Rozhlížím se po krajině…

Rozhlížím se po krajině, co dal bych ještě Ukrajině. Dal bych jí půlku rozpočtu, pro mě dálnice nebudujte, jsem tu jenom do počtu.

Ukrajinským občanům dal bych život v ráji. Napadá mě Praha. Aha, už ji mají.
Dal bych jim Pražský hrad, line se odtud starých časů ozón a armádní smrad. Dal bych jim Pavla i s chotí. S chutí.
Dal bych jim ministerstvo obrany. Celé nebo půl, předtím tam byla kráva, teď pro změnu vůl.
A taky jim dám naše volby. Nic převratného se po nich stejně neděje, nikdo nejde sedět, zloděj kryje zloděje.

Nechám si tu Nohavicu a jim pošlu Kluse. I s tím jeho jedem v puse.
Můžou tam s ním na kytaru hrát a jeho písně zpívat, já ho už nechci poslouchat, ani se na něj dívat.
A s Klusem by tam mohl jet i Hřebejk busem.
Teď to ale nejde, přes Florenc migruje půlka Ukrajiny, těžko se tam vejde.

Poslal bych jim Fialu. Šel by pěšky, přes Slovensko a pomalu.
V Kyjevě mu pak mohou bronzovou sochu odlít a potom se k ní chodit modlit.

Rozhlížím se po krajině, co dal bych ještě Ukrajině.
Dal bych jí naše dálnice, i s těžkými kamiony, jezdí jich tu miliony.
Pod kapotou silné koně, pravý pruh je jenom pro ně.

Poslal bych Ukrajincům máslo za šedesát a jogurt za dvacet. Kvalitou si nejsem jistý, nejhůř se můžou pozvracet.
Poslal bych jim zpátky pšenici. Umíme si ji vypěstovat sami. Nejsme žádný lamy.

Poslal bych na Ukrajinu továrny, supermarkety a banky. Stejně nejsou naše, my máme za deset let letadla a nepojízdné tanky.

Váš Kodlos

Čtěte také:
Zpověď posluchače rádia
Advent a čert
Diplomová práce: Transformace – její příčiny a důsledky