předběžné opatření je nejtvrdší nástroj, který Ústavní soud má. Je určeno pro situace, kdy hrozí nevratná újma. V případě delegace do Ankary však účast České republiky byla zajištěna, vláda měla plnou pravomoc delegaci sestavit a prezidentova osobní účast není jeho ústavní povinností. Žádná újma státu nehrozila. Soud přesto zasáhl, dokonce v řádu hodin. Tím nechránil ústavnost, ale vytvořil nový stav, který vláda nechtěla a který Ústava nepředpokládá. Tento krok nelze interpretovat jinak než jako politický zásah do exekutivy.
Když prezident nemá politickou sílu a soud nemá institucionální sebevědomí, vzniká vzájemně výhodná aliance: prezident získává mocenský nástroj, který mu Ústava nedává, a soud dostává možnost rozšířit svůj vliv do oblasti, která mu nepřísluší. Předběžné opatření ve věci delegace do Ankary je přesně tímto případem. Soud se stal mocenským nástrojem prezidenta, nikoli nestranným arbitrem. Prezident se stal politickým aktérem, který obchází vládu pomocí soudní moci. Tento tandem není projevem síly, ale projevem slabosti a neschopnosti obou institucí.
Co natropí nekompetentnost
Ústavní krize nevzniká tehdy, když se instituce přou. Ústavní krize vzniká tehdy, když instituce jednají mimo své pravomoci, zasahují do kompetencí jiných, vytvářejí mocenské aliance, které Ústava nepředpokládá, a činí tak způsobem, který mění politické rozhodování. Předběžné opatření Ústavního soudu ve věci delegace do Ankary splňuje všechny tyto znaky. Soud zasáhl do exekutivy, prezident obešel politický proces, vláda byla nucena změnit své rozhodnutí a rovnováha moci byla narušena.
Případ delegace do Ankary není jen epizodou politického sporu. Je to test odolnosti českého ústavního systému. A tato zkouška ukázala, že pokud se politicky chabý prezident opře o nekompetentní Ústavní soud, může vzniknout tandem, který naruší základní principy parlamentní demokracie. Dvě nedostatečně kvalifikované instituce společně zasáhly do pravomocí vlády. To je podstata ústavní krize, která přesahuje samotný summit NATO.
