Rozjímání: Nemírný boj proti míru

Na sklonku roku se sluší rozjímat, tak se toho nebojme a přemýšlejme o své minulosti, ale hlavně budoucnosti… O našem příštím v Evropské unii.

Evropa se z největší části podobá letité aristokratické dámě, jež se probouzí v potemnělém salonu. Ve svitu svic stále věří a chce věřit, že jí patří svět. Matně si uvědomuje, že někde daleko za oceánem má svého potomka. Snad trochu nevycválaného a nekulturního, ovšem stále se majícího k životu. Především však potomka, který se jí stále víc vzdaluje. Ona sama už v reálu začíná připomínat spíše jen slepé střevo Eurasie…

Pád železné opony (vítězství nad pseudokomunistickým Východem) byl pro ni jako náhlý příval světla. Chvíli se zdálo, že se navrací stará pohádka mládí a staletý projekt propojeného světadílu konečně nadchází. Obnovuje se někdejší majestát, jenž fakticky skončil s druhou světovou válkou. Jenže místo návratu moci i prestiže přišla jen další iluze stáří.

Byla to ovšem grandiózní iluze. Podíl na triumfu ve studené válce ji na chvíli pokropil proudem živé vody a dal nový směr mimořádně odvážnému projektu Evropské unie. Vrátil postkoloniálním hráčům jakousi obdobu kolonií i vizi, že jejich spojenou silou přimějí jiné geopolitické aktéry, aby začaly brát starý svět zase vážně.

Ideologické pojetí věčného míru či klidné síly, moralizující v oblasti ochrany lidských práv a přírody, získalo ale ve výsledku pouze neosobní tvář byrokracie nebo nadutosti polovzdělaných, úpadkových elit. Prosazujících řadu nesmyslných projektů, včetně snahy o – Spojenými státy inspirované – rozbití etnické homogenity a tradic dosavadních národů.

Přitom třeba ambiciózní „Dlouhý pochod na Východ“ byl v reálu možný jedině právě s podporou USA. Bez zámořské Unie okamžitě narazil na své limity a jenom podtrhl dekadenci od původu nedomyšleného sjednocovacího projektu.

Řada evropských hráčů se nyní cítí Američany nastokrát zrazená

V naději na zázrak teď EU tak trochu zápasí na dvou frontách, přičemž se válku snaží protahovat, co jen to jde. Paradoxně tím nemírně bojuje proti míru, a zároveň staví na odiv svou údajnou morálnost.

Stojí přitom na prahu nové epochy. Těžiště světa se totiž přesouvá jinam, na což daleko pružněji reagují relativně slábnoucí Spojené státy, snažící se nějak domluvit s Čínou a Ruskem, jež se naopak mezi světové velmoci vrací.

Buď se Brusel smíří se svou novou rolí významného regionálního hráče a radikálně změní přístup ke světu, anebo se bude situace politické Evropy v dalších letech rychle zhoršovat. Na to bychom se my, občané jednotlivých národních států, měli realisticky připravit…

Čtěte také:
Vánoce jako rozbuška a nastavené zrcadlo
Lumík evropský, druh určený k sebezáhubě
Opouští Trump Evropu, nebo ji zachraňuje?