V posledních týdnech a měsících zaplavila světová média a sociální sítě vlna zuřivé kritiky na adresu Spojených států a Izraele. Jakmile začaly vojenské operace proti íránskému režimu, ozvaly se předvídatelné hlasy o „agresi“, „imperialismu“, nebo dokonce „genocidě“. Jako by se najednou kolektivně zapomnělo na desetiletí íránské agrese, která tomuto kroku předcházela.
A možná ještě znepokojivější než samotná kritika je její jednostrannost. Část – převážně liberálně levicových – novinářů a komentátorů jako by vedla ideologickou křížovou výpravu proti Izraeli a Spojeným státům, ve které fakta ustupují aktivismu. Íránský režim je v jejich narativu buď relativizován, nebo zcela opomíjen, zatímco každý krok Západu je automaticky interpretován jako morální selhání.
Místo abychom se ptali, proč USA a Izrael zasáhly, měli bychom se ptát mnohem hlasitěji: proč tak pozdě?
Írán není žádný mírumilovný stát, který si jen chrání své hranice. Je to jeden z hlavních sponzorů mezinárodního terorismu, který po desetiletí financuje, vyzbrojuje a řídí radikální skupiny napříč Blízkým východem. Hizballáh, Hamás, šíitské milice v Iráku a Sýrii – to nejsou spontánní hnutí, ale nástroje íránské geopolitiky. Když k tomu připočteme Hútiy v Jemenu, kteří útočí na civilní lodě a ohrožují globální obchod, je zřejmé, že Teherán vede dlouhodobou hybridní válku proti Západu i jeho spojencům.
Tato realita však často v mediálním prostoru mizí. Místo ní dostává prostor zjednodušený příběh o „utlačovaných“ a „agresorech“, kde jsou role předem rozdány bez ohledu na fakta. Kritický pohled na Írán jako by byl pro některé komentátory nepohodlný – nezapadá totiž do ideologického rámce, ve kterém je Západ vždy viníkem.
A to zdaleka není vše. Írán velmi aktivně podporuje Rusko ve válce proti Ukrajině, dodává drony, které zabíjejí civilisty, bez jeho podpory Rusku by situace na ukrajinské frontě vypadala zcela jinak. Významně se angažuje v expanzi islamistů v Africe. V Evropě pak přímo i nepřímo podporuje radikalizační struktury, které podrývají bezpečnost i společenskou soudržnost. To nejsou spekulace, ale dlouhodobě zdokumentované trendy.
Íránský režim navíc nikdy neskrýval své cíle. Volání po zničení Izraele a nenávist vůči Spojeným státům nejsou okrajovým jevem, ale součástí oficiální ideologie. Přesto se v části mediálního prostoru stále opakuje narativ, že „eskalaci“ způsobují především USA a Izrael.
To není jen nepoctivost novinářů. Je to nebezpečný způsob uvažování, který ignoruje příčiny a zaměřuje se pouze na důsledky – a ještě selektivně. Zdrženlivost, kterou Izrael i Spojené státy po léta projevovaly, je v tomto světle často prezentována nikoli jako snaha o stabilitu, ale jako důkaz jejich viny.
Kolikrát už Írán překročil všechny červené linie? Kolikrát svět sledoval útoky na civilní cíle, destabilizaci regionů nebo podporu terorismu? A kolikrát to bylo relativizováno nebo zcela přehlédnuto?
Kritika USA a Izraele za to, že se rozhodly jednat, není jen pokrytecká – je krátkozraká. Bagatelizuje hrozbu íránského režimu, ignoruje jeho dlouhodobé aktivity a vytváří falešný obraz reality, který více slouží ideologii než pravdě.
Možná je tedy na čase změnit otázku: Ne „proč teď“, ale proč čekali tak dlouho.
Čtěte také:
Čtyři pokusy, čtyři neúspěchy a politická izolace Víta Rakušana v přímém přenosu
Jedná Rakušanovo vnitro Metnarovi za zády?
Rakušan jako hlavní poražený letošní kampaně. Ptáte se proč?
