Proč předem stahovat kalhoty, i když Brodníčková není daleko…

V dramatických časech se profilují osobnosti na obou stranách politického i inteligenčního spektra. Zvláště politici, ale ti si přece jenom dávají majzla, jsou všeobecně známí a pohybují se mezi lidmi, kde by případně mohli leccos schytat z jedné vody načisto. Zato hlavně novináři – tzv. sedmá velmoc, též se zhusta vydávající za hlídací psy (nebo čuby) demokracie, byť se spíše častěji než výjimečně chovají jako šelmy psovité utržené ze řetězu.

A pokud skutečně novináři něco hlídají, tak pro své plné misky hlavně klídek a nedotknutelnost svých páníčků. Většina z řadových spotřebitelů publicistiky, dnes už – pokud ovšem sami chtějí – rozeznají lež, ať je primitivně hloupá, nebo do nejrůznější líbivé demagogie zabalená. A také, i když to není na první pohled tak snadné, ve vnucované informaci odhalí něco víc než přímou lež: nenápadnou manipulaci s fakty.

Většina novinářů, alespoň v klíčových médiích, je vzdělaných a zkušených. Shánění informací je slupka jejich práce. Pak je tu však i obsah, neboli jak s informacemi a fakty pracují. Často totiž svévolně či na zadání – a to ani ne tak šéfredaktorů, jako majitelů. Jednou z nich je i autorka líbezného jména Karolina Brodníčková, která se trpělivým prezentováním a „vylepšováním“ získaných informací poměrně rychle a spolehlivě zařadila do dlouhé galerie vyznavačů a interpretů oné jediné správné pravdy.

Nejde mi to do hlavy

Co nevidět uzavřu již 63. profesionální novinářskou sezónu, a nikdy mě nenapadlo napsat něco, o čem bych byl předem přesvědčený, že je to lež nebo sebemenší manipulace s pravdou. Pod každým článkem, a že jich byly stovky a k tomu dvacítka knih, jsem podepsaný, a tedy z nepravdy snadno odhalitelný a obvinitelný – zatím nic. Proto jsem ze současné ‚formy‘ profese, které jsem věnoval celý život, poněkud znechucený.

Krátce jsem se zabýval otázkou, co autorku tak líbezného jména přivedlo k jejímu zdeformovanému profesnímu pohledu na realitu i novinařinu. Jak je stará (a co tedy všechno pamatuje) jsem nikde na internetu nenašel, ani instituci, která ji takto pro novinařinu vybavila. Možná je tak mladá, že si z těch ‚komoušských‘ časů vůbec nic nepamatuje, nebo naopak už tak protřelá, že si ani lautr nic pamatovat nemíní. Obé ji tím ovšem pro tuto profesi, jak ji normálně vnímáme, distancuje. Přitom – soudě dle psaní – tato netutlaná antikomunistka je zaměstnaná v deníku Právo, kdysi tvrdě komunistickém Rudém.

Tentokrát na sebe upozornila článkem na Novinkách o tiskové konferenci jedné takměř protistátní koalice, nazvaným Stačilo! chce zpět socialismus i znárodňování. Pracuje na pozici redaktorky domácího zpravodajství, a snad proto se projevuje jako pouhá zprávařka (shromažďující fakta, byť pravidelně svévolně ideově přibarvovaná), a už ne na o level vyšším postu komentátorky, vlastního názoru se proto nedopouští. Pojďme se ji tedy pro ukázku pokusit komentovat my. (Kurzívou jsou její poznámky citující a doplňující vystoupení Petry Prokšanové, pražské kandidátky Stačilo!)

Marxovi by se to četlo dobře

„Současný režim musí být nahrazen, opakují kandidáti Stačilo! Místo kapitalismu by se podle jejich názoru měl vrátit socialismus, tedy režim, který v zemi panoval do roku 1989.“  Skutečně je to názor jenom této skupinky občanů z kategorie zřejmě dezolátů? Z jakých výsledků anket, průzkumů, prezentace politiků v médiích, na základě jakých jejich veřejných vystoupení redaktorka Ruďasu vychází? Že by přání otcem myšlenky? Ne, jen pusté podprahové ovlivňování veřejnosti.

