Když prezident Petr Pavel vytasil soukromé SMS jako politickou zbraň, vynutil si následně ústup soupeře. Na první pohled razantní triumf. Ve skutečnosti však možná začátek otevřené války o jeho vlastní legitimitu. Z arbitra nad stranami se může stát aktér kulturního střetu, a to je v přímé volbě risk, který se neodpouští.
Kauza SMS komunikace mezi prezidentem Petrem Pavlem a Petrem Macinkou vyústila v dramatický krok hlavy státu – zveřejnění zpráv a veřejné obvinění z nepřijatelného nátlaku. Bezprostřední efekt byl zřejmý: politická eskalace, mediální dominance a následný ústup Andreje. V tomto úzkém, taktickém smyslu lze říci, že prezident dosáhl svého. Filip Turek není ministrem životního prostředí, stal se jím Igor Červený. Jenže politika není soubor izolovaných epizod. Je to dlouhodobá hra o legitimitu, důvěru a voličskou přízeň. A právě v této širší perspektivě může jít o vítězství, které se ukáže jako strategicky nákladné.
Zásadní otázka nezní, zda byly SMS vhodné či nevhodné. Klíčové je, jakou roli si prezident zvolil. Vstupem do ostrého veřejného střetu se totiž Petr Pavel posunul z pozice ústavního moderátora do role přímého politického aktéra. Prezident v českém systému sice disponuje významnými pravomocemi, ale jeho autorita stojí především na schopnosti působit jako nadstranická pojistka. V momentě, kdy hlava státu aktivně zasahuje do personálních či mocenských sporů mezi vládním a opozičním táborem, se nutně vystavuje podezření, že přestává být nad věcí.
Zveřejnění soukromé komunikace je silný krok. Nejde jen o právní obranu, ale o vědomý politický signál. Prezident tím sdělil, že je ochoten využít veřejný tlak jako nástroj v mocenském konfliktu. Takový postup může být účinný, ale zároveň redefinuje jeho postavení. Z nadstranického arbitra se stává ideologicky vyhraněným politickým hráčem.
Kdo vlastně Pavla zvolil a perspektiva příští volby…
Při hodnocení dopadů této kauzy je třeba vrátit se k volební matematice. Petr Pavel nebyl zvolen výhradně liberálním voličským elektorátem. Jeho vítězství bylo výsledkem široké podpory, od voličů tehdejších vládních stran až po část příznivců současného kabinetu, zejména příznivců hnutí ANO, který v prezidentské volbě hledal stabilitu, klid a důstojnou reprezentaci státu více než vyhraněného prezidenta.
Znovuzvolení v přímé volbě není automatické. Je to soutěž o co nejširší průnik voličských skupin. Pokud se proti úřadujícímu prezidentovi postaví kandidát s podporou vládního či konzervativního tábora, který nabídne obraz klidnější a méně konfrontační hlavy státu, může se vytvořit silná protiváha. Lidé se v přímé volbě nerozhodují primárně podle toho, koho by si na hradě představovali, ale pro takového kandidáta, který reprezentuje opozici vůči tomu, kdo je pro ně nepřijatelný. Pavel tehdy uspěl právě proto, že dokázal oslovit i ty, kteří v parlamentních volbách podporovali i jiný politický subjekt.
Politika je kumulativní proces. Jednotlivé epizody samy o sobě nerozhodují, ale postupně vytvářejí obraz. Kauza Macinkových SMS může být jedním z momentů, kdy se začal formovat narativ o prezidentovi jako aktivním účastníkovi mocenských sporů. Pokud by se tento obraz ustálil, může se dnešní taktické vítězství ukázat jako strategická ztráta. Ne proto, že by prezident jednal nelegitimně, ale proto, že změnil rovnováhu očekávání, která od něj část společnosti měla.
Pokud se však nyní prezident profiluje jako protiváha vládního tábora (nebo je tak alespoň vnímán), část těchto pragmatických voličů může přehodnotit svou podporu. Ne nutně z hodnotových důvodů, ale z důvodu očekávání stability a respektu k výsledkům parlamentní soutěže.
Masaryk z Wishe versus konzervativní blok jako rozhodující faktor
Dalším aspektem je symbolická rovina. Prezident Pavel byl zpočátku prezentován jako figura, která překračuje tradiční dělení – a to i přesto, že byl ve volbách podporován bývalou vládou. Postupně se však stále častěji objevuje v kontextech, které jej spojují s liberálním proudem politického spektra. To samo o sobě není diskvalifikující. Problém nastává ve chvíli, kdy se tím zužuje jeho okruh potenciálních voličů. V přímé volbě totiž nerozhoduje intenzita podpory jádra, ale šíře podpory napříč tábory.
Konzervativně orientovaný volič, ať už podporuje vládu, či jinou „neliberální“ formaci, zpravidla očekává od prezidenta zdrženlivost v otevřených politických konfliktech. Pokud získá dojem, že hlava státu vstupuje do sporů způsobem, který oslabuje vládu nebo zpochybňuje její mandát, který jí dotyčný volič navíc dal vhozením příslušného lístku do volební urny, může to vnímat jako překročení prezidentovy role.
Poslední parlamentní volby ukázaly, že konzervativně laděné subjekty disponují v české společnosti silnou základnou. Ať už ji reprezentuje současná vláda (ANO, Motoristé, SPD, Svobodní, PRO a Trikolora), nebo jiní aktéři jako například Stačilo!, jde o voliče, kteří kladou důraz na institucionální stabilitu a respekt k rozdělení moci.
Pokud by se prezidentská volba odehrávala v atmosféře, kde by byl prezident vnímán jako aktér stojící proti vládní většině, mohl by se proti němu sjednotit širší blok. V takové situaci by vládní či konzervativní vyzyvatel mohl stavět na argumentu, že prezident má reprezentovat kontinuitu, nikoliv eskalaci konfliktů. Prezidentská funkce je silně symbolická. Jakmile se symbol promění v partajní figuru, otevírá prostor alternativě, která nabídne návrat k „nadstranickému“ modelu, byť by jej prezentovala jinak.
Zamyšlení na závěr
V politice často platí, že nejnebezpečnější nejsou prohry, ale vítězství dosažená za cenu oslabení vlastní pozice. Prezident Pavel v dané kauze prokázal rozhodnost a ochotu jít do otevřeného střetu. Tím však zároveň vstoupil na pole, kde už nebude posuzován jen jako hlava státu, ale jako politický aktér s konkrétním směrováním.
Zda šlo o nutný krok, nebo o zbytečnou eskalaci, ukáže čas. Jisté je pouze to, že prezidentský úřad stojí na důvěře napříč politickým spektrem. Jakmile se tato důvěra začne zužovat na jednu stranu barikády současně panující kulturní války, která zuří napříč západními zeměmi, potom se otevírá prostor pro vyzyvatele, který nabídne širší koalici. A právě v tom může spočívat skutečná cena tohoto „vítězství“.
Čtěte také:
Politický Kocourkov aneb Marťané by raději odletěli
Když paní Eva sejde z Hradu k nábřeží, lidé tleskají… aneb Kult osobnosti soudruha prezidenta a jeho paní
Není důležité vyhrát, ale být vidět