A hned rozvádí: „Socialismus je režim, který v zemi panoval do roku 1989.“  Já tu dobu pamatuji, protože jsem ji čtyřicet let žil, ale vnímal trochu jinak. V mé rodné zemi se skutečně socialismus budoval, a po rozhodnutí strany a vlády taky dobudoval (viz od roku 1980 nový oficiální název státu Čs. socialistická republika), ovšem jistěže do listopadu 1989 ve stísněných mantinelech komunistického režimu. A tak pro připomínku: To první byla záležitost každodenního všedního či svátečního života a běžné činnosti veškerého občanstva, to druhé způsob panování strany a vlády, jedné party jednoho vyznání. A závěr? Ten, kdo poctivě pracuje, automaticky buduje a posiluje jakýkoliv režim, ať chce či ne. Vzpomeňme vzepětí německého národa v době Hitlerova nástupu.

„Dlouhodobý cíl KSČM je socialismus. Ten naše strana chápe především jako demokratickou společnost svobodných a rovnoprávných občanů, která je sociálně spravedlivá, zabezpečuje lidem důstojnou životní úroveň a prosazuje bezpečnost a mír,“ připomněla P. Prokšanová to, co lze skutečně těžko zpochybňovat, neřku-li napadat. Ani K. Brodníčkovou nic nenapadlo, třeba jenom logické podotknutí, že o základní podmínky existence přece nemohou stát jenom držitelé legitimací KSČ. Ale to už by byl komentář, a za ten nebere.

Vzhůru do znárodňování!

„Stačilo! chce zpět socialismus i znárodňování.“ Další strašidlo známé jak z let padesátých (kdy ovšem vše i násilím – a tedy nespravedlivě znárodněné – zůstalo v majetku státu a tedy obrazně lidu, nebo chcete-li v hranicích republiky), tak i devadesátých, kdy jsme naopak všechno, co se nám vrátilo, zase pod cenou porozprodali na Západ. Vrátit nám to půjde těžko, ale to KB (neplést s Komerční bankou) ani nenaznačila.

Třeba voda. I když nám pochopitelně zůstala, v jezerech, potocích, horských pramenech či studních, jenom peníze za ní tečou směrem opačným, než naše řeky, třeba do koncernu Veolia ve Francii. Téma je to k rozboru příliš široké, tak alespoň pro občerstvení paměti titulek z médií z dubna 2017: Ministerstvo zemědělství hlasovalo pro vyvedení zisků z vody na Veolii a koncern díky tomu ovládl miliardy z vody. Jo, vzala je voda…

A co dál zmákneme? Pustí snad dobrovolně něco zpět Volkswagen, zvláště když škodovky jsou tak úspěšné? Navíc ty reminiscence: název fabriky vznikl spojením slov volks (lidový) a wagen (vůz), lidový vůz pro každého Němce, což byl před téměř sto lety ikonický ‚brouk‘, realizovaná vidina Adolfa Hitlera. Anebo Indové: Kam prodají naše vybrakované hutě? Nejspíš tak do sběru. Alespoň že z minulosti zůstanou blednoucí vzpomínky na úspěšné socialistické roky NHKG, kdy bezešvé trubky používané především v těžařském ropném průmyslu vyráběla snad pro celý svět.

Málo nás, málo nás, pojď hrobníku mezi nás!

Informaci lživou, ideologicky překroucenou či záměrně nepřesnou už vycepovaný čtenář většinou pozná a masírovat se jen tak nenechá. Jsou tu však ještě jemnější, decentnější a proto nebezpečnější metody, mystifikace na první pohled přehlédnutelné a proto tak používané ovlivňovateli veřejného mínění, jakou je i red. Brodníčková. Typický příklad jsem vybral z jiného článku této autorky, sepsaného pod titulem Kandidáti SOCDEM za Stačilo! jsou studenti, skladník i hrobník.

Že by jenom? Strana se sice de facto rozpadla, mnoho vhodných ‚Maláčovců‘ asi k mání nebude, přesto… Kdyby alespoň paní redaktorka přidala slůvko ‚též‘, takhle sama sebe zpochybňuje hned v následujícím textu: „Přesně polovina ze 40 kandidátů SOCDEM se pyšní vysokoškolským titulem. Do Sněmovny se však hlásí lidé různorodých profesí, od manažerů a podnikatelů.“ Tedy třeba i manažer skladu či podnikatel v oboru pohřebnictví?

V čem je tedy rozpor? Ve vnímání informace. Je ověřeno, že značné části čtenářstva stačí titulek, zvláště když samotný článek se neúměrně táhne. A tedy hned v titulku musí skončit ne to hlavní, ale to nejchytlavější, a čtenář už si to doplní. Třeba, že za SOCDEM zjevně kandidují jenom občané druhé ‚výkonnostní‘ kategorie. Studenti, tedy zatím mladí nevyzrálí občané neznámých zkušeností a úspěchů (něco jako studijně havarující synek Neruda, byť již aktivní a prý úspěšný účastník jedné předvolební prezidentské kampaně).

Taky skladník. I vás jako první napadne médii servírovaný prototyp nějakého dělňase se třemi třídami, v umaštěných montérkách, zarostlého a pravděpodobně i bezzubého, který to nikdy dál nedotáhl a na svět a politiku zírá pouze přes pěnu v půllitru? Anebo dokonce hrobař! Méně respektovaná profese, už od středověku hned po katovi, snad ani neexistuje. Takže kdo má vlastně Stačilo! prostřednictvím SOCDEM pomoci? Novinářka titulem vnucuje, že všeho všudy jakýsi okrajový balast společnosti.

Není mikina jako mikina, není metr jako metr

A závěrem z předchozího článku ještě jedna kuriozita, malá, ale typická, doslova pikantní: „V den, kdy se ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov procházel po Aljašce v mikině s nápisem SSSR, zavzpomínala Prokšanová na socialistické Československo.“

Co ty dvě události mají společné? Že nic? Ba ne, díky ostenu K. Brodníčkové mají. CCCP, vykopávka… Protože to první, co nikdy nepochopí, je přetrvávající až posvátný vztah občanů bývalých sovětských republik, celé šestiny světa, k názvu CCCP. Na sportovním dresu, nebo třeba politikově outdorovém oblečení. I když připouštím, že v prezentaci přespříliš sebevědomého Sergeje Lavrova to mohla být i záměrná drobná provokace Trumpovi předhozená před oči, něco na způsob Make Sowiet Union Great Again. Přesto jako oficiální oblečení? Šedá mikina! Možná kdyby jenom během špacíru po bývalé ruské Aljašce, ale při velmocenském jednání? Trapas. Asi jako ta nekomentovaná Zelenského zelená v Bílém domě.

Média se ráda nechávají považovat za ‚hlídací psy demokracie‘, jenže jejich pracovníci si demokracii při sdělování informací vysvětlují po svém. Nic nového, už 21. května 2016 přinesl iDnes článek pod názvem Hlídací psi demokracie? Už dávno ne. Politici vyhrávají, novináři se bojí. A když se novináři bojí politiků, píší či natáčejí podle jejich přání, doporučení, požadavků. Pokud vzdorují, je tu ještě majitel se svými miliony, který umí pěkně utáhnout existenční obojek, případně neposlušného rovnou vyhodit na ulici.

Paní redaktorka z Práva není žádný novinářský rafan, z něhož by šel strach. Jenom takový pejsek (či čubička, chcete-li genderově), se známkou brněnského útulku Pravý břeh, který se prostě chová jinak, než jsme zvyklí na vychované opravdové hlídače demokracie hodné toho jména. Ale vycvičená je – na někoho skrzevá klávesnici symbolicky zavrčí, s jiným se šmajchluje. Vždy podle zadání.

Ale neublíží, na to nemá. Proč tedy předem stahovat kalhoty, i když Brodníčková se blíží?

Čtěte také:
Dekórum vyváženosti aneb Slyšeli jste vše podstatné!
Proč nejsou média zboží jako každé jiné, a proč by měla být
Média v roli stávkokazů